Den „D – maturitní ples v Grandu

Tereza Švastová

Náš velký den „D" na který se všichni studenti těšili celé čtyři roky, i když  by se našly i výjimky, pro které je to spíše povinnost, právě nastal. Maturitní ples se konal 25. ledna v Městském centru Grand od 19 hodin. Ještě před zahájením plesu už byla v sále velmi příjemná atmosféra. V zákulisí vrcholily přípravy maturantů.Malá šatna, velké šaty a zmatek dokážou udělat své, a tak jsme byli velmi nervózní, někteří se šli ven nadýchat čerstvého vzduchu, jiní to řešili něčím tekutým jak říkali: „ Na kuráž".

Bylo přesně devatenáct hodin a my jsme byli připraveni začít, atmosféra vypadala opravdu skvěle. Sál plný lidí, fotografů, kameramanů, přesně jako v Hollywoodu. Konečně začala hrát hudba a byl čas na náš dlouho trénovaný královský nástup. Byli jsme středem pozornosti. Oči diváků směřovaly přímo na nás a my jsme se cítili ve svém živlu. Každý si v duchu počítal kroky, aby to nezkazil. Po nástupu, který byl možná trochu delší, následovalo šerpování  čtyřiceti čtyř  maturantů, což nám také nějaký čas zabralo. Když jsme všichni dostali nádhernou stříbrnou šerpu s velmi vtipným sloganem „I zde mohla být Vaše reklama", šli jsme si připít s profesory. Někteří nám přáli zdraví, jiní zas úspěch u maturity, který jsme v tento moment uvítali raději.

Následoval tanec s profesory a s rodiči. Taková ta nezbytná povinnost. Volná zábava pak byla příjemnější. Užívali jsme si večera s přáteli a rodiči, zábava byla    v plném proudu. V průběhu večera pak proběhl tanec Oldy a Lenky, maturantů ze 4.B. Zatancovali to opravdu skvěle.Večer utíkal opravdu velmi rychle, vlastně ani nevím co vše se dělo. Před odšerpováním byla ještě barmanská show, která až zas tak velký úspěch neměla, ale naším půlnočním překvapení jsme to napravili.

Půlnoční překvapení jsme vedli v duchu krátkých scének, jak se vidíme v budoucnu. Začali jsme hodinami fyziky 4.A a 4.B. Pokračovala scénka těhotné maminky na míčích a proti nim manažerky s imitací tance na píseň Single Ladies od Beyonce. Poté na scénu vystoupili inženýři a popeláři, kteří začali nečekaným pádem jedné z maturantek. Po nich pak přišli fotbalisté a hokejisté, tanečnice a s nimi zlatý hřeb večera baleťáci. Kluci v bílých silonkách a růžových sukýnkách sklidili opravdu velký potlesk. Dále vystoupili hrobaři a mrtvoly. Půlnoční překvapení jsme zakončili scénkou zápasníků sumo.Byl to opravdu velmi vydařené vystoupení a my jsme si ho náramně užili.

Po půlnočním překvapení následovala už jen volná zábava. Hosté tancovali, bavili se  a my jsme se připravovali na naši závěrečnou akci, která měla pokračovat po skončení plesu v místním klubu. Nejdříve jsme však museli odnést všechny rekvizity, uklidit sál a připravit vše na sobotní ples obchodní akademie. S úklidem jsme však skončili až po čtvrté hodině ranní, a tak jsme byli všichni opravdu unaveni. Oslava se teda nakonec nekonala, rozloučili jsme se a odebrali se k dlouhému spánku.Teď už nás čeká jen maturitní zkouška a pak tu oslavu určitě napravíme!

První den v Bohnicích

Magdaléna Fialová

Minulý rok na jaře jsem dostala nabídku pracovat jeden měsíc jako sanitářka v psychiatrické léčebně Bohnice. Příležitostí podívat se do sanatoria Bohnice „z druhé strany" jsem byla nadšená. Jak se den nástupu do práce blížil, nadšení se začalo mísit s obavami, co mě čeká a jestli jsem vůbec schopna práci s labilními lidmi psychicky unést.

