Atletika v Kladně

Jan Okrouhlý

Hlavním střediskem tohoto sportu je Sletiště, nejznámější sportovní areál v Kladně. Slouží především pro atletické účely, ale má i mnoho dalších využití.  My se dnes budeme zajímat o atletiku. Co se týká prostoru pro tento sport, provozuje se na atletickém oválu uprostřed celého areálu, který je obklopen stromy a in-line dráhou. V blízkosti je také menší hala, kde se trénuje v zimním období.

Atletice se mohou věnovat již malé děti od velmi nízkého věku. Uplatnit se může jakákoli věková kategorie. Tréninky probíhají podle pokynů trenérů, kteří mají své vlastní tréninkové skupiny. Většinou se rozdělují podle zaměření na konkrétní činnosti. Zde na Sletišti probíhá mnoho atletických závodů, kterých se však mohou zúčastnit pouze lidé registrovaní v klubu. Mezi nejznámější podniky patří Meeting, který se koná každoročně a zúčastňoval se ho například český rekordman Roman Šebrle.

Připravil jsem si pro Vás rozhovor s kladenským atletem Janem Bezákem (17 let), kterému jsem položil dvě základní otázky:

Jak dlouho se věnuješ atletice? Odpověď: Rád běhám už odmala, ale vlastní atletiku provozuji pět sezon.

Čemu se v atletice konkrétně věnuješ? Baví tě to? Odpověď: Věnuji se zejména sprintům na100 a200 metrů. Sprinty mi dodávají radost a odreagují  mě od všeho. Pro mě je to nejlepší sport a věřím, že to v sobě mám už od útlého věku!

Co se týká získávání nových členů, konají nábory přípravek, které jsou vždy vyhlašovány. Starší zájemci se musí informovat u jednotlivých trenérů.

Kroje a táboráky nejsou všechno

Jiří Nedvěd

Ozve se písknutí. Zazní dvakrát, jednou dlouze a následně krátce. Otočíme se směrem, odkud jsme zapískání slyšeli, a vidíme mladíka, oblečeného do béžové košile a s šátkem v barvách trikolory, uvázaným na krku, který docela slavnostně zvolá: „Začátek poledního klidu!"  Jsme na nejmenovaném skautském táboře. Jdeme se totiž na vlastní oči přesvědčit, že skauting v dnešní době není jen o zákazu sprosté mluvy a o vázání uzlů, ale že je to i velká zábava …

Je tedy polední klid. Je nakázáno nekřičet a všeobecně nedělat hluk, protože starší skautky, Rangers, měly v noci bojovku, a každý, kdo by je vyrušil při jejich zaslouženém odpočinku, by hned obdržel pár desítek dřepů nebo kliků, aby přebytečnou energii dostal z těla ven. Ujímá se nás nicméně „Rádce dne" - tedy ten, který ohlašoval před chvilkou začátek poledního klidu. Představuje se jako Veverák, všem nám podává levou ruku (je blíže k srdci), přičemž se nám snaží poněkud krkolomnými pohyby naznačit, že při potřásání rukou si skauti vzájemně proplétají malíčky. Po oboustranném představení se vydáváme na společnou prohlídku.

Přicházíme ke kuchyni a jídelně. Jídelna je k našemu překvapení poměrně velká budova, ze které se teď ozývají hlasy kuchařů a členů družiny Luňáků, která má dnes službu. Mírně nás udiví, že zde nikdo nevznáší námitky, když je mu přidělena práce. Pracovní zapojení podle slov Veveráka prostě ke skautingu neodmyslitelně patří. Dále nás náš průvodce vede k nástěnce. Na ní je tolik různých papírů, týkajících se táborového života a her, že se v tom ani pomalu nevyznáme. Po chvilce ale najdeme, co jsme hledali: Bodování stanů. Na něm se už ovšem pozná, že i skauti jsou smrtelníci a také mají své slabší stránky. Kromě ohodnocení za 10 - tedy plný počet bodů - se tu totiž objevují i čísla jako jedna nebo dva. Nul je zde však pomálu. Co nás ale při pokračování prohlídky vážně zaujme, jsou stany. Malé, útulné, až nám připadá, že tady snad ani není možné mít nepořádek, protože by se sem zkrátka nevešel. Mladším skautům, Vlčatům, ani starším Roverům to však zřejmě vůbec nepřijde a vypadá to, jako by takhle žili roky.

