Slavný Bostonský maraton terčem brutálního útoku!

Tereza Jílková

Každý, kdo alespoň poněkud sleduje prostřednictvím médií, popřípadě z hlediska osobní účasti nebo zkušeností dění doma i ve světě, zaznamenal v nedávných dnech katastrofu, která se stala v massachusettské metropoli Bostonu.

V polovině dubna se podle letité tradice opět pořádal prestižní Bostonský maraton. A právě letos s sebou tato vyhledávaná akce přinesla velkou tragédii. V blízkosti cíle, mezi diváky, totiž explodovaly dvě připravené nálože.

Na následky výbuchu bezprostředně zemřeli tři lidé, kolem 150 dalších bylo velmi vážně zraněno. Mezi mrtvými je i osmiletý chlapec, který v cíli čekal na svého otce, přímého účastníka maratonu. Svého táty se však již nedočkal.

Svědci popisují první explozi jako ránu z děla. Výbuch byl natolik silný, že lidem, kteří postávali nejblíže, utrhal nohy. Po několika strašlivých, šokujících sekundách udeřila o pár metrů dál druhá nálož.

Cíl zamýšleného maratonského svátku se obratem proměnil ve zmasakrované, zakrvácené, děsivé místo. Mnozí závodníci, kteří doběhli až po výbuších, se neprodleně odebrali do nemocnic, kam byli převáženi ranění, a darovali svou krev.

Bostonští obyvatelé rychle označili tento hrůzný den jako Boston 11. září. Miliardy lidí vědí, že právě 11. září roku 2001 se odehrála událost, která nezvratně poznamenala životy mnoha lidí a navždy se zapsala do bezcitné historie teroristických útoků.

V tento den se uskutečnil úder na Twins Tower (Dvojčata) v New Yorku. Útok byl tak, že teroristé unesli dvě letadla, se kterými následně naletěli do těchto budov, které se v důsledku prudkých nárazů sesuly.

Vraťme se ale k bostonskému dramatu. Policistům se zanedlouho podařilo dopadnout oba hlavní atentátníky. Jeden z nich byl zlikvidován při přestřelce, po druhém pátrali v průběhu nekonečných, nervově vyčerpávajících hodin. Po jeho chycení museli devatenáctiletého teroristu dopravit do nemocnice s četnými zraněními.

Můj názor na toto vypjaté, otřesné dění? Připadá mi, jako kdyby určité skupiny lidí nerespektovaly množství dalších problémů a rizik, které znepokojují, ba destabilizují současný svět.

Ať už se jedná o hladomor v některých afrických oblastech, nejistotu i konflikty kvůli vodním nebo ropným zdrojům, rozsáhlé požáry, íránské či severokorejské jaderné ambice, dlouhodobě nejistý řecký, italský nebo španělský faktor v evropských ekonomických a finančních úvahách, přetrvávající hrozby AIDS či drogové závislosti a dlouhá, nekončící řada jiných negativ a rozporů.

Proč se vlastně při tom všem uchylují jistí lidé k vraždění stovek, tisíců nic netušících, obvykle nevinných lidí? Chtějí se jakkoliv zviditelnit? Získat peníze, služby, výhody? Pocítit jakési zvrácené zadostiučinění za „dobře odvedenou práci"? Dělají to snad probůh pro nějaké širší organizace v pozadí, surovinově zainteresované kruhy? Hodlají „vstoupit do dějin"?

Na tyto i další palčivé, zneklidňující otázky patrně nelze spolehlivě a jednoznačně odpovědět, na druhé straně je ale možno zřetelně pronést následující slova: Ať už jsou lidé různí, nikomu to neposkytuje sebemenší oprávnění jednat takto surově, bezohledně, svým způsobem sadisticky. Vždyť vraždění je hrozná, nelidská věc. Avšak den co den dochází právě i k takovým krajnostem. Jsme to vlastně ještě nadále my lidé? Kam kráčíme?

