David Kraus: Dceru chci vychovávat v přírodě

Chováte nějaká zvířata?
Chovám slepice, takže se můžu pochlubit vlastními vajíčky. Zatím jsem pořád ve fázi, že se všechno učím. Snažím se být na přírodu hodnej a doufám, že ona bude hodná na mě. Žiju život jako z Receptáře a taky se na tyhle pořady dívám, takže teď mě láká umlít si vlastní mouku. Zajímá mě, jak být co nejsoběstačnější a k přírodě nejšetrnější.

Divočina jako lék. Pobyt v přírodě doporučují i psychologové

Snažíte se žít zdravě?
Teď jsme si s kapelou, s níž právě zkoušíme, dali bůček, což zdravé rozhodně není. Nejsem pan dokonalý, který by klukům s bůčkem zamával a šel si dát mrkev. Chlapský mejdan je prostě chlapský mejdan se vším všudy, tedy i s bůčkem. Občas si dám českou „prasárnu“, mám to rád. Jinak se ale snažím žít zdravě a nezatěžovat přírodu. Používám třeba ekologické  přípravky na mytí nádobí, protože bych nemohl vylít na zahradu vodu s jarem, když vím, co by to způsobilo. Žiju v Brdech, kde bylo vojenské pásmo. Díky tomu je tu hodně čisté prostředí, tak ho nehodlám zaprasit. Klidně si nechám na zahradě kus dlouhý trávy, aby tam mohly létat včely, nebo nechám ležet hromady listí, aby si tam zalezli ježci. Rozhodně nejsem z těch, kdo by měli sterilní zahradu, všechno posekaný, prořezaný, po rakušácku uklizený. Já tu chci mít život. Moje zahrada sice vypadá jako bordel, ale je to úmyslnej bordel.

Co na život daleko od města říká vaše přítelkyně?
Musím přiznat, že moje nadšení moc nesdílí. Na venkově vyrostla, takže by nejraději pořád chodila po Praze, protože to je pro ni něco nového. Myslel jsem si, jak ji okouzlím tím, že sázím ředkvičky a mám vlastní vajíčka, ale ona mi řekla, že ji to moc nezajímá, protože v tom vyrostla, a zatímco já mám pět brambor, její babička měla celé pole. Pro přítelkyni jsou to ty nejnormálnější věci, stejně jako pro mě procházka po Praze. Zatímco mě jako správného burana z Prahy dojímá, že ráno svítí slunce, ona zase chodí po Praze a říká, jak je to nádherný. Snažíme se tyhle dva naše rozdílný pohledy nějak skloubit, takže jednou si vyjedeme s kočárkem do lesa a jindy vezmeme auto a vyrazíme na procházku po Praze.

Nedávno se vám narodila dcera. Už dlouho předtím jste se nijak netajil tím, že byste chtěl mít dítě, takže předpokládám, že jste navýsost šťastný.
Já jsem dítě strašně chtěl. Považuju se za staršího pána, takže jsem začal trpět syndromem ujíždějícího vlaku. Říkal jsem si, že to je sice hezký, že si pěstuju vlastní salát, ale pro koho? Mám psa, to byl takový dobrý simulátor dítěte, ale brzy mi přestal stačit. Moji kamarádi začínali dělat srazy tam, kde jsou pískoviště, aby si jejich děti měly kde hrát, a já jsem to chtěl taky. Teď mám holčičku a jsem nejšťastnější, protože holčičku jsem si přál, a navíc narozenou ve znamení Ryb. Všechno je tak, jak jsem si vysnil. Říkal jsem si, že kdybych měl mít dítě, tak ho chci vychovávat v přírodě, chodit v trenkách po zahradě, chovat si miminko, jít se ráno podívat na slepice… Teď to všechno mám.

Budeme za dvacet let jíst steaky z 3D tiskárny?