Den ubíhá, jsme svědky jedné činnosti za druhou a nikde není ani náznak toho, jak je skauting tu a tam ironicky interpretován v některých médiích. Večer si celý tábor nastoupí, aby Rádce dne sejmul státní vlajku ze stožáru. Rádce zavelí: „Tábore, končit! Pozor! Vlajková četo, pochodem v chod! K vlajce hleď!" V ten okamžik všichni zvednou pravou ruku se dvěma či třemi vztyčenými prsty ke skautskému pozdravu, popřípadě pozvednou oddílové, družinové a ostatní vlajky a zároveň hledí ke státní vlajce, kterou začne rádce pozvolna stahovat dolů, aby se na noc mohla uklidit. Až nás zamrazí, když všichni začnou sborově, ne příliš nahlas zpívat: Západem slunka svit vymizel z údolí, z temen hor. Odpočiň každý, kdos Boží tvor …

Vlajka se pomalu snese do rukou Rádce. Napětí by se dalo krájet. Magický okamžik. Rádce dá povel vlajkové četě k odchodu a se slovy: „Ukončuji dnešní pracovní den" vysekne sekyru, která symbolizuje, že je pracovní den v průběhu, a rozpustí tento „Večerní nástup" neboli „Nástup k sejmutí státní vlajky", načež zavelí ke kontrole stanů. Po kontrole den oficiálně končí …

Všude celkově zavládne klidná večerní atmosféra, a dokud mohou, tak si s námi Světlušky a Vlčata povídají. My, kteří jsme tam byli, už chápeme, že skauting není pouze kroužek, zájmový útvar, ale spíše směr, styl, filozofie života, který s trochou ochoty a dobré vůle může vyhovovat mnohým z nás a který vás bude provázet po celý život …

Modro-bílé srdce mé

Vojtěch Karaus

Kladno. Sedmdesátitisícové město plné lidí s rozdílnými názory. Předpokládám, že to není nic zvláštního. A přece. Po vyřknutí slova ,,hokej" jsou Kladeňáci, až na pár výjimek, stejní nebo přinejmenším podobní.

Hokej, a obzvláště ten kladenský, spojuje skoro všechny obyvatele v jedno. O letošní sezoně to platilo dvojnásob. A tak i já jsem se nechal strhnout a navštívil jsem pár zápasů. Jedním z nich bylo utkání s pražskou Slávií ve čtvrtfinále.

Přicházím ke stadionu. Ve vzduchu je cítit chvění, očekávání a doslova zhmotnělý adrenalin. Nic mě nenechává na pochybách, že Kladno dnes žije a dýchá pro hokej. Dávám se pohltit tou atmosférou i davem a už platím za lístek ke stání. Peněženka se na mě při tom nehezky zašklebila. Ale co. Hokej je hokej.

Ještě než vstoupím do útrob zimního stadionu, snažím se některému z fanoušků položit pár otázek, když už jsem tady. Po chvíli doopravdy jednoho odchytávám a ptám se: ,,Chodíte často na zápasy?" Věnoval mi krátký pohled, kterým patrně zkoumal, zda si z něj nestřílím. Zřejmě dospěl k názoru, že kdyby ano, vymyslel bych něco chytřejšího, protože mi odpověděl: ,,Ne, vlastně ani ne. Ale když se dostali tak daleko, byl by hřích nejít." Načež se zvláštním úsměvem odchází. I já se odporoučím dovnitř na tribunu.

Zde už je spousta lidí, včetně bubeníků, kteří zkoušejí své nástroje. Dunění bubnů ve mně vždy evokuje obraz starořeckých bojovníků stojících proti početné přesile, připravených k útoku. Jinak tomu není ani dnes. Naplňuje mě to oním správným pocitem pro fandění.

Zrovna když se prodírám mezi diváky abych získal lepší výhled, vybuchne všude kolem mě bomba ohlušujícího jásotu a potlesku. Radostně se přidávám. Poté se ozve podobně silná bomba, ale tentokrát bučení a pískotu. Hráči obou týmů už jsou tedy nastoupeni. Utkání začíná!

Hra hostů poněkud rozkolísala stabilitu a neochvějnost kladenského očekávání a fanoušci to dávají patřičně najevo. Poslušně bučím, pískám, jásám, hlaholím pokřiky, řvu nadávky i pochvaly určené těm či oněm hráčům.

