Hip hopový koncert

Elizaveta Yevsyuková

Kdybyste jedenáctého prosince večer vešli do Kulturního centra Vltavská, nenašli byste tam zaručeně ani jednoho fanouška punku, rocku nebo dechovky. Našli byste ale spoustu oddaných fanoušků hip hopu, kteří nedočkavě čekají na své americké oblíbence. Eminem bohužel nedorazil, ale určitě byste mohli vidět bradku Vinnieho Paze nebo Ill Billovo břicho, které obepíná mikina s velkým nápisem Brooklyn. Mimo tuto skvělou dvojici určitě spatříte i rapery jako je O. C., Ektor, kluky ze Sodomy Gomory nebo slovenskou bandu Gramo rokkaz.

Lidé mají vytahané kalhoty a trička XXL, ale to není podmínkou, aby vás pustili na tuto akci. Na baru se pije panák za panákem a ochranka kontroluje, jestli v nekuřáckém sále někdo neměl tu drzost si zapálit, přesto je všichni návštěvníci ignorují a kouří, jak chtějí.

A najednou začíná hrát první beat a po kulturním domě se začíná rozléhat první text, všichni fanoušci se přidávají a z Vltavské se stává svatyně hip hopu. Takový soukromý klub, kde vstupenkou je znalost textů a interpretů a samozřejmě zaplacený lístek.

Už první písnička nabila všechny přítomné fanoušky neskutečnou energií a tato energie neochabovala, nýbrž sílila. S každým slovem interpretů byli fanoušci slyšet víc a víc. Neznalost textů neexistovala, všichni přítomní křičeli slova spolu s rapery. Vzduch provoněla marihuana, cigarety, voňavky a pot všech skákajících lidí. Všichni se pohybovali a křičeli ve víru čisté hudební extáze.

Po skončení této hudební laviny se interpreti odebrali do backstage a lid se pomalu rozprchl do pražských ulic a barů. Poslední přeživší dopíjeli zbytky alkoholu na baru a pomalu odcházeli i oni. Tento večer zůstane v paměti všech jako večer plný dobré hudby, lidí a všeho, co člověk v běžné úterý nezažije.

Čtvrtfinále Ligy mistrů v Paříži

Kateřina Heczková

Vítejte u přenosu čtvrtfinále Ligy mistrů z Paříže. Čeká nás utkání mezi domácí PSG a hostující BARCELONOU. Pomstí se Zlatan Ibrahimovič svému bývalému klubu FC Barcelona? Nebo si s ním jeho bývalí spoluhráči poradí? No, nechme se překvapit.

Hráči obou týmů již nastupují k utkání a nechybí  mezi nimi ani jedna z opor, na straně domácích Zlatan Ibrahimovič, legendární David Beckham a jistota v defenzivních řadách Thiago Silva. Na straně hostů nastupuje momentálně nejlepší hráč světa Lionel Messi spolu s dalšími skvělými hráči, jako jsou Xavi, Andrés Iniesta, David Villa a další borci.

Je úterý 2. dubna 20.45 hodin a rozhodčí Wolfgang Stark právě odpískal začátek utkání. První výkop mají na nohách hráči Barcelony. Ta se dostává na polovinu PSG, ale zde po chvíli ztrácí po faulech Busquetse míč. Paris Saint-Germain se dostává do útoku a hned z první větší šance nastřeluje v páté minutě utkání tyč, střelcem je Lavezzi. Hráči Barcelony sice vedou na počet přihrávek, ale nejsou schopni založit nějakou akci, jež by nějak vážněji ohrozila branku domácích. Ve 13. minutě centruje Beckham na Alexe, ale ten míří mimo tyče. O dvě minuty později Beckham zase vysílá úžasný centr, který končí na Lucasově hlavě, ale ani jemu se nedaří a míří vedle. V 19. minutě následuje další standardní situace PSG, jejíž zahrávání se ujímá Ibrahimovič, vysílá skvělou střelu při zemi, ale brankář Valdés ji bravurně chytá. Několik minut se nic mimořádného neděje. Oba týmy mají akce, ale vše končí na výborně hrajících obranách.

