Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Studenti kladenského gymnázia představují své fejetony

Kladno - Jak se žáci Gymnázia Kladno poprali s nejtěžším novinářským útvarem? 

25.6.2013
SDÍLEJ:

Do projektu Reportáž psaná o přestávce se zapojili také studenti kladenského gymnázia. Foto: Foto: Deník/Daniela Řečínská

Co napsat?

Natálie Antoňáková

Tato otázka se mi honila hlavou už několik dní. Psala jsem si poznámky do různých notesů a okraje školních sešitů jsem plnila nesmyslnými hesly a útržky textů. Měla jsem spoustu nápadů. Žádný z nich se mi ale nezdál dost vtipný, nebo dost zajímavý pro širší veřejnost. Žádný z nich mi nepřipadal vhodný.

Když už jsem začínala propadat zoufalství (ne takovému zoufalství, při kterém bušíte pěstmi do zdi a trháte si vlasy, ale tichému zoufalství, které vás hlodá zevnitř, protože víte, že musíte něco udělat, ale momentálně nevíte, jak), rozhodla jsem se vzít to z opačného konce a začala jsem se ptát lidí kolem, co by napsali oni.
Musím uznat, že moc odpovědí, se kterými bych mohla pracovat, jsem nedostala. „To je těžký." zněla nejčastější s nich.

Chápala jsem to. Pro lidi naší věkové kategorie je opravdu těžké vyjádřit svůj názor, nebo životní postoj veřejně. Nemáme ještě zcela utvořenou vlastní identitu. Pořád jsme přiřazování k někomu, nebo něčemu – k našim rodičům, škole, přátelům. Tato zdánlivá anonymita, to, že jsme prozatím součástí celku, nám dává prostor vyzkoušet si svoje postoje a názory v praxi, měnit je a utvářet si ten „správný" obraz, vyhovující našemu typu osobnosti.

Další z častých odpovědí měla vesměs podobné schéma: „Já bych napsal(a) o (doplňte libovolné téma z oblasti politiky, mezilidských vztahů, nebo koníčků), ale pochybuju, že by se to někomu líbilo." Tyhle odpovědi se mi zdály nejsmutnější. 

Přemýšlela jsem –a dále přemýšlím- nad tím, proč si my, dnešní mládež, která má toho tolik co říct, vůbec nevěříme. Je to snad proto, že v dnešní době plné doslova všeho, už jenom hodně málo z nás dokáže rozpoznat to opravdu dobré, kvalitní a smysluplné? Je to způsobené tím, že si myslíme, že už nikdy nikdo nepřijde s ničím novým? Nebo se snad jenom bojíme výsměchu, který ale také většinou bývá pouze znakem nedostatku sebedůvěry u lidí, kteří se k němu uchylují? Je těžké najít správné odpovědi na tyhle otázky.

A co si myslím o psaní, jako o prostředku k vyjádření svých postojů a emocí? Říkám (s menší nadsázkou): „Jděte do toho!" Je jedno, jestli jste zkušení psavci, nebo jestli vám je slovo stylistika úplně cizí, nezáleží na tom, zda je pro vás gramatika samozřejmostí, nebo jestli jste nikdy neslyšeli o shodě podmětu s přísudkem. Není důležité, jestli se vám vaše myšlenky zdají všední a nezajímavé, nebo jestli máte pocit, že právě tohle, co máte v hlavě, by mohlo lidem něco dát. Nestarejte se o to, kde budou vaše díla uveřejněna a ať vás už vůbec nemrzí, že se na ně jen bude prášit na dně šuplíku psacího stolu. Psát by měli všichni. Je to skvělá terapie a nejlepší způsob k prozkoumání i těch nejzapadlejších zákoutí našich mozků.

Už nikdy nebudu těsně před odevzdáním práce propadat zoufalství – napíšu prostě o tom, co bude v danou chvíli zaměstnávat mojí mysl. Nebudu se snažit zavděčit všem. Nebudu hledat nic neutrálního. Řeknu jen, co si myslím, i když to nebude vždy to, co by všichni chtěli slyšet.

Jak česká příšloví ovlivňují každodenní život

Šimon Mandlík

Je suchý páteční večer a já dolaďuji své večerní vzezření. Přípravy vrcholí vybírám parfém. Mám jeden silnější a jeden slabší. Váhám. Méně je někdy více, a tak volím slabší variantu.