I přes snahu naši i našich borců po dvou třetinách prohráváme 0:5. Původní optimismus, který fandové sdíleli, je zapomenut a zavalen horou smutku a láteření. Z pohledů všech skupin fanoušků v domácím kotli lze vyčíst, že si teď jasnou prohru berou osobně. Týden nebo dva nejspíš s nikým kloudně nepromluví a pokud snad ano, budou velice nevrlí.

Nejprve jsem měl snahu položit někomu další otázku, ale všichni mě poslali do… (řekněme pryč), proto jsem se dalších pokusů vzdal. Zápas ještě neskončil, takže se fanoušci, ačkoli už ne energicky a radostně, vracejí na svá místa a upínají zraky na ledovou plochu, kde začíná třetí třetina zápasu.

Celý stadion i město se přece jenom mohlo zaradovat a zakřičet si to úžasně krásné slovo: ,,Gól!" v okamžiku, kdy se trefil do slávistické klece Koba Jass. Přiložil tak alespoň symbolickou náplast na poškozené sebevědomí domácích.

Ze zápasu odcházím s neklamným rudým obtiskem ve tvaru lidské dlaně. Tímto dárkem na rozloučenou mě obdaroval jistý gentleman, kterého jsem se zpříma zeptal, jak se mu zápas zamlouval. Asi to nebyla zrovna šťastně zvolená otázka, říkám si cestou domů. Kladno je teď tiché, pošmourné a smutné…

 Listopad

Martina Dvořáková

Teď si asi hned myslíte, že tento článek je o listopadu, který znáte z kalendáře. A vlastně co to má co dělat s naším aktuálním datem? Omyl!Nejenže je to samozřejmě jedenáctý měsíc v roce, ale i název konverzační komedie od Davida Mameta, režiséra, scenáristy, herce a producenta v jedné osobě. Na tuto hru se můžete jít podívat právě i teď na jaře do Divadla Lampion v Kladně.

Hned jak vejdete do tohoto divadla, dýchne na vás poklidná atmosféra. Na stropě ve vstupní hale visí lampiony a nad hledištěm pak také. Nemáte důvod, abyste se smáli, vše je tak vážné, ale jen do té doby, než začne představení.

Je vtipné od začátku do konce a smějí se snad všichni v sále. Je to asi proto, že hlavní roli prezidenta Charlese Smitha dokonale ztvárnil Miloslav Mejzlík. Náš hrdina má před volbami a chce zůstat v Bílém domě za jakoukoli cenu a jeho podřízení, ztělesnění Tomášem Petříkem (jako Archer Brown) a Alenou Štréblovou (jako Clarice Bernsteinová), plní poslušně všechny příkazy, které jim prezident zadá.

Ovšem nedělají to zadarmo ne náhodou se přece říká „něco za něco". Peníze? Kariéra? Ano, každý má svůj motiv k mnohdy rozporuplným až nesmyslným pokynům, které musí provést. Ale to už na jeviště přichází Jan Vlas (jako Obchodní zástupce Národního svazu chovatelů krocanů a výrobců vedlejších produktů z krocana) a znepříjemňuje všem okolo svými požadavky život.

Dynamičnost a spád hry nenechává nikoho spát. Děj graduje ve chvíli, kdy na scénu přichází, ne, doslova vletí Jaroslav Slánský (jako Dwight Grackle). Akce! Diváci ani nedýchají! Jak tohle jenom dopadne? To vám neprozradím, ale konec hry korunuje velký aplaus a mnozí odcházejí nadšeně, s uznáním, někteří koneckonců s přesvědčením, že by hru docela rádi zhlédli ještě jednou.

A zavěšené lampiony se na nás shovívavě usmívají ze svých výšin …

Taneční soutěž

Tomáš Tišer

Dne 24. března se konala taneční soutěž B2 Balance tour", což je předvádění týmů v street dance, přesněji řečeno soutěž v pouličním tanci.

Tento výraz vyjadřuje zastřešující pojem používaný pro taneční styly, které se vyvinuly mimo studia přímo v ulicích, na školních dvorech a v tanečních klubech. Jeho počátky sahají do roku 1970. Vznikl v USA.

Regionální kolo pro Prahu a Středočeský kraj je dílčí soutěží v rámci celorepublikového klání. Tento strhující match se konal ve sportovní hale AC Sparta v pražské Libni.

Na všech družstvech i jednotlivcích je patrná jejich zvědavost a těšení se na svá vystoupení. Jelikož je celá hala zaplněna tanečními skupinami a obecenstvem, nikde není moc místa pro poslední procvičení.