Právě běží 37. minuta a Barcelona se dostává k rohovému kopu, fotbalisté PSG se ubránili, ale Barcelona zůstává u míče. Obrana domácích pozapomněla na Lionela Messiho a ten v 38. minutě střílí po přihrávce Alvese první gól utkání. Tento gól vlil Barceloně do žil novou krev a konec prvního poločasu se odehrává v jejich režii.

Teď mají hráči a trenéři zhruba 14 minut na odpočinek a vymyšlení strategie do druhého poločasu. Uvidíme, co si pro nás přichystají.

Do druhé půli nenastupuje Messi, jenž utrpěl zranění kolene, vystřídal jej Fafregas. Hráči na obou stranách faulují a hra se tak poměrně dost kouskuje. Rozhodčí Stark uděluje v 62. minutě první žlutou kartu, dostává ji hostující Jordi Alba. Během 6 minut dostávají žlutou kartu další dva hráči domácího týmu Blaise Matuidi a David Beckham. Domácí tým se ujímá iniciativy a ve druhé polovině hraje mnohem agresivněji a útočněji. Hodiny na stadionu ukazují 79. minutu a tým PSG střílí vyrovnávací branku. Po tyči Thiaga Silvy se k míči dostává Zlatan Ibrahimovič a skóruje. Radost z vyrovnávajícího gólu ale netrvá příliš dlouho, protože v 88. minutě rozhodčí nařizuje penaltu po faulu domácího brankaře a Xavi z Barcelony ji s přehledem, v 89. minutě, proměňuje. Rozhodčí Wolfgang Stark nastavuje čtyři minuty, takže je ještě malá šance pro domácí, aby alespoň vyrovnali. V 92. minutě střílí Ibrahimovič 2. gól, ale ten není , kvůli jeho postavení v ofsajdu, uznán. Běží poslední minuta nastaveného času a Ibrahimovič sklepává míč pro Matuidiho, jenž přesnou trefou vyrovnává.

Rozhodčí Stark ukončuje utkání, které bylo, nejenom podle mě, napínavé až do samotného závěru.

Co dělají hasiči, když nehasí?

Adam Lukáč

Obecně si veřejnost myslí, že hasiči sedí na základně a hrají hry, čtou si nebo se dívají na televizi. K překvapení pro mnohé z vás mají práce až nad hlavu. Navštívil jsem dobrovolné hasiče z kladenského okresu, kteří mě provedli základnou. Nejprve mi ukázali garáž, kde stojí trambus, který je připraven k hašení požárů. Jenom vyjet a hasit nestačí, vůz musí být udržován v dobrém stavu. Sotva jsem se pokochal krásným hasičským autem, již se začali v místní ,,hasičárně,, scházet děti od 7 do 15 let. Je to krásné vidět, jak děti mají elán a učí se různé značky, výstražné povely, balení hadic, ale i požární útok.

Místní hasiči se nestarají jen o děti, ale zařizují i kulturní akce pro veřejnost. V blízké době začnou společně s Obecním úřadem připravovat pálení čarodějnic, ale účastní se i příprav na dětský den nebo pořádají rozloučení s prázdninami, nejen pro děti. A to je jen malý výčet akcí, které organizují.

Prohlídka hasičské zbrojnice byla skvělá,  je zde vidět, že hasiči nemusí jenom hasit požáry a sundávat koťátka ze stromů, ale že pořádají i různé akce pro nás pro občany.

Sraz Göttingenských miniprasátek

 Lucie Semorádová

Ptáte se, co to běhá po lese? Slyšíte chrochtání? Bojíte se, že na vás z keře vyskočí divočák? Můžete zůstat v klidu, dnes se totiž koná sraz Göttingenských miniprasátek. A já jako jejich velký fanoušek jsem tento den nemohla vynechat. Ráda se s vámi podělím o své zážitky.

