Normální smrtelník si nejspíš říká, že být průvodkyní je jedna z profesí snů. Jezdíte si po světě, vidíte spoustu zajímavého – a to nejen zadarmo, dokonce jste za to placeni. Zuzana mě ale vyvádí z omylu: „Pokud vím, že pojedu pracovně někam, kde jsem ještě nebyla, nestačí mi přečíst si průvodce, ale potřebuji to místo vidět, osahat si ho, zamyslet se nad tím, co klientům ukážu, co je bude bavit a zajímat. A tak beru auto nebo koupím letenku a jedu se tam podívat. Někdy mi cestu zaplatí cestovní kancelář, někdy si ji platím sama.“

Zapocenou roušku je vhodné přes den měnit, radí Monika Arenbergerová.
Za špatnou pleť si můžeme sami, říká dermatoložka. Zabijáků pokožky je několik

Účastníci výpravy dostávají od Zuzky hned na začátku co nejdetailnější informace o průběhu cesty, „aby i ten nejmíň chápavý člověk pochopil“. Samozřejmě přicházejí i dotazy: „Den má čtyřiadvacet hodin, to je spousta času na zodpovídání všemožných otázek! Stane se, že něco nevím, ale právě to, že to umím přiznat a že si odpověď zjistím, lidé ocení. Jsem ráda, když se klienti ptají, protože jejich dotazy mě posouvají dál a stimulují k tomu, abych se pořád učila něco nového,“ vysvětluje Zuzka, která někdy čelí i velmi záludným otázkám.

„Na jednom z mých prvních zájezdů na pohádkové zámky do Bavorska se mě asi osmiletý chlapeček zcela vážně optal: ‚A kolik asi váží ten zámek?‘ No, kdyby se to nějakým způsobem dalo spočítat, tak bych mu to spočítala!“

Z práce do práce

Pracovat jako průvodce je často jen sezonní práce, většinou se začíná v dubnu a končí se koncem podzimu. Ale když se k tomu přidá exotika, můžete pracovat téměř po celý rok. A Zuzka jezdí všude možně. „Dělám cokoli, kam mě cestovka pošle. V létě je to fičák, doma jsem pár dní a zase jedu, a někdy se dokonce stává, že se odněkud vrátím a za půl hodiny nastupuji do jiného autobusu a jedu na další zájezd…“

Právě teď má Zuzka v živé paměti turistický zájezd do slovinských hor. „Měli jsme pořád špatné počasí a turistické zájezdy stojí na tom, aby bylo hezky. Musela jsem sledovat předpověď a dívat se, kde bude líp a kde hůř a s programem si hrát. Jenže bylo ošklivo všude… Nakonec jsem se tedy rozhodla, že půjdeme do hor, kde ‚jenom‘ pršelo a byla mlha a nehrozily bouřky. ‚Berte to tak, že jsme na čerstvém vzduchu,‘ uklidňovala jsem klienty, ‚kdo chcete jet autobusem, jeďte, kdo chce šlapat nahoru, pojďte se mnou. Pojedeme kousek lanovkou a pak zkusíme zdolat ten nejvyšší vrchol. A buďme optimisté – třeba to klapne!‘ Nakonec šla většina – a jaká to byla radost, když jsme se dostali nad mraky a svítilo na nás sluníčko!“ Prací průvodce není jen vodit klienty sem a tam, jak si mnozí myslí, a cestovat zadarmo, průvodce má obrovskou zodpovědnost.

Chodící encyklopedie

Jako průvodkyně pracuje Zuzka už od svých devatenácti let. Nejprve razítkovala v cestovní kanceláři obálky, pak seděla na přepážce a brzy nato dostala nabídku, jestli nechce jet jako průvodce do Itálie. „Vzala jsem to – naprosto neznalá věci – a byl to malér. Každý večer jsem brečela. Nebyla jsem schopná spočítat lidi, když přišli s nějakou stížností, tak jsem se z toho hroutila… Dnes už vím, že ne každý požadavek je možné splnit.“ Když se tehdy z Itálie vrátila, říkala si, že průvodkyni rozhodně dělat nechce. Pak ale dostala nabídku na Maďarsko – a kývla. „Předem jsem si ho ale objela, abych byla připravená. A s klienty už to pak byla pecka, dodnes si tu cestu pamatuji.“

Herečka Tereza Dočkalová kromě divadla pravidelně působí i v Českém rozhlase.
Tereza Dočkalová: Když si ze sebe člověk vystřelí, jako by si dal panáka

Zuzka má nejraději cesty po Evropě, ale jezdí s klienty i na Madeiru, do Thajska a na Srí Lanku. „Do Thajska jsem jela poprvé před čtyřmi lety a tehdy jsem nevěděla, jestli je to za odměnu nebo za trest. Těsně předtím jsem měla krizi, řekla jsem si, že s průvodcovstvím skončím a začala jsem dělat úplně jinou práci. Po půl roce jsem se ale vrátila zpátky a dostala jsem Thajsko. Měla jsem tři měsíce na to, dozvědět se o něm co nejvíc, což není jenom o tom, že ležím v knížkách, ale studuji i mapu a říkám si: ‚Tady půjdeme vlevo, tady vpravo, tady je zajímavý strom a tady toalety…‘ Klienti totiž nesmějí cítit sebemenší známku nejistoty.“

Občas se stává, že se někdo ze skupiny – která čítá zpravidla čtyřicet „cestovatelů“ – ztratí. Dnes už má Zuzka na všechny mobilní čísla, ale dříve to bývalo složitější. „Jednou se mi ztratila paní ve Vídni. Byla ale natolik úžasná, že došla na ambasádu, tam zjistili kontakt na cestovku, zavolali tam, a já se tak dozvěděla, kde si mám ztracenou paní vyzvednout.“ Mít zodpovědnost za tolik lidí rozhodně není legrace. „Ale práce průvodkyně je droga, jakmile chvilku nikam nejedu, svezu alespoň s některým z kolegů klienty z letiště. A mám zase na chvilku klid.“