Proto je možné vidět některá družstva jak trénují i mimo halu. Nádherná atmosféra! Hlediště o sobě dává náležitě vědět, každý tým tu najde mezi diváky své příznivce.

Slavnostní zahájení je plánováno na desátou hodinu dopoledne. Vlastní soutěž začíná ve čtvrt na jedenáct vystoupením nejmladších dětí (ve věku od 4 let). Věřte mi, je stále na co se dívat!

Celá akce je po dlouhé řadě protančených chvil zakončena vystoupením věkové kategorie do 20 let. Ten neuvěřitelný soulad, temperament! Diváci jsou naprosto uchváceni.

Vítěz ale může být jen jeden. Jelikož v nejmladší věkové kategorii byla dvě družstva, která perfektně zvládla choreografii, tanečníci měli navíc výrazné a pestré kostýmy, bylo relativně těžší určit vítěze než v ostatních kategoriích.

Nakonec podle uvážení předsedy poroty, ve které byla Miluše Petrová, i podle mého osobního soudu spravedlivě zvítězilo družstvo DC INFERNO Kolín.

Vítězem další věkové skupiny se stal tým z TC R.A.K. Beroun, který zaujal mnohé diváky i samotnou porotu svými akrobatickými i breakdanceovými kousky.

Ve třetí, a zároveň nejstarší kategorii obsadilo první pozici družstvo B-Original z Prahy. Do dalších, již zemských kol postoupí medailisté nadcházejícího oblastního kola, které se koná 13. dubna v pražských Vršovicích.

Za vzornou organizaci lze pochválit pořadatele této akce, taneční školu B-Original, o.s. Praha. Ocenit lze i hojnou účast veřejnosti, kterou už omrzelo čekání na jaro a raději strávila čas touto příjemnou podívanou. Jen více takových událostí!

Velikonoce to není jen hodování

Bořek Rajtora

Velikonoce jsou nejvýznamnější křesťanský svátek. Mnozí si pod tímto označením představíme hodování, koledu, pletení pomlázky, velikonočního beránka. Ale zřejmě jen málokdo ví, že Velikonoce jsou vlastně a především oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. To se odehrálo kolem roku 30, popř. 33 n. l.K tomu podle křesťanské víry došlo třetího dne po Kristově ukřižování. Zmrtvýchvstání připadá na první neděli po prvním jarním úplňku. Velikonoční třídenní slavnost (triduum) začíná tzv. Zeleným čtvrtkem, na který se připomínají dvě události: 1) Ježíšova večeře, při níž myje apoštolům nohy, 2) Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí.

Velký pátek je symbolem Ježíšovi smrti na kříži. Bílá sobota je dnem, kdy Ježíš ležel v hrobě. Den ticha.

Po západu slunce (tj. v sobotu večer) začíná velikonoční bdění (vigilie), čímž začíná slavnost Kristova vzkříšení.

Neděle představuje Boží hod velikonoční den, kdy vstal Kristus z mrtvých za svítání „prvního dne v týdnu", de facto „prvního dne po sobotě" (sobota byla podle židovského kalendáře posledním dnem týdne).

Hezké předcházející řádky, co říkáte? My jsme si pro změnu s kamarády řekli, že vyjdeme na přelomu letošního března a dubna trochu do ulic a pozeptáme se lidí, co si

kdo představuje pod pojmem Velikonoce. Byli koneckonců takoví, kteří nám odpověděli. Pro ilustraci uvádíme některé reakce:

Velikonoce? Nebyl to ten Ježíš? Ten přitlučený na kříži?

No přece malovaná vajíčka, pomlázka, taky už se těším na bochánek.

To je přece jasné: ven ze školy, na vzduch, naši říkali, že pojedou na chatu.

U nás na vesnici pořádně vyšleháme holky. A to dá rozum, že si s pantátou přiťukneme něčím ostřejším.

Určitě se povozíme v autě. A asi taky zauvažujeme o matějské.

Půjdeme do Kauflandu nebo do Billy, zase omrkneme regály.

Nejvyšší čas, abychom si na plácku zahráli fotbálek.

Možná ještě dám hory, letos to bylo se sněhem super.

Zasednu k počítači, zase si proberu poštu a tak.

Vatikán, ten nový papež, bude mluvit k poutníkům.

Prospíme se a budeme koukat na telku, na nějaký přírodopis.

Tak jste to slyšeli, tedy četli. Co člověk, to originál. Namouduši Velikonoce, to není jen hodování.