A kdy jste mohli vidět na vodítku místo pejska prase? Každý rok se koná nejméně jeden sraz. Je 6. dubna a v Českém ráji se to hemží prasátky. Sraz se koná v autokempu v Sedmihorkách a lidé se svými prasátky přijíždějí už kolem osmé hodiny.

Vidím všechny druhy prasátek, malá, velká, černá, růžová nebo různě barevná. Ihned se všichni začínají seznamovat a zvířátka mají radost, že jsou v přírodě. I přesto, že nám počasí moc nepřeje, se tady pomalu začíná scházet velký houf lidí s jejich prasečím doprovodem. Když jsou na místě všichni účastníci, vypravujeme se na procházku na hrad Valdštejn. Prasátka jsou spokojená, některá hezky poslouchají své majitele, ale u některých spíše poslouchá majitel prasátko než naopak.

Procházka se všem moc líbila, i když nás bolí nohy a jsme už unavení, prasátka jsou stále velmi živá. Do kempu přijíždí veterinář, který prohlíží prasátka, radí jak se o ně dobře starat a některým i pomáhá s problémy. Dokonce si tady pro své mazlíčky můžete pořídit i různé druhy pamlsků.

A teď začíná společné posezení u táboráku a grilování. To už je ale tak pozdě, že nevidíte běhat ani jedno prasátko, všechna totiž spokojeně spinkají poblíž svých majitelů. Když si chovatelé předají všechny zkušenosti, začínají probouzet svá prasátka a chystají se na cestu domů.

Sraz francouzských buldočků

Lucie Čížková

Máte rádi čtyřnohé chlupáče? A ještě více ty uchrochtané s rozpláclým čumáčkem? Samozřejmě, že mluvím o francouzských buldočcích. Pokud ano, čtěte dál a já vám dám okusit atmosféry Srazu francouzských buldočků 2013.

Je 30. března devět hodin ráno. Já a moje buldočí fenka Valinka čekáme na kladenském nádraží na vlak, který má namířeno do Prahy. Vlak přijíždí a my společně nastupujeme. Na zastávce v Holešovicích přistupuje mladý pár se třemi buldočky, kteří se hned seznamují s mojí fenkou.

Cesta uběhla překvapivě rychle a my pokračujeme cestou na metro, a dále okolo pražského Výstaviště do Stromovky.

Počasí se nám vyvedlo a my už z dálky slyšíme poštěkávání buldočků. V parku nás vítají pořadatelé a předávají brožurku s informacemi. Okolo nás jsou stánky s hračkami a pelíšky, pamlsky pro pejsky i s občerstvením pro majitele psů.

Obcházíme všechny, avšak nejvíce nás, tedy hlavně mojí fenku, zajímá stánek s pamlsky, kde dostáváme spousty pytlíčků a kostiček pro pejska na ochutnání. Pořadatelé i stánkaři jsou velmi vstřícní a přátelští, ale hlavně jsme zde všichni naladěni na stejnou vlnu. V 13 hodin začíná menší výstava buldočků, které se zúčastňuje přes dvacet pejsků. Nejvíce hlasů získává mladší fenka s černou srstí a bílou náprsenkou, její výhrou jsou granule na celé tři měsíce a zbrusu nový pelíšek. Později následuje menší beseda na téma Francouzský buldoček v nouzi a celý sraz končí sbírkou peněz, které putují na zvelebení pražského útulku Trója.

Odcházíme se skvělou náladou a hlavně dobrým pocitem, že jsme si dnešek nejen užili, ale hlavně jsme přispěli na dobrou věc.

Noční Lidice

Lenky Demeterové

„Aničko, no tak, jenom se tam podíváme a hned zase půjdeme," tímhle obvykle začínám věty, když mě chytne nálada neposedy. Sedáme si do auta. Robin s Martinem se uvelebují na předních sedačkách a na nás s Annou zbývají místa vzadu. Vyrážíme směr Lidice.

Co na tom, že už je dávno po 22. hodině? Máme rádi dobrodružství, v autě nám hrají písničky a my se smějeme a bavíme, nálada nás nepřechází ani na parkovišti u Lidic.

Posilníme se na cestu cigaretou a jdeme. Zajímá nás, co je pravdy na tom, že v noci je v Lidicích slyšet pláč dětí, které tam za druhé světové války nechaly své životy.

Kousek od samotného památníku nás dobrá nálada maličko přechází a myslím, že nejen já si říkám, jestli to byl dobrý nápad. Je to tu tak strašidelné a smutné, cesty jsou osvětleny malými lampami, všude je strašné ticho, procházíme se po cestičkách a docházíme k sochám dětí.

To místo je smutné i za denního světla, v noci je to tisíckrát horší. V hlavách nám běhá, jaké to muselo být, každý z nás se ponořuje do doby druhé světové války a přemýšlí.

Dál se procházíme, míjíme rybník a slyšíme hlasy, pláč, dětský brek.

Takže to nebylo jen jedna paní povídala, vážně ho slyším, slyším děti jak naříkají, po zádech mi běhá mráz, nechci tam být už ani chvilku. Střílíme pohledem z jednoho na druhého a snažíme co nejrychleji dostat zpátky k autu.

Stojíme na parkovišti a přemýšlíme, nikomu z nás není do smíchu. Z ničeho nic zhasly lampy, Lidice se ponořily do tmy a my jsme rychle nastoupili do auta.

V autě je neprosté ticho, až před domem říká Robin, že záhady by měly zůstat záhadami.

Koncert Jump The Shark a Manic Distortion

Michael Galuška

Píše se 23. března a do Kladna přijede německá ska kapela Jump The Shark. Zatímco my jsme ještě na zkoušce a dolaďujeme poslední tóny před večerním vystoupením, které proběhne před německou kapelou, abychom zahřáli publikum, naši přátelé ze severu už jsou na cestě. Pomalu balíme věci, aparáty, bicí a vyjíždíme vzhůru do podzemí. V Auto Da-Fé jsme prozatím první.Zatímco si připravujeme naší show, přijíždí Jump The Shark. Hudebníci ze zahraničí jsou většinou skvělí a milí lidé, Jump The Shark nebyli výjimka. Mluvíme s nimi anglicky, naše němčina není zrovna dobrá, ale skvěle se bavíme. V tu chvíli začínají chodit, z míst u baru se pomalu přesunujeme do backstage a půjdeme nazvučit naše představení.

Náš koncert trvá zhruba padesát minut a nepatří zrovna mezi ty ideální, náš nejhorší koncert. Balíme si a na řadu jdou žraloci z Německa.

Jejich set list tvoří přes 20 písní, právě mají před sebou přes hodinu hraní před publikem, které je vůbec nezná. První písní si publikum oťukávájí, druhou písní už některé z lidí roztančí. Blíží se půlka představení a Kladno této německé sedmici padlo k nohám. Exotické tóny, které vám vyčarují úsměv na rtech, dokonale prolomily studenou atmosféru industriálního Kladna a vyčarovaly magickou energii, která sálala jak z publika, tak i ze samotných Jump The Shark.

Blíží se konec show, poslední píseň doznívá a naši němečtí kolegové odcházejí pryč. Moc dlouho si ale neodpočinou, nezkrotné kladenské publikum je volá zpět. Přichází na pár děkovných slov za atmosféru a následují teď už s jistotou poslední dvě písničky. Jump The Shark se loučí s kladenským publikem, které se během hodiny a půl ze zvědavců proměnilo na fanoušky této ska party.

Většina lidí odchází s nadšením domů a někteří zůstávají se svými sklenkami alkoholu u baru nebo u stolů. Byl to opět další z povedených večerů, které nám naše město nabídlo.

Kazatel Kalašnikov

Milena Kokoszynská

Nedávno jsem zhlédla film o muži, který se rozhodl pomáhat dětem v Súdánu, a to mě inspirovalo napsat tuto reportáž.