Dvacetiletý věkový rozdíl mezi vámi a vaší přítelkyní nepociťujete?
Jsme obecně hodně rozdílní – je mezi námi věková bariéra, pak už zmiňované jiné prostředí, v němž jsme vyrůstali… Jsme jako voda a oheň, ale opravdu se snažíme rozdíly zvládnout. Covid byl dobrej výcvik na sebepoznávání. Ne že bych se úplně hroutil, ale lehko mi nebylo. Hrozně jsem chtěl být tátou, postarat se o rodinu, a najednou jsem se tátou měl stát a vůbec jsem nevěděl, jestli ji zvládnu uživit. Teď už to ale vypadá, že snad bude líp, že si s kapelou zahrajeme. Já jsem s muzikou letos už ani nepočítal, myslel jsem, že budu léto trávit na zahrádce s rajčatama, a najednou hysterie, že budeme hrát támhle a támhle…

Napadalo vás v době covidu, že byste se živil i něčím jiným než muzikou a hraním?
Napadlo, a taky jsem to realizoval. Šel jsem manuálně pracovat. Nikdo nevěděl, na jak dlouho bude kultura „vypnutá“, takže jsem šel radši dělat rukama. Tahal jsem pytle na farmě, pořádně jsem si zamakal a říkal si, že kdyby bylo nejhůř, můžu takhle fungovat. Rozhodně je to lepší, než koukat do počítače a provozovat třeba nějaký e-shop.

Nechcete se víc věnovat malování? Talent máte po mamince, ale necháváte ho ladem.
Problém je v tom, že jsem talent na kreslení měl zadarmo, nemusel jsem pro něj udělat vůbec nic. To u muziky jsem se musel snažit, protože skládání nejde samo od sebe, něco se k tomu musíte naučit. A tak se muzice věnuju nejen proto, že mě jednoduše baví, ale i proto, že vím, kolik času jsem jí už věnoval. Je to řemeslo, kterému jsem nejvíc obětoval, které mi dělá radost a je každodenní výzvou, jestli dokážu složit věc, která se bude líbit interpretovi i posluchači. Když se to povede, přináší mi to obrovské uspokojení. Kreslení mám zadarmo, vím, že ho nikdy nezapomenu, že ho mám v sobě, vždycky tam bude a když budu chtít, můžu se mu hned věnovat. Možná, že kdybych maloval každý den sto ilustrací, třeba bych tu lehkost, kterou mám, ztratil, a to by mě mrzelo. Ale vím, že dcera bude velký spouštěč kreslení. Těším se, že si budeme kreslit spolu, že jí udělám omalovánky a ona je bude vymalovávat.

Ekobrčka můžete i sníst

Říkal jste, že jste si přál, aby se dcera narodila ve znamení Ryb. Věříte na horoskopy?
Moc se těmhle ezoterickým věcem nevěnuju, protože se bojím, že by mě to hrozně ovlivňovalo. Raději ani nechodím k žádným vykladačům karet, protože mám obavy, že bych podle toho začal žít. Astrologie mi je ale blízká. Různě jsem se probíral astrologickými knihami, mám kamarády, kteří se o to zajímají a musím říct, že hodně věcí sedí. Vidím sám na sobě, že na tom něco je. Proto jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby holčička byla Ryba, protože já jsem Vodnář, a ti si spolu dobře rozumí. Můj otec sice říká, že přece není jen dvanáct druhů lidí, což je sice pravda, ale já si myslím, že lidé narození ve stejném znamení prostě mají podobné sklony, tíhnou k obdobným věcem. To přece není náhoda.

Jste jednou z tváří spolku ALSA, který pomáhá pacientům s amyotrofickou laterální sklerózou. Proč pomáháte právě této organizaci?
Dostal jsem se k tomu náhodou díky jednomu fotografovi, do té doby jsem o téhle nemoci (ALS je neurologické onemocnění způsobující postupnou degeneraci buněk, které ovládají pohyblivost svalů – pozn. red.) vůbec nic nevěděl. Pak jsem s ALSA dělal kampaň, v níž nás lepili na stěnu, abychom si dovedli představit, jaké to je, být nehybný, a to mě hodně zaujalo. ALS je hrozná nemoc a já jsem vůbec nechápal, že nemocným lidem se nedostávalo žádné podpory, neměli kam zajít, museli se s tím vyrovnávat sami. Tím, jak ta choroba byla nová nebo spíš neprobádaná, tohle všechno chybělo. ALSA se to snaží napravit, zajistit pomůcky, odbornou pomoc…