Svěží a plný dobré nálady vyrážím ven. Protože byla blíž košile než kabát, jsem víceméně nalehko. K opětovnému výšlapu schodů mě ale donutí velký vichr ženoucí se ulicemi. Protože kam vítr, tam plášť. Musím se vracet.

Kam vedou moje kroky? Chtělo by se říct, že do Říma, ale pravda je jiná. Mým cílem je malinká sklepní špeluňka U Jablečného sadu u vzdáleného jablečného sadu.

Ranní ptáče dál doskáče, tak jsem rád, že jsem si přivstal. Za horizontem se konečně vynořilo několik jabloní a já se potichu vydávám po schodech dolů do temného podniku.

Moje oči rychle přelétnou scénu a jako první si to namířím k opuštěné slečně sedící nedaleko. Po několika minutách se do ní okamžitě zamilovávám. Snažím se navázat rozhovor a uvolnit atmosféru několika vtipnými poznámkami typu: „Sem snad Slunce nikdy nechodí, sem bude muset brzy přijít lékař."

Po několika dalších marných pokusech o navázání konverzace se vzdávám a zeptám se své společnice, jestli jí neschne v krku a jestli si tedy něco nedá.

To už je jiná. Žena mi vytrhne bankovku z ruky a zamíří jistým krokem směrem k baru. Já za ní. Nekupuji přece zajíce v pytli a chci pečlivě dohlédnout na její výběr.

Netrvá to dlouho a už před námi stojí dva pořádné půllitry piva. Jen pěna na tom mém je podezřele nízko. Dvakrát měř, jednou řež, a tak raději vše dvakrát přeměřuji kapesním ševcovským metrem. Jsem muž činu, a tak rázně oslovuji výčepního, snad abych slečnu oslnil svou znalostí problému. Ten prohodí něco o darovaném koni a i já se brzy přesvědčím o opaku, tak dlouho se chodí s půllitrem kolem horké kaše, až mi moje společnice krčíc rameny ukazuje směrem k záchodkům.

Uvědomuji si, že má potřeba je větší než se zdá, a tak s letmým polibkem na rozloučenou nechávám svou hrdličku na barové stoličce napospas ostatním prostopášným mužům.

Na záchodech už všichni dříve příchozí melou. Snažím se rychle vrátit ke svému dnešnímu úlovku a trochu tlačen tlakem ve spodní části břicha zabouchám na nejbližší dveře: „Je tu volno?" Doufám, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nebo přinejmenším podobně. Odpověď lze ale spíše přirovnat ke kýhání potrefené husy.

Naštěstí se velice rychle uvolňuje vedlejší místo a já se lehký jako pírko mohu vrátit ke své slečně k baru. Rozhoduji se vzít osud do vlastních rukou a opatrně se k ní nakláním. Naše rty se konečně setkávají a já se cítím dobře. Sice občas cítím lehké zaškrábání jejích nehtů po mých zádech, ale co se rádo má, to se škádlívá.

Moje vyvolená najednou mění barvu a vykřikne. My o vlku a vlk za dveřmi. Nebo možná ta potrefená husa. Oboje. Každopádně má sílu jako býk a oba nás táhne nahoru do sadu. Zde se požaduje vysvětlení, zatímco jeho tvář čím dál tím víc rudne. Ve snaze zachránit situaci a povznést se na vyšší úroveň pronesu: „Až naprší a uschne a opadá listí z dubu."

K mé nemalé smůle se brzy na naše hlavy začínají snášet kapky deště. Lituji, že jsem se nepodíval na předpověď, protože štěstí přeje připraveným. Oba, cizí muž i jeho drahá polovička, propukají v smích. Já také. Se smíchem jde přece všechno lépe. To už mému protivníkovi dochází trpělivost a uhazuje hřebík na hlavičku. Zároveň se řídí heslem: „Škoda rány, která padne vedle." Já nic nedělám a také nic nekazím, ale oko za oko a zub za zub. Tak se stalo, že jedno oko nezůstalo suché

Žena, která mi ještě před nedávnem byla tak nakloněna, se chechtá opodál. I pro ni je očividně košile blíž než kabát. Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp, a i ona se brzy přesvědčí, že jablko v jablečném sadu nepadá daleko od stromu.

A tak se mé přání doopravdy vyplnilo a tentýž den musel sad navštívit pan doktor.

Dominika Mňuková

Někdy mi nad internetovým zpravodajstvím vytane úsměv na tváři. Hlad v Africe nebo bombové útoky na Pentagon vystřídaly banality každodenního života, nad kterými člověku leckdy zaskočí večerní svačinka v hrdle.