Prvního srpna jsem se měla hlásit na hlavní budově. Hned na začátku mě zaskočila zpráva, že jsem jediná ze všech brigádníků, kdo bude pracovat na oddělení sám. Neměla jsem žádné zkušenosti a věřila jsem, že se tedy jedná o práci jednoduchou a lehce zvladatelnou. Z osobního oddělení mě poslali na pavilon č.1, kde mě měla přijmout staniční sestra. Vyšla jsem před hlavní budovu a snažila se si v hlavě urovnat mapu, kterou mi laskavá sekretářka v rychlosti a chaosu popsala. Rozhodla jsem se, že se zeptám na cestu lidí, kteří posedávali na lavičce přímo před budovou. Než jsem k nim stihla dojít, všimla jsem si, že naproti mně stojí obrovská cedule. Sama sobě jsem zasupěla, že přece stačilo říct, že před budovou je plán celého areálu. Cestu k pavilonu jsem už pak našla v celku rychle, je totiž jen pár metrů od hlavní budovy, a zazvonila jsem na zvonek „pavilon č.1 - oddělení žen."

Otevřela mi usměvavá sestra, které jsem řekla, že jsem brigádník a že se mám hlásit staniční sestře. Mile mi sdělila, že staniční sestra je na dovolené a že „moc" neví co se mnou, ale když už jsem tady, provede mě pavilonem. První místnost, kterou mi ukázala, byla kuřárna. Později jsem pochopila, proč je pro ně (pro personál) tak důležitá. Je totiž jediné místo naprostého klidu v celém pavilonu. Ani nemusíte být kuřák a vaší oblíbenou místností se stane kuřárna. 

Dále mě zavedla do prvního patra na oddělení žen, kde mi ukázala pokoje pro pacientky, společenskou místnost a sesternu. Dostala jsem své dva vlastní klíče a několikrát mi bylo zdůrazněno, že musím vždycky a všude zavírat a hlavně ZAMYKAT! S úsměvem na rtech mi sdělila, že už ten den budu mít „dvanáctku" (do té doby jsem žila v omylu, že nastupuji do práce až další den) a poslala mě se převléct do bílého mundůru pro sestry, který zrovna neměli v mé velikosti.

V den mé první zkušenosti s psychiatrickou léčebnou jsem si vyzkoušela práci zdravotní sestry, uklízečky, kuchařky a terapeutky zároveň. Po dvanácti hodinách převlékání postelí, připravování jídla a rozebírání obrázků s pacienty jsem domů odcházela s pocitem vzrušení a zvědavosti, co mě asi čeká v dalších dnech.

 A je to tady

Markéta Wohlmutová

A je to tady, konec příprav a všude jen zmatek. Dnes má totiž maturitní ples 4.A a 4.B ze slánského gymnázia. Připravovali se na to takovou dobu, ale když se kouknu kolem sebe, jen tady zmateně běhají a snaží se dodělat poslední detaily, které nestihli. Dívky zkoušejí své podpatky na tanečním parketu. Není divu, protože taneční parket v Městském centru Grand je jako zamrzlé jezero. Ale když se kouknu kolem sebe, je to nádhera. Všude balonky a spousta barev. Dali si s přípravou a výzdobou práci, tak snad bude hezký i ten ples.

A je to tu. První hosté a u dveří obrovská fronta s lístky. Takových lidí. To snad ani není možné. Je tu plno. Mezi tolika lidmi ani nebudu moci najít svou kamarádku maturantku. Ano dnes má maturitní ples moje kamarádka, a proto jsem tu. Ale myslím, že nemám šanci ji zde najít. Ptala jsem se nějakého maturanta, co prošel kolem mě, ale netušil, kde by se mohla pohybovat.Už slyším hudbu. Asi už opravdu vše začne. Když se rozhlédnu kolem sebe, tak vidím ty pyšné maminky se slzami v očích. Jsou dojaté z toho, že jejich malá ratolest, kterou ještě nedávno vodily za ručičku, už není malá, ale stojí před nimi dospělí lidé. Rozdílem je však pohled na maturanty, jak stojí a klepou se jak ratlíci. Jsou nervózní z toho, že se něco pokazí a nebude  to tak dokonalé, jak plánovali. Moc dobře ale vědí, že maminky budou stejně říkat, jak to bylo úžasné.

Konečně vidím svou kamarádku.Už vchází na parket. Moc jí to sluší, je jako princezna. Ale stejně krásně vypadají i ostatní slečny. Nikdo při nástupu neupadl, ani se nezamotal. To je veliký úspěch. Teď je čeká ošerpování. Když si šel pro šerpu poslední maturant, všichni byli rozjaření. Každý se dočkal svého potlesku a uznání.Vše se povedlo, i z dárku měli třídní pan profesor a paní profesorka velkou radost. Ozvalo se cinkání skleniček. Samozřejmě jsem zapomněla na přípitek. Všichni profesoři slánského gymnázia se zvedli ze svých míst, vstoupili na parket a připojili se k maturantům. Popřáli všem hodně štěstí a úspěchů a hlavně úspěšnou maturitu. Přiťukli si a zase se vrátili na svá místa. Teď už si mohou oddychnout a odreagovat se tancem a volnou zábavou. Mohou se trochu posilnit nějakým tím alkoholem, ale nesmí to přehnat, mají před sebou ještě půlnoční překvapení.