Kariéra

Martina Dvořáková

Kariéra. Slovo, které pro někoho znamená celý život a pro jiného zbytečnou, avšak nevyhnutelnou část života. Nutné zlo, jež musí podstupovat kvůli rodině, vzhledem k všudypřítomným existenčním záležitostem.

Ať je to jakkoliv, kariérní dráha je nezbytnou součástí života každého, kdo pracuje a vydělává peníze. Je však opravdu nutné, aby někteří kladli kariéru na první místo před rodinu a přátele? Ano, produkují hodnoty, jsou finančně i jinak odměňováni, tyto faktory nemůžeme mimo souvislosti stavět třeba nad zdraví.

Avšak když někdo uskutečňuje zdařilou kariéru v oblasti sportu, kultury, zdravotnictví, vědy, školství, popřípadě podniká a práce ho činí šťastným, je nejednou obtížné vyvarovat se workholismu.

Přiznávám a nemohu se zbavit dojmu, že pro nastartování žádoucího kariérního růstu musíme mít v neposlední řadě dobré, účinné kontakty a fungující mezilidské vztahy ve svém užším i vzdálenějším okolí.

Jsou jistě důležité, protože lidé mezi sebou hovoří o mnohém, pozorují, posuzují, jednají. Stačí jedno příznivé hodnocení od známého a můžeme se urychleně dostat na vrchol.

Stejně tak ovšem postačí jediné špatně, nešťastně, nevhodně uplatněné slovo, překlep, či přehlédnutí a můžeme být vykázáni z dobrého bydla, protože jsme nahraditelní. Každý je.

Kam a kudy se bude ubírat naše kariéra, je pouze a hlavně v našich rukách. Jestli zatoužíme po vyšších metách bezmála jako dravá zvěř, nebo budeme srozuměni s řadovým, nicméně stabilnějším zařazením ve firmě, kterou málokdo vlivný zná, to je to poněkud opsáno od klasika oč tu běží.

Neboli být, či nebýt (rozuměj: úspěšný, bohatý, obdivovaný). Aneb žít (na výsluní, na dobře placeném postu), či nežít (třeba i ve shonu, stresu, v konfliktních, nervózně akcelerovaných situacích, ba také v nevěře). Zkrátka to je ta otázka.

Tlachy

Vojtěch Karaus

,,To je dneska krásné počasí!" ,,Jé, to je sněhu!" ,,Vy ale vypadáte dobře." ,,Božínku, to už je hodin!" Povědomé věty, že ano? A víte, co je pro všechny tyto a podobné věty společné? Takové věty nejsou vlastně nic jiného než tlachy, konvenčnosti, nadbytečnosti, prostě nevýznamná, „vyplňovací" slůvka, aby se zkrátka neřeklo.

Tlachy neobohacují nás a naše okolí vědomostmi, ani nevnáší do debaty určitý nový pohled na věc, dokonce si díky jejich vyřčení ani nevysloužíme pochvalu či uznání.

Přesto se stačí projít po ulici, nasednout do autobusu nebo jen tak posedět na lavičce v parku a téměř okamžitě jsme informováni o takových převratných novinkách, jako že například svítí slunce, že je dnes ale opravdu teplo, že už je čas k obědu, že dítě, které kolem právě proběhlo, kolem skutečně proběhlo (kdo by to byl řekl).

Když pak tyto větičky poslouchám, nutí mě to k zamyšlení, co vede lidi, vcelku považované za přemýšlející, pragmatické obyvatele Země, k pronášení tak jasných a nezpochybnitelných, avšak téměř bezobsažných „plků".

S odvahou mně vlastní jsem se rozhodl, že to zjistím, a proto jsem tyhle zbytečnosti začal pozorněji sledovat. Sedím tedy na lavičce a naslouchám, zkoumám. Takto jsem strávil dopoledne, poté si udělal pauzu na oběd, při které jsem v rámci experimentu sám prohodil několik „klábosů" se stánkovým prodavačem. Kebab, který jsem od něj obdržel, jsem ovšem musel zčásti oželet. Ten úslužný stánkař totiž zřejmě vycítil, že jsem v plkání ještě nováček, úslužně zaváděl naše řeči dál a dál, vteřinka mé nepozornosti, načež jsem se vrátil ke své předchozí činnosti s poloprázdným žaludkem. S ingrediencí z chodníku zmíněnou pochoutku věru nemusím. Koneckonců s plným břichem se beztak špatně studuje.