Nemyslím si, že je to špatně. Stačí, když na nás bezvýchodnost situace naší společnosti chrlí televize, rádio a noviny.

Někdy nezbývá nic jiného než to brát s nadhledem, jinak bychom se z toho brzo všichni zbláznili.

Koneckonců říká se, že čím míň víš, tím líp spíš.Tak proč si ten svět na internetu trochu neodlehčit. Mnozí z nás se chtějí smát i přes to, že světu slzí oči.

Clintonová vyinkasuje za hodinový proslov čtyři miliony.

Z manéže utekl tygr, žena ho potkala na toaletě.

Drzý zloděj nechal na zdi domu vzkaz: „Fajn se kradlo".

Zprávy uplynulých dnů. Vtipné i hořké.Čte se vám to líp?Pocukávají vám koutky?

Upřímně. Kolik z nás skutečně tíží bombové útoky v Americe nebo jaderný program Severní Koreje víc než utopenec v žaludku?A tak se zasmějeme, zatlačíme slzu, zavřeme prohlížeč…

Za týden se to zamete pod koberec a za triumf našeho rozhledu bude pokládáno povědomí o novém klipu od Rihanny.

A tak když vám bude někdy ouvej, vzpomeňte si na to, že „Francoužští řidiči autobusů stávkují kvůli těsným kalhotám".A zasmějte se, protože člověk na tom může být mnohem hůř.

Jen nemluvit

Jakub Nedvěd

Už je to pár let, co jsem z nedostatku jiné zábavy vyrazil na jakousi výstavu. Těšil jsem se na zajímavé obrazy a krásné sochy. Jaké bylo moje překvapení, když jsem jako největší klenot celé výstavy spatřil jakousi beztvarou „sochu" připomínající rozteklé gumové medvídky s vznešeným názvem Osud. Okolo stál hlouček lidí s téměř nábožným výrazem ve tváři. Otázal jsem se jednoho postaršího, seriozně vyhlížejícího pána, co má ona věc vlastně představovat. Odpověděl krátce. „To je moderní umění" Tato kouzelná formulka jako by byla všeříkající. Tehdy jsem ji zaslechl poprvé, nikoliv však naposledy. Tehdy jsem byl však pouze zmaten a nepřikládal jsem tomu valnou pozornost.

V posledních několika letech mi mnoho lidí, kteří se sami označovali jako intelektuálové, tvrdilo, že musím číst Kafku. Protože kdo ho nikdy nečetl jako by nežil. Odhodlal jsem se k tomuto kroku a dospěl k zajímavému závěru. Jistě myšlenka že se člověk probudí jako brouk je velice zajímavá a kdo by si to sám nechtěl zkusit. Ale podání jaksi pokulhává a prokousat se ke konci povídky je výkon vyžadující značné úsilí.

Tehdy jsem udělal první chybu. Řekl jsem, že se mi to nelíbilo. Ach, nikdy jsem nebyl tolikrát během tak krátké chvíle nazván ignorantem bez špetky citu. Nikdy nezapomenu, jak nám náš profesor hudební výchovy vyprávěl svoje zážitky z konzervatoře. Kdy někteří skladatelé jako závěrečná práce dali každému hudebníkovy v orchestru volnou ruku. Vyšla z toho kakofonie připomínající opilého houslistu a hejno vran. Ovšem čím byl zmatek větší, tím spíše byli profesoři spokojenější, mručíce že nic lepšího nikdy neslyšeli. Jistě, dokážu pochopit jakési kouzlo bezprostřednosti, ale ruku na srdce. Kdo by to někdy chtěl slyšet.

Ještě pořád mě někdy straší ze spaní příklad moderní poezie v čítance pro 8. třídu. Byla to báseň od Václava Havla ze sbírky Antikódy. Celá báseň stála na slově HLAVA, pomocí něhož byl vytvořen čtverec.
V básni bylo tolik citu, kolik je teflonové pánvi. Udělil bych bod za snahu, ale tvářilo se to příliš vážně. Po předchozím neúspěchu s vyjadřováním svého názoru jsem se raději zdržel komentáře.
Nějakou dobu jsem uvažoval, jestli se to opravdu má brát vážně. Všechno to, co se ukrývá ve škatulce s nápisem moderní umění. Vždy byli dobří autoři i špatní autoři. Ale nyní je už těžké rozlišit. Plátna, hudba ani poezie už nevyjadřují cit. Jen zametení.