Neuvěřitelné. Taneční parket se zaplnil. Byl plný jak maturantů, tak jejich příbuzných a učitelů. Všichni tancují a užívají si tento vzácný večer, který zažijí jen jednou za život. Podle toho, co vidím, si ho užívají. Tancují, zpívají, smějí se a je vidět, že je pro ně tento večer večerem jedinečným. Za chvilinku budou mít vystoupení v latinskoamerických tancích Lenka Perglová a Olda Malec. Oba jsou maturanti ze 4.B. Jsem zvědavá, jaké vystoupení to bude. Zaslechla jsem, ze budou tancovat jive. Začala hrát hudba a Lenka s Oldou vstoupili do kruhu, který lidé vytvořili, aby dobře viděli toto jedinečné vystoupení. Když začali tancovat, všichni se usmívali a tleskali. Moc se jim to povedlo a všichni byli z tohoto vystoupení nadšeni. Jediné, co je čeká, je půlnoční překvapení. Na to se těším celý večer a myslím, že nejsem sama. Před půlnočním překvapením bude ještě odšerpování, kde maturanti bezhlavě tancují se šerpami v ruce, skáčou a křičí. Je to neuvěřitelné, jak šťastně vypadají.

 A teď už může půlnoční překvapení začít. Prvním vystoupením jsou těhulky na nafukovacích míčích. Po nich úspěšné manažerky tancující na písničku Single ladies. Poté skupina v bílých pláštích jako vědci. Kluci jako baletky, dívky jako popeláři, hokejistky, fotbalistky. Objevili se zde i hrobaři a zombie. Neuvěřitelně dokonale zakončený večer. Myslím, že to byl nejkrásnější maturitní ples, který jsem kdy zažila.

Silným zážitkem pro mě byl pohled na výrazy maminek, pyšných tatínků a šťastných maturantů a maturantek. Všichni mají úsměv na tváři a vůbec nevěří tomu, že už je všemu konec. Měsíce příprav byly za několik hodin pryč. Jisté je, že si tento večer bude každý pamatovat. Poslední, co maturanty čeká, je maturita. Tak jim držme palce!

 Cesta na VŠ – Národně srovnávací teror

Vojtěch Karnet

Je 9. března a před budovou kladenského gymnázia postává skupinka studentů. Začátek zkoušek je avizován na devátou hodinu ranní, rozumný čas, uvědomíme-li si, že se zde sjíždí studentstvo z celého Kladenska. Všechno šlape jako hodinky, něco málo po půl deváté se otevírají dveře budovy, račte dál. Velice rychle se zorientujeme a začínají se utvářet hloučky lidí více či méně nervóznějších. Stoje ve skupině spolužáků se zájmem pozoruji dívku s nazelenalým nádechem ve tváři kvapící chodbou kolem nás. Bohatá snídaně, kterou jsem si ten den dopřál, by s jejím žaludkem příliš nesouhlasila.

Naše skupinka se pomalu rozpustila, se spolužákem jsme vstoupili do učebny, kde nás uvítaly dvě příjemné dámy, nejspíše odborné pracovnice společnosti Scio. Zkouška začala něco málo po deváté hodině díky čekání na opozdilce. Zdlouhavý a náročný proces rozpečeťování obálek se zadáními však podle přísných pravidel nesměl začít dříve než za čtvrt hodiny, čas využijte dle libosti. Dal jsem se do řeči se sousedem, společně jsme prohodili několik ironických poznámek na adresu všech pokynů, které na nás dozor chrlil rychlostí kulometu střední velikosti.

Jakmile došlo na zkoušení samotné, přestal jsem vnímat okolí vědom si závažnosti testu ležícího přede mnou. V podobném víru se nesl celý zkouškový den, který pro mne skončil před pátou hodinou odpolední. V posledních fázích testu jsem měl potíže udržet v ruce centropen (velkorysý dar společnosti Scio), natož počítat s komplexními čísly.

Více než samotná náročnost testů mohou být někdy rozhodující okolnosti, za kterých jej skládáme. Žádný strach, na toto přece společnost Scio myslela, a tak vám je umožněno testování libovolně opakovat v kterémkoliv vypsaném termínu. Jednodenní sranda s Národně srovnávacími zkouškami mě však vyšla jednorázově na částku pohybující se kolem 1500 Kč. Rozhodně není v mém nejlepším zájmu je opakovat vícekrát, než je nezbytně nutné. Vylepšování výsledků pro váš klid na duši je zkrátka pohodlí, které si nemůže dovolit každý.