Lavička mi zakrátko připadá jako trestná lavice, proto operativně volím jiný směr projektu projedu se autobusem. Nasedám na linku číslo tři. Ačkoliv je vozidlo zřetelně označeno, jsem spolučekajícími občany ubezpečován, že se namouduši jedná o autobus číslo tři, zase ty kultovní zbytečnůstky.

Během dané zážitkové trasy jsem si vyslechl obdobné zvěsti jako tam v parku. Čili znovu se dozvídám, že je teplý den (to by jeden nevěřil), že slunce svítí, že s nejvyšší pravděpodobností zapadne, no a potom, bude-li nám (už zase) trochu přát štěstí, nadejde tma a úlevná noc. Achich, ouvej, běda, raději co nejdřív vypadnu, tedy zapadnu.

Když jsem se konečně dostal pryč, někam ven, na vzduch, docházím urychleně k názoru, že už by to zrovna tak stačilo. Při této sondě, kterou ovšem rozhodně nedoporučuji, jsem dospěl ke třem možným teoriím, proč lidé plkají.

První se zakládá na předpokladu, že lidé musí používat hlasivky co nejčastěji, aby jim jaksi nezakrněly.

Druhá, odvozená teorie, která mě napadla, když už jsem měl z těch blbinek lehčí depku, vychází z toho, že lidé mají nejspíš uplatňovat hlasivky co nejvíc, aby souhrou okolností nezačali příliš používat třeba ten mozek.

Osobně se leckdy docela přikláním právě k této verzi. Ještě se ale nabízí též třetí, možná nejuspokojivější teorie. Lidem prostě působí radost, když mají jednou za čas v něčem neochvějnou pravdu pravdoucí. I za onu „běžnou" cenu, že je to pravda naprosto zjevná, „neprůstřelná", otřepaná. Že jsou to z mé strany dosud všechno jen pusté tlachy?

Jedno fotbalové klání SK Kladno

Kateřina Lapáčková

Je středa a já se chystám na fotbalové utkání mezi domácím SK Kladno a hostujícím SK Roudnice nad Labem, které začíná v půl páté odpoledne.

Teple oblečená bojovně vyrážím ke Stadionu Františka Kloze, před nímž se již houfují první nedočkaví diváci, mezi kterými samozřejmě dominují skalní fandové ať už domácího celku, nebo protinožců, pardon, protihráčů.

Netrpělivě stepuji před hlavní branou a vyhlížím kamarády. Ti po chvilce přicházejí, takže tam v tom nemístném chladnu nemusím čekat sama. Na pokladně si vyzvedáváme volné vstupenky (Nonevemto!) a „mazácky" míříme k vedlejší tribuně, kde staneme „na pozicích" v jedné z horních řad. Ani jedna tribuna není zrovna zaplněná, není se čemu divit, v takové slotě by člověka vlastně psa -nevyhnal. Punťa se na obloze zkrátka ne a ne objevit. Nic naplat, po chvíli se do člověka dává ta zima zimoucí, načež z kapsy trapně vytahuji rukavice.

Stadionem se konečně nese hlas komentátora a na hřiště odhodlaně vybíhají hráči obou mužstev Kladenští v bílo-modrých dresech, soupeři v oranžovo-černých. Hlasatel čte jména hráčů a jejich čísla. Hráči si podají ruce a rozbíhají se „na značky", respektive na svá místa na hřišti. Rozhodčí jsou také připraveni, už abychom začali.