čím je zmatení větší, tím je to lepší. Není třeba působit na citovou stránku člověka, neboť to je již dávno přežité. Stačí přeci otočit záchodovou místu. Nazvat to Fontánou. Přilepit k tomu cedulku moderní umění a zázrak je na světě. Ale opovažte se nesouhlasit. Budete rozcupováni a váš intelekt bude degradován na úroveň klokana. Nepodivit se a nezplesat v podstatě znamená spáchat kulturní Harakiri. Kývat, chválit, ale hlavně nemluvit.

Mezinárodní den vstřícnosti a pomoci druhým

Jakub Haman

Zrovna nedávno jsem listoval výtečným kalendářem, ve kterém byly zaznamenány snad všechny existující mezinárodně uznávané svátky. Vlastně mi některé přišly až naprosto neuvěřitelné.

Tak například na třicátého prvního ledna tohoto roku připadal Světový den pomoci malomocným nebo sedmnáctého června v pondělí budeme údajně slavit Mezinárodní den proti rozšiřování pouští a sucha.

Velice jsem se divil, že je vůbec možné něco takového slavit, ale myslím si, že většina lidí o podobných svátcích ani netuší. Vlastně to pro ně ani není důležité, kolik svátků budou během roku slavit patrně jde každému jen o to, aby nějaký významný svátek, o který se nepracuje nevyšel zrovna na víkend.

Nicméně jak jsem tak listoval, tak mi v tom obrovském výčtu významných dnů jeden svátek chyběl.

Bylo to něco jako Mezinárodní den vstřícnosti a pomoci druhým. Prostě den, který by se od ostatních běžných dnů lišil tím, že by k sobě lidé byli tolerantní a namísto zbytečného sváření a handrkování, by si jen přátelsky podali ruce.

Den, kdy by si všichni navzájem pomáhali bez vidiny nějakého zisku, či uznání. Den, kdy by tak jednali proto, že by v hloubi duše cítili, že je to správné.

Proč se lidé pouští s chutí do hádek, o kterých ví, že stejně nikam nevedou? Proč mají potřebu oddávat se sobeckému životu nehledíc vůkol na ostatní?

Ano, takový život je sice pohodlný, ale důsledky tohoto sebestředného počínání mají kritický dopad na jedince i společnost.

Vždyť přece lidé umí být takoví, že je druzí mají rádi, akorát často tuto schopnost skrývají, v domnění, že by před ostatními mohli vypadat jako slaboši.

Vezměte si například své přátele. Nespřátelili jste se s nimi proto, že jste na ně byli hrubí a bezohlední, byli jste k nim citliví a tolerantní. To byl ten důvod. A vidíte, šlo to.

Proč tedy jde být na někoho ochotný a přátelský a na někoho prostě ne? Ono to jde vždycky. Akorát musíte chtít! Je jasné, že člověk dnešní doby je ovlivněn médii, a že je těžké zůstat nezaujatý a bez předsudků, ale vezměte to jako výzvu! Poperte se s tím.

Příští den, až ráno vstanete, řekněte si: „Dneska budu pomáhat těm, kteří to potřebují." Vyjděte ven na ulici a usmívejte se. I na tu starou dámu, která si každé ráno nahlas stěžuje, že ji všechno bolí. Pomozte také tomu slepému pánovi z vedlejšího bytu přejít přes přechod. Nehněvejte se na nikoho, i kdyby vám byl provedl cokoliv. Dnešek je totiž vaším Dnem vstřícnosti a pomoci druhým. A až večer ulehnete do postele a budete přemítat o tom, co jste toho dne vykonali, ucítíte, že to mělo smysl. A o tom to celé je.

Nyní určitě někdo z vás namítne, že na to nemáte čas a podobně. Vězte, že to jsou všechno jen pokusy o vyhnutí se zodpovědnosti. Pokud totiž budete chtít, tak si vždycky najdete chvilku na to, udělat nějaký dobrý skutek. Začněte s maličkostmi a uvidíte, že vás mnohonásobně naplní pocitem radosti.

Když se vlastně vrátím k původní myšlence napsání této úvahy, tak mě napadá, že třeba autor onoho kalendáře chtěl, abychom každý svůj den prožívali jako Den vstřícnosti a pomoci druhým. Proč to tedy nezkusit?

Povaha Čechů – jaká ve skutečnosti je?