A v tomto okamžiku nutně vyvstává otázka, jak může být vůbec srovnáván výsledek dvou lidí, z nichž jeden měl veškeré dostupné učebnice, absolvoval všechny kurzy a vyzkoušel cvičné testy, které Scio nabízí. Navrch se přihlásil k pěti termínům zkoušek, z nichž se započítává ten nejlepší dosažený výsledek. V porovnání s člověkem druhým, který přišel v sobotu ráno na zkoušky pln očekávání, co že ho tam vlastně čeká, těžko hledám odpovídající výpovědní hodnotu.

Vysokým školám odpadá starost s pořádáním vlastního nákladného a komplikovaného přijímacího řízení, společnost Scio si odnese slušný balík peněz, až dosud jsou všichni spokojení. Všichni kromě uchazečů, ale proč ti by měli být spokojení, že?

Strhující zápas, pri kterém se zatajoval dech

Lukáš Hort

 Přicházím do haly. Slyším jen neperiodické bouchání míče o zem. Leckterému člověku s hudebním sluchem by to bylo jistě nepříjemné, ale mně to nevadilo. Vítá mě vrátný s ne moc příjemným pohledem, avšak nevšímám si ho, protože s napětí očekávám následující basketbalový zápas Kralup nad Vltavou proti Kladnu.Byl to zápas o vše. Kralupy měly výhodu domácího prostředí, ale Kladno sem jen tak prohrát nepřijelo. Naopak! Vždyť se také hrálo o vítězství ve skupině starších žáků U16 a navíc o postup do ligy!

Základní část skupiny již byla za námi a nyní se hrála finálová skupina. Do ní postoupily tři týmy Kralupy, Kladno a Pečky. Kralupy vyhrály v základní části všechny zápasy, avšak Kladno se drželo těsně v závěsu, protože prohrálo jen dvakrát, a to právě s kralupským týmem. Před finálovou skupinou to vypadalo, že si v klidu dojdeme pro titul, avšak v našem plánu nastala menší trhlina. Nejdříve jsme prohráli v Pečkách kvůli absenci čtyř nejdůležitějších hráčů, a pak i na Kladně díky rychlému vyloučení dvou našich nejlepších kluků a neuvěřitelnému štěstí kladenského týmu, kterému tam padla snad každá střela.

Z nečekaných proher jsme se ale naštěstí oklepali, doma Pečky porazili a už se mohli připravovat na poslední rozhodující zápas.

Usedám na lavičku do třetí řady a čekám. Měl jsem tento zápas hrát i já, ale kvůli pochroumané ruce jsem ho musel vynechat. Už od začátku bylo utkání velmi vypjaté. Hodně se faulovalo, tím pádem se i střílelo mnoho trestných hodů. Nejvíce mě pobavilo zařvání kralupských fandů „Jezevec!" ve chvíli, kdy stříleli Kladeňáci. Bylo až neuvěřitelné, jak je to rozhodilo, že nedokázali proměnit jeden jediný trestný hod. Kouč soupeře si na to hlasitě stěžoval rozhodčím, ale stejně mu to nepomohlo, protože fanoušci si mohli fandit, jak jim bylo libo.

Po první půli jsme vedli o deset, po třetí čtvrtině už jen o tři a dvě minuty před koncem jsme dokonce o pět prohrávali. Pak stačily tři rychlé koše a vedli jsme o bod. Stačilo ubránit už jen jeden kladenský útok. Všichni jsme se modlili za dobrý konec. Udělat jen jednu chybu, soupeř by dal koš, prohrávali bychom o jeden bod a už by bylo těžké to zvrátit. Nájezd Kladeňáka a… nepadl! Míč se zkroutil po obroučce a dolétl do rukou našemu hráči. Čtyři Kladeňáci se na něj hned vrhli, ale nebylo jim to moc platné. Kralupský hráč podržel bez problémů míč až do chvíle, než zahoukala siréna.

Většina haly vypukla v jásot. Všichni kralupští fandové si stoupli a mohutně tleskali. Já jsem si sundal boty, skočil na palubovku, stoupl si s kamarády do kruhu kolem našeho kouče a oslavoval. Dva z nás se po chvíli oddělili a ustřihli síťku z vítězného koše. Jistě je to bude stát pár korun, ale to v té chvíli nikoho nezajímalo.

Splnil se nám náš velký sen. Byli jsme první a postoupili jsme do ligy.