Sam Childers byl člověkem, do kterého byste nikdy neřekli, že by se věnoval tomu, co doteď dělá.

Již ve svých jedenácti letech začal brát lehké drogy a o dva roky později přešel na tvrdé, nakonec skončil u toho, že začal dělat pro dealery střelce. Po jedné rvačce v baru, kdy málem přišel o život, se rozhodl jej změnit, opustil svět drog a násilí a obrátil se k Bohu.

S pomocí své ženy se zbavil závislosti na drogách a začal pracovat jako dělník. Později se dostal do Súdánu, kde začal dobrovolně opravovat chýše domorodců, zničené teroristickou organizací LRA vedenou diktátorem Konym.

V jedné z několika vesnic, kterou vyvraždila skupina LRA, byl Sam svědkem toho, jak malého afrického chlapečka roztrhala mina na kusy, když na ni omylem šlápl.

„Viděl jsem malého kluka, který stoupl na minu. Od pasu dolů nic neměl a já nad ním stál, neuvědomoval si, co říkám, ale řekl jsem si: ‚Bože, udělám cokoliv, abych těmto lidem pomohl.'´ Patnáct let je pryč a já jsem tu pořád."

Po tomto hrůzostrašném zážitku se Childers rozhodl dělat pro tyto děti více. Postavil v Súdánu sirotčinec a založil organizaci jménem Angel of East Afric. Teď vede tým ozbrojenců, kteří zachraňují děti odvlečené Josephem Konyem a jeho Lord's Resistance Army.

Kony je vůdcem ugandské partyzánské skupiny Boží armáda odporu (LRA), která se násilně snaží nastolit teokratický režim. LRA vraždí, mrzačí a znásilňuje obyčejné lidi.

Podle odhadů bylo 66 000 dětí touto skupinou uneseno a donuceno k boji. Počet mrtvých se odhaduje na 100 až 140 tisíc. V roce 2005 byl Kony obžalován z válečných zločinů, ale zatím nebyl dopaden.

Sam Childers o Konym řekl: „Nemá žádnou agendu ani žádné ospravedlnění pro své vraždy. A nejenom že vraždí, on své lidi i mrzačí."

To, že Sam Childers zachraňuje děti s pomocí zbraně, a sám kvůli tomu zabíjí, ospravedlňuje touto myšlenkou: ,,Chtěl bych se zeptat všech, každého, kdo má dítě, kdo má bratra nebo sestru. Kdyby vaše dítě nebo člen rodiny byli uneseni, kdyby přišel šílenec, kdyby přišel terorista a unesl vaše dítě nebo člena rodiny a kdybych já řekl: ,, Můžu vám vaše dítě přivést zpátky domů!´´ Ptali byste se jakým způsobem ho přivedu domů?"

Příběh Sama Childerse byl zfilmován v roce 2011 pod názvem Kazatel Kalašnikov.

Koncert Plunklock v Praze

Radim Minařík

Moje rozhodnutí jít na koncert Plunklock nebylo pro jejich kvality, spíše snaha podpořit jrockovou scénu jako takovou, navíc zatím žádný japonský koncert mě nikdy nezklamal. Tak jsem si řekl, že když už tam budu, tak si pořídím Early Bird Ticket pro prvních 30 lidí.

Když jsem dorazil před pražský klub Matrix, kde se měl koncert odehrát, přivítal mě neobvykle početný zástup fanoušků. Uvnitř se konala část zkoušky, při které jsme mohli muzikanty pozorovat z velmi blízké vzdálenosti, skoro nenalíčené.

Stánek s merchandisem kapely mi ale kvůli svému umístění a mému orientačnímu smyslu zůstal skoro půl hodiny skrytý, než jsem se zeptal ostatních, kde vlastně všechny ty singly a fotky sehnali.

Musím však pochválit nižší cenu všech věcí na prodej oproti všem kapelám, které zde zatím byly.

Poté následovala podpisovka pro VIP a společné focení. Celou tu dobu příjemně vyplňoval bubeník kapely, Pinky, který běhal sem a tam a vykřikoval: „Hello. My name is Pinky." Dělal opravdu skvělou a milou atmosféru.