Pokud vím, nejste jen známá tvář na charitativním plakátu, ale skutečně se do dění spolku aktivně zapojujete…
Byl jsem například s našimi pacienty na výletě a strávili jsme společně celý den na stezce korunami stromů. Bylo to moc fajn a měli jsme možnost se víc poznat. Účastním se i dalších akcí, je toho hodně. Nejsem doktor ani sestra, kteří jsou s pacienty stonásobně víc, ale snažím se alespoň o to, aby se o téhle nemoci víc vědělo. Prodáváme kalendáře a díky šikovným holkám, které se o ALSA starají, se podařilo získat i větší sumy peněz, které nejen pomáhají pacientům a jejich rodinám těžkou situaci zvládnout, ale dávají se i na výzkum léčby téhle nemoci. Hrozně rád bych se dožil chvíle, kdy se zjistí, co tuhle nemoc vlastně vyvolává. Postihuje úplně zdravé lidi, které nic nespojuje. Jeden sportuje, druhý ne, jeden je mladý, druhý starší, je to zvláštní. Můj odhad je, že je za ní alespoň částečně stres, nervové vypětí.

Plevel bychom si měli hýčkat!

O ALS se teď hodně mluví kvůli pacientovi, který se rozhodl pro asistovanou sebevraždu. Napadá vás někdy, jak byste se zachoval, kdyby nemoc potkala vás?
Myslím, že bych se snažil bojovat až do konce jako Vladimír, jeden z našich pacientů a můj velký kamarád. Je to bývalý jogín, sportovec, člověk s velkou vnitřní sílou a motivací, který to nevzdává. A to je dobře. Zázraky se dějí. Já na ně věřím. Nikdy se nekoukám na lidi s touhle nemocí s vědomím, že je konec, že se nedá nic dělat. Nedovolil bych si to už jen z úcty k nim. Věci, které jsou mezi nebem a zemí a proti všem lékařským prognózám, se stávají u všech nemocí, tak proč by se nemohly stát právě teď. Co když zjistíme, že na ALS zabírá něco banálního? Farmaceutické firmy nechtějí, abychom věděli, že pomoc může být jednoduchá, ale co když je?

Děláte spoustu věcí, ale pro mnoho diváků jste především zpěvák z kapely, která doprovází vašeho otce v jeho televizní show. Nemrzí vás to?
Televize je mocné médium. Vidí vás hodně lidí, a když budete patnáct let týden co týden v nějakém pořadu, lidé si vás s ním nutně budou spojovat. Můj obraz stojícího a tleskajícího synátora tak těžko něčím přebiju. Lidé jsou tak často překvapení, když mě vidí na koncertech s kapelou nebo přijdou do divadla. Mně to ale nevadí. Pro mě je hraní v tátově show čas strávený s ním, s kapelou, a vím, že už v životě nikdy nebudu dělat nic tak dlouho jako právě tohle. Nikdo nečekal, že budeme vysílat patnáct let, je to úžasný, je to obrovský úspěch a já jsem si díky tomu zazpíval se všemi lidmi, s nimiž jsem si zazpívat chtěl.

Herectví se víc věnovat nechcete?
Teď zrovna zkouším divadlo s panem Cabanem. Jeho práce se mi vždycky líbila a dělal bych s ním i zadarmo. Baví mě zkoušení a bude mě bavit to i hrát. Ale takováhle herecká radost je jen jedna z dvaceti. Jsem dyslektik a dysgrafik, takže kdybych měl hrát třeba v seriálu, měl bych problém se naučit štosy textu. Navíc nechci hrát ve věcech, které se mi nelíbí. Mám to tak nastavené – stejně, jako bych nezpíval písničku, která se mi nelíbí, odmítnu i roli, o níž vím, že by mě nebavila. Takže v seriálu bych asi hrát nemohl. Herectví je řehole a obdivuju lidi, že vezmou i roli, která jim nesedí. Musí si v ní najít něco, pro co ji budou mít rádi… Já si jako zpěvák můžu dělat, co chci, mám velkou míru svobody. V tomhle jsem rozmazlenej, radši půjdu tahat pytle na farmu, než abych zpíval písničku, za kterou bych se styděl. Mám takovou životní filozofii: chci, aby moje holčička, až se jednou koukne, co táta dělal, viděla, že to, co jsem hrál, co jsem maloval, jsem byl pořád já. Že jsem se nekroutil někam jinam jen kvůli penězům nebo slávě, ale že jsem dělal věci, které jsem dělat chtěl. Jsem z rodiny lidí, kteří to tak mají, včetně mé mámy, mého táty i jejich partnerů. Jdu si svou cestou. Radši půjdu kopat, než dělat věci, které nemají smysl.