David Tor

Český národ je národ hrdý. Ačkoliv prošel mnoha úskalími zapsanými v kronikách a vykládanými historiky, stále existuje na světové mapě. Češi jsou zvláště v dobách výjimečných národem, který se umí stmelit a jde za svým cílem. Aby však k něčemu takovému došlo, musí dojít k opravdu speciální situaci. Situaci, kdy veškerá typicky česká závist a nenávist jde stranou a lidé se milují a drží kolem ramen.

Tak možná vidí příslušníky našeho národa realista. Jak je však na nás, Čechy nazíráno cizinci nebo i námi samotnými? Jaká je povaha typického Čecha?

Mnoho lidí si, když se řekne Čech, vybaví zasmušilého muže s pivem v ruce a ponožkách v sandálech. Jako člověka, který nadává na politickou situaci, špatný fotbal a studenou večeři.

Osobně si myslím, že tento náhled je způsoben zejména dvěma faktory. Jedním z nich je domněnka, kterou o sobě sami říkáme. Sice, že Češi jsou odjakživa národem nepohostinným a vůči lidem jiných kultur nepřátelským. Druhým pak už vlastnost, která už není domněnkou, ale bohužel spíše realitou.

Snaha vidět v jakékoliv situaci to dobré Čechům schází. Jsme velcí pesimisté, vidíme věci vždy černě. Pokud se něco podaří, chvíle chvály a radosti rozhodně netrvají dlouho. Oproti tomu, stále je na co nadávat. Zároveň téměř vždy víme jak bychom kritizovanou situaci vyřešili daleko lépe.

Nedávno byly publikovány průzkumy porovnávající, co si o sobě národy myslí a jací na základě psychotestů doopravdy jsou. Často se domněnky a předsudky zcela rozcházely se skutečností. Nejinak tomu bylo u Čechů.

Ačkoliv se považujeme za lidi neotevřené, ukázalo se, že právě my dokážeme být velmi vlídní a přívětiví. Lidé ve světě obdivují Prahu, krásné české ženy a často se do svých domovů vracejí s tím, že navštívili krajinu, která kromě své krásy skrývá i přátelské lidi.

Vyvstává tak otázka, zda nejsme jen příliš nesebevědomí. Myslím, že každý z nás už někdy zažil situaci, kdy v zahraničí potkal jiné Čechy a velmi brzy si s nimi porozuměl. Nebo se objevil v prostředí různých kultur a dokázal se velmi rychle přizpůsobit.

V Češích není jen ta špatná, nenávistná stránka. Je v nás i mnoho dobrého, jen to třeba nedáváme tak najevo.

Právě ve chvílích, kdy se dokáže český národ stmelit, se tato dobrá stránka ukázala. Nebylo by na škodu, kdyby se častěji ukazovala i běžném životě a ukázalo se, že typický Čech je skutečně jen předsudek. 






Autor: Redakce

25.6.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Petr Ton // Kladno - Karlovy Vary 2:5, přípravné utkání, 2. 8. 2016
17

Uzdravený kanonýr Ton zkusí další návrat. Do Kladna?

Kladno porazilo Frýdek 4:1, v modrém obránce Martin Kehar

Hokejová pohoda Kladna, nebýt hloupých faulů

OBRAZEM: Exkurze budoucích čtenářů v Kladenském deníku

Kladno - Redakci Kladenského deníku navštívily ve středu děti z lesní školky se svými maminkami. Vzhledem k tomu, že i redaktoři mají, kromě pracovních povinností, také svoje rodiny, i ti nejmenší caparti chtějí poznat z blízka práci svých rodičů i příslušné prostředí.

Rathův požadavek na odškodnění za pouta se vrací k obvodnímu soudu

Střední Čechy – Ucházet se o 30tisícové odškodnění má dál šanci někdejší hejtman Středočeského kraje David Rath, který před čtyřmi roky stanul před Krajským soudem v Praze jako jeden z účastníků procesu v kauze údajných korupčních manipulací se stavebními a zdravotnickými zakázkami kraje.

AKTUALIZOVÁNO

Nehody více než čtyřiceti vozidel zablokovaly dálnici D6 na Kladensku

Kladensko /FOTOGALERIE/ - Dálnici D6 na Kladensku u Pavlova na pomezí dvou okresů ochromily nehody desítek aut. Od středečního rána se zde stala řada nehod.

On line: ptejte se Romana Šroby

Kladno - Středečním hostem sportovního on line rozhovoru bude předseda sportovní komise města Kladna Roman Šroba. Zajímá vás například s jak velkým rozpočtem pracují a kam prostředky určené sportovním klubům putují? 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení