Kliknutím zvětšíteVy jste se prý už v první třídě podepisovala „Vaše budoucí herečka a režisérka“. Kde se to ve vás vzalo?
Už od dětství jsem si moderovala pořady, kde byli hosty babička, táta – ti ohebnější členové rodiny. Tenkrát jsem to pocítila… I když k tomu jsem měla i jiný vysněný zaměstnání. Třeba že budu doktorka a zvládnu udělat bypass v pralese víčkem od plechovky. Říkala jsem si: To bude skvělý! Kdyby někdo zkolaboval, vyndám víčko, udělám bypass a zachráním ho!
Vaši rodiče s tím byli v pohodě, že chcete být herečka?
Pro ně to bylo trochu jako ten bypass. V herectví mě vehementně nepodporovali, na druhou stranu to nebojkotovali – od mala jsem měla kazeťák s mikrofonem, na který jsem si nahrávala různý věci. A když přišla návštěva, já dělala takový ty dětský srandy… Ale vedle téhle extrovertní části mám i tu introvertní, kdy jsem ráda i sama nebo s rodinou, mám to svý domácí.
Naplňuje vaši klidnější polohu práce dokumentaristky?
Určitě. Moje klidnější poloha je přesně ta, která píše a dělá dokumenty. Hrozně to potřebuju. Strašně mi dělá dobře být třeba hodinu a půl v knihovně, anebo poslouchat francouzský rádio, francouzský rozhlas, ty jejich debaty…
Proč zrovna francouzské debaty?
Já mám ráda francouzštinu, mám z ní malou státnici. A během těch debat si tipuju, co všechno si ještě pamatuju. Je to takový srandovní souboj s egem.
Francouzsky se dá dobře domluvit i v Rumunsku, kde jste na začátku pandemie natáčela film Smolný pich aneb Pitomý porno. Bylo to v době, kdy všichni měli z covidu respekt a vy jste byla snad jediný člověk na mém Facebooku, který někam letěl… Jak jste se dostala k tomuhle natáčení?
Na základě castingu. Samozřejmě jsem odlet řešila, protože tehdy bylo Rumunsko v počtu nakažených na špici. Nakonec jsem to dala, i když jsem byla nervózní, zároveň to bylo dobrodružný. Přijela jsem na Balkán, v covidu, s rouškou a sama. Samotné natáčení probíhalo hodně profi, nebylo moc času vytvářet si osobní vazby. Ale zase mi přišla krásná možnost být o samotě. Mohla jsem být víceméně jen na hotelu, anebo na ulici. Tak jsem trajdala po ulicích, procházela se v parcích. A bylo to krásný.
Ve Smolném pichu, vítězném snímku Berlinale, mají herci roušky – vy tedy máte štít. To byla nutnost kvůli opatřením?
Režisér tím chtěl do filmu vpasovat nějaké svědectví doby a ono to funguje. Já si tedy vyžádala průhledný štít. Řekla jsem, že mě stálo strašný energie tam přijet, tak potřebuji být alespoň trochu vidět. (smích)
Bavily jsme se o tom, že jste vždycky chtěla být herečkou. Proč jste nešla na konzervatoř?
V patnácti mě konzervatoř napadla, ale já věděla, že nechci opustit rodinu, domov v Českých Budějovicích. A další důvod, proč jsem šla na gympl, byl, že jsem se potřebovala vzdělávat. Já se hrozně ráda vzdělávám a ještě jsem chtěla vědět něco o fyzice a chemii a matematice. Vzdělání je pro mě alfa a omega.
V osmnácti jste pak vyhrála konkurz do Divadla Na zábradlí. To se přihodilo jak – přišla, viděla, zvítězila?
Já už na tom gymplu věděla, že až přijde správný čas, půjdu do Prahy. A když Divadlo Na zábradlí vypsalo konkurz, jela jsem. V tý době už jsem dělala dokumenty, s kterými jsem začala na základce – jela jsem třeba do Terezína za přeživšími, hrozně jsem řešila, jak je možný, že někdo tohle dovolí… A když nevím, dojdu se zeptat. A na gymplu jsem vyhrála literární studentskou soutěž na festivalu Jeden svět. A do toho mě vzali jako herečku na Zábradlí! Já byla úplně šťastná, říkala jsem si: „To je skvělý, můžu dělat obojí!“ Protože já věděla, že potřebuju dělat obojí.
To mi připomíná Ester Ledeckou! Té taky dost lidí říkalo, že nemůže dělat lyže a snowboard najednou.
Mě to vždycky unavovalo: „Musíš si vybrat!“ Ale lidi jsou různý, každej má nějakou představu a mě vždy rozčilovaly představy druhých o mně. Když těm hlasům uvěříte a necháte se strhnout, ocitnete se na úzkostném, sevřeném, hrozném místě. A říkáte si: Co já tady dělám? To je dobře, že tohle víte a že si ten svůj prostor hájíte. Ale bylo to i strašně těžký. Ovšem stojí to za to! Vím, že dělám něco, co je bytostně ve mně a co mě dělá šťastnou.
Vraťme se ještě k tomu konkurzu na Zábradlí…
Kostýmní výtvarnice Kateřina Štefková vypráví, že jsem přišla s číslem 13, v kovbojských botách, minisukni a pruhovaných silonkách. Prý na mě jen koukali, že to bylo jak z jinýho vesmíru, a hned věděli, že mě berou. Spolu se mnou tehdy ještě vzali například Kristýnu Leichtovou a Martičku Sovovou – holky z konzervatoře. A já byla z Budějovic, z gymplu, s profesionálním divadlem jsem do té doby neměla nic společnýho.
Byla to od vás drzost, odvaha, nebo…
Já byla úplnej mimoň! Mě třeba v sedmnácti zaujala druhá světová válka a komunismus, strašně jsem to studovala. Do toho jsem měla moc ráda Mikuláše Medka (syn legionářského generála a významná osobnost českého poválečného umění – pozn. red.). A tak jsem napsala dopis jeho bratrovi Ivanu Medkovi (kancléř prezidenta Havla – pozn. red.), kterého jsem četla, že by mě zajímalo, jak to s tím komunismem je. Pak mi mamka jednoho dne říká: „Prosím tě, volal sem Ivan Medek!“ (dramaticky) // „Jo, já jsem mu psala dopis, dobrý.“ // „Tady máš telefon, máš mu zavolat.“ // „Jo, já mu zavolám zejtra.“ Já si prostě myslela, že takhle svět funguje, pro mě takhle byl.
Když slyším o vašich tehdejších zájmech… Měla jste vůbec pubertu?
Samozřejmě jsem měla pubertu. Myslím si, že to bylo to nejlepší, co jsem v rámci puberty mohla svým rodičům dát. (smích) Zatímco všichni mí spolužáci chodili do hospody – já nepiju –, já chodila domů poslouchat Český rozhlas Vltava. Anebo když bylo vyhlašování Českého lva, Thálie anebo 17. listopad, tak na mě celá rodina nesměla mluvit. Mamka: „Je večeře!“ A já: „Nemluv na mě! Prosim tě, nemluv na mě! Je 17. listopad!!!“ (dramaticky)
Byla jsem tím fascinovaná, vše jsem hltala. V patnácti jsem seděla doma, jedla pribiňáček a koukala na dokumenty z Jednoho světa – Cry Freetown, to si pamatuju do dneška. U tohodle filmu ze Sierra Leone jsem opravdu cítila, že budu muset být V OSN a něco s tím dělat.
Slyšela jsem, že jste odcházela z domova – k Mádlům, respektive za svým spolužákem z gymnázia Jiřím Mádlem.
My jsme spolu s Jirkou i maturovali, seděli v lavici, chodili do dramaťáku… Nevídáme se denně, ale Jirka je hrozně důležitej člověk v mym životě. No a právě v rámci puberty jsem doma řekla, že odcházím z domova, a taťka na to: „No, tak si běž!“ (smích) Tak jsem se ostentativně zabalila a šla. K Mádlům. Ale musím říct, že naši byli úžasní, muselo to se mnou být těžký, a jsem jim hrozně vděčná za to, jak to zvládli.
Vy máte vůbec moc hezký vztah s rodinou, je to znát i z vaší knížky Skutečná, která nedávno vyšla. Bylo od začátku jasné, že se bude jmenovat Skutečná?
Já chtěla, aby se jmenovala Všechno. Ale v nakladatelství říkali, že je to nekonkrétní. Já na to, že ne, že „všechno“ je konkrétní – to je prostě všechno! Nakonec kamarádka Jana řekla: „A co Skutečná?“ A já si řekla: „Jo, Skutečná!“
Skutečná je vlastně sbírkou povídek a fejetonů o vás i o vaší rodině. Co vás přivedlo k jejímu sepsání?
Už v první třídě jsem začala psát povídky o rodině. Pro mě není víc než rodina. Samozřejmě, i v té naší veliké rodině jsou komplikované vztahy, protože všichni jsme lidi, ale není nic důležitějšího, než když to člověk nějak pojme. Vždycky jsem věděla, že musím takovou knížku udělat – pro sebe a pro rodinu, jednou i pro vnoučata… Já jsem takový kronikář, pamatuju si emoce, pocity, příběhy, baví mě lidi a hodně je poslouchám, potají študýruju a furt jsem něčím fascinovaná. A myslím si, že některý věci je dobrý zapisovat jen do paměti – třeba vylezou, až nám bude devadesát –, a nějaký věci se mají zapisovat na papír, do filmu, něco takhle zapisuju i do rolí, v kterých hraju. Mám prostě pocit, že jsem taková kronikářka pocitů a situací.
Spektrum emocí v knize je opravdu různorodé – někde jsem se smála, jinde dojímala, třeba když popisujete, jak jste šla s neteří a se sestřenicí Míšou za svým dědečkem trpícím Alzheimerem… Plánujete napsat třeba i román?
Plánuju, v šuplíku mám spoustu rozepsaných věcí, které jsou mimo tenhle žánr. Taky jsem napsala texty ke třem písním mého kamaráda Vojty Nýdla z Clarinet Factory. Hrozně mě potěšilo, jak byl nadšenej, jak to fungovalo a že jsem zjistila, že mi jde i psát texty k písním. Tak v sobě objevuju ještě tuhle stránku.
Baví mě, jak se toho nebojíte.
Ale i bojím, jen někdy nemám čas se bát. Ale to je také tou mojí zkušeností. Já si za vším šla sama. V rodině mě v herectví úplně nepodporovali, ve smyslu že by mě třeba vozili na představení atd. I když maminka na ně chodila, ale taťka (Jiří Nesvačil, bývalý český fotbalista, pozn. red.) hrál fotbal a pracoval, ten možná neviděl ani jedno. Z jejich strany v tomhle směru nebyla žádná ctižádost. Oni hlavně chtěli, abych odmaturovala a měla vysokou školu. To jsem splnila. Takže mým hnacím motorem byla vždycky víra v sebe, v to, co mě naplňovalo.
Ale s tou se člověk nerodí a není vždy snadné ji neztratit.
Samozřejmě že na cestě potkáte spoustu lidí, kteří o vás pochybují. A to je něco, co vás fakt ochromí, protože i vy pochybujete. Občas vás někdo vyvede z míry tak, že vy to svoje pustíte a pak si zoufáte: „Proč jsem pustila takovýhle kouzlo…“ A to jsou chvíle, kdy si saháte na dno.
Nemáte obavy, že se o vás díky knize lidi dozvědí až moc?
Tohle, to je málo! Já toho mám víc. (smích) Všechno, co je v knize, jsou informace, které jsou v mém světě v pořádku. Je fakt, že třeba nemluvím o partnerech, vztazích – vždycky kolem toho mlžím, protože jednomu partnerovi to bylo nepříjemný. Takže z otázek na vztahy se snažím pokaždé vybruslit. Taťka nebo mamka mi pak posílají smajlíky, smějí se, jak s tím zápasím.
Když se vrátím k vaší profesi dokumentaristky… Hodně vystudovaných dokumentaristů se nakonec vrhlo na hraný film a byli, respektive jsou v tom dobří – Jan Svěrák, David Ondříček… Vás režie hraného filmu neláká?
Láká. A jak jsem jako malá říkala, že budu herečka a režisérka, tak ta režisérka tam byla i z toho důvodu, že se pak budu obsazovat do hlavních rolí ve svých filmech. Mně se tenkrát líbil Rambo, protože mám staršího bráchu Radka, který mi furt pouštěl Ramba, a říkala jsem si, že něco takovýho tady asi hned tak nikdo točit nebude, tak to budu muset natočit sama.
A do svého Ramba byste mohla zapojit ten bypass víčkem od plechovky!
Přesně!
258
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