Pak kapela odešla do zákulisí se namalovat a upravit na koncert a pomalu začali přicházet ostatní návštěvníci.

Překvapilo mě, kolik lidí nakonec dorazilo. Mohl to být klidně dvojnásobek než na koncertech Orochi nebo Guild. A nebyli to pouze příznivci jrocku, ale i emaři a další.

Po více než hodině začali pomalu Plunklock přicházet na pódium. Po odehrání první písničky bylo jasné, že to bude opravdu skvělý koncert.

Celou dobu jejich vystoupení panovala v sále skvělá atmosféra, která by se dala krájet, a všichni kolem mě si to užívali. Halo (zpěv), takový klasický roztomilý obličej za mikrofonem, pořád motivoval publikum, aby se něco dělo a lidi nespali, navíc ho krásně podporoval Kazuki (kytara) svojí přítulnosti k davu, samozřejmě podmíněnou aktivitou. K tomu všechny bavil Pinky (bicí) svými obličeji a všemožným pózováním a blbnutím za bicími. Navíc Haruka (baskytara) se svojí lehkou tajemností a občas až hypnotizující hrou na svůj nástroj pomohl k tomu, aby pro skvělou interakci mezi kapelou a publikem nebylo potřeba umět ani jeden společný jazyk.

Nakonec, když byli všichni unavení, si publikum vyžádalo další nášup, takže se evidentně koncert většině příchozích líbil, a to je samozřejmě dobře.

Kácení lesů způsobuje stěhování lidí z vesnic

Tereze Suchopárková

Procházíme se po lesní pěšině s touhou nadýchat se čerstvého kyslíku. Také bychom chtěli po dlouhém pracovním dni zažít trochu klidu a ticha, ale neustálé křičení motorových pil nám spíše nad obočím vytváří malou vrásku nespokojenosti. Možná, že kdyby se zvuky rozléhaly pouze v jedné části, lesa a jen na chvíli, projevili bychom pouhý výraz vyrovnanosti, ale to bohužel neplatí.,,Nejste první a bohužel ani poslední, kdo se o tom zmiňuje. Do naší vesnice se stěhuje více a více rodin, a jelikož stavebních pozemků ubývá, musíme pro stavbu nových obětovat část našich lesů," přiznává Lubomír Jahoda, starosta vesnice, v koženém křesle své kanceláře.

Překvapuje nás upřímnost a vyrovnanost pana starosty. Když klademe otázku, kolik pozemku lesní plochy ještě pro větší rozvoj obyvatelstva obětuje, s mobilním telefonem u ucha se s námi loučí a odcházíme z kanceláře.

Chceme se dozvědět, jak to vidí občané Kotněvsi, a proto se ptáme na názor u autobusové zastávky stojící paní Leony. ,,Jsem z toho velmi zklamaná. Zrovna nedávno jsem byla s dětmi a manželem po dlouhé době v lese. Měli jsme v plánu strávit tam hodiny, ale z našich plánů se stala pouze půlhodinová, neustále něčím rušená procházka. Je opravdu škoda, že lidé tady přicházejí rychle o něco, kvůli čemu tu hlavně bydlí. Klid a přírodu."

I přesto, že paní Leona podala vyčerpávající odpověď, nezůstáváme pouze u ní. Zastavujeme ještě tři další občany, kteří s jejím názorem absolutně souhlasí a přiznávají, že si stěžuje hodně lidí, a dokonce se jich za poslední měsíce velké množství kvůli tomu odstěhovalo. To nám nasazuje brouka do hlavy.

Proč je potřeba rozšiřovat stavební plochy jestliže občané hromadně opouští vesnici?

Telefonicky se pokoušíme opět spojit se starostou Lubomírem Jahodou, ale dovolat se dokážeme pouze jeho záznamníku. I když nás tato situace netěší, můžeme jen doufat, že kotněveské lesy dřevorubci zcela nezničí.