S napětím sledujeme dění na hřišti a fandíme kladenskému týmu. Uběhlo sotva pár minut zápasu a již je tu gól, koření fotbalu, bohužel jaksi v síti Kladenských, takže 0 : 1. Z protější tribuny burácí radost roudnických příznivců (no tak zase klídek, klídek, ne nadarmo se přece říká: první vyhrání z kapsy vyhání). Kladenští fanoušci si pro změnu zklamaně povzdechnou, semotamo zanadávají, utkání ovšem bude od této chvíle tím napínavější.

Zima je stále dotěrnější, ještě víc se zachumláváme do svých bund a snažíme se jakýmsi přešlapováním, poskakováním a pochopitelně všudypřítomnými diváckými vlnami poněkud zahřát, jenže zrada moc to nezabírá. Kladenští hráči se snaží za ten gól „revanšovat", zatím ovšem bezvýsledně. Je konec první půle, stav střetnutí je pořád stejný, jako by tam to skóre tak nějak zamrzlo …

O přestávce se mnozí diváci odebírají do místní restaurace, kde „prolévají hrdlem" hlavně teplé nápoje, případně se posilní nějakým jídlem. Já a kamarádi („horních deset") zůstáváme na tribuně, poposedáme, tu a tam si dupneme, leč marně zima neutuchá. Na hřišti se již objevují kladenští hráči ze

střídačky a pouštějí se do „zahřívacího kolečka".

Začíná druhý poločas. Domácí fandové nezlomně doufají, že to Kladno „otočí" („ … a bude líp!") a že mezi roudnické tyče aspoň ten jeden balón „spadne". Dusno se dostavuje okolo 56. minuty, kdy byl faulován kladenský Růžička, rozhodčí na to však nic. Diváci se dostávají do varu, zima je rázem zapomenuta. Fandové bílo-modrých dávají hezky česky najevo své smýšlení o rozhodčím, padá jindy neslýchané výrazivo. Oba týmy nadále bojují, kopou a Kladenští nějakých patnáct minut před koncem přece jen srovnávají. Tribuny se otřásají domácím nadšením, na kladenské hráče prší místo kelímků zase jednou slova chvály. Hodně lidí najednou věří, že se ještě zadaří a domácí fotbalisté tam stihnou „vyvěsit" další úspěch. To už je tu ale 90. minuta, stav utkání se nehýbe z místa, rozhodčí nastavují střetnutí o dvě minuty. Než se i ty staly minulostí, „stačil" se provinit domácí Rada, vidí červenou kartu a opouští hřiště, Kladenští dohrávají oslabeni. Slyšíme poslední hvizd rozhodčího, remíza je na světě. Hráči obou celků si potřásají rukama, plácají se po ramenou a odcházejí do kabin, kde si vyslechnou pochvaly a výtky trenérů (prostě dostanou „tátovsky" vyhubováno).

Prochladlí diváci opouštějí tribuny se smíšenými pocity, které si jistě neopomenou vzájemně sdělit, mnozí jsou nejspíš rádi, že už je po všem a oni můžou opět „zapadnout" do tepla a pohodlí svých domovů.

Já přemlouvám „na poslední chvíli" jednoho svého kamaráda, aby se (každopádně mimo kameru a mikrofon) vyjádřil k dnešnímu utkání. „Tak co, Pavle, jak vidíš právě skončený zápas? Kdo měl podle tebe více ze hry?" „Myslím, že výsledek 1 : 1 sedí, za konečnou remízu jsem pochopitelně rád. První poločas mi připadal docela vyrovnaný, zkrátka jsme se teprve oťukávali, otrkávali, okopávali. Ve druhé půli jsme je trošku zmáčkli, nakonec je z toho plichta, snad zasloužená, beru. Ještě chvíli pokračuje naše „přestřelka" otázek a odpovědí, pak už kamarádovi poděkuji a rozloučíme se. On rychle nasedá do auta, zato mě čeká znovu zdlouhavá jízda autobusem.

Nicméně už teď se těším na další fotbalové klání, kdy si zase budu moci zafandit „našim". Snad počasí konečně zmoudří, tím více lidí si potom najde cestu na fotbalový stadion. „Zelená je tráva, bílo-modří, ještě jeden!"