Herečka Eva Leinweberová: Komediantka, která neměla vždycky na růžích ustláno

Podívala jsem se na váš medailónek z Divadla Minor, který bych nazvala: „zlá učitelka“, a smála se jak blázen! Vy jste skutečně, jak se o vás píše, skvělá komička! Kde se to ve vás vzalo?
Můj otec byl typický cholerik, dokázal vzplanout během sekundy, takže něco z jeho chování jsem do té ženské určitě implantovala. Taková poloha je mi hodně vlastní, tím, že ji mám dobře nakoukanou a těší mě, že rozesmává. Ale můj otec, na rozdíl od učitelky, která se snaží předvést dětem, jak vypadá divadlo a organizuje za tím účelem všechny dospělé kolegy, se jen vztekal.

Divadlo Minor je vaší domovskou scénou už hodně let, že?
Víc než patnáct. Přišla jsem tam s Davidem Drábkem, uváděli jsme Sněhurku, představení, které je, myslím si, mezi dětmi a jejich rodiči, hodně vyhlášené. V Divadle Minor jsem se taky vdala – a následně rozvedla, porodila dceru a vrátila se tam i po mateřské dovolené. Je tam skvělá parta a dělá se divadlo, řekla bych, na vysoké úrovni, rodinné představení, kdy se baví rodiče i děti. 

Její postelí prošel Belmondo i Delon. Své tři děti Stéphanie počala s bodyguardy

Ráda vyprávíte, jak jste se, nezvaná, kdysi dávno přifařila na casting na Škodovku a vyhrála ho.
Ano a mimochodem jsem tam předváděla opět nějakou svoji variaci na „paní vtipnou“. Vzpomínám si, že tehdy v březnu napadl sníh a místo dvou dnů se točilo čtyři, ale především mi to utkvělo, protože přesně v té době se mi ozval po letech Vladimír Morávek s tím, že bude točil film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště a že by si mě chtěl vyzkoušet na divadle a zjistit, jestli na sebe ještě pořád slyšíme. A právě u inscenace Akvabely jsem navázala spojení s Davidem Drábkem, který mě protáhl Minorem a díky němu hraju i v Městských divadlech pražských.

Takže se stává, že aby herec dostal práci, tak – nechci použít spojení mít známosti – si ho někdo musí všimnout, musí s někým najít společnou řeč, musí ho obsazovat někdo, kdo ho zná?
Takhle to vnímám já jako herečka na volné noze – že musím začít spolupracovat s někým, s kým nám to sedne a kdo si mě může někam vzít, kde se můžu zalíbit zase někomu jinému, což se, pokud jde o divadlo, stalo.

S filmem je to trochu jinak. Na role ve Vratných lahvích a v Účastnících zájezdu jste dělala konkurz, nebo si vás režisér vytipoval?
Ve Vratných lahvích se to o mně už vědělo, takže jsem na konkurz šla už s větší sebejistotou. Na natáčení Vratných lahví si pamatuju úplně přesně; s manželem jsme doma do tří do rána vedli diskuze, moc jsme se nepohodli, a ráno jsem šla točit. A zaslechla jsem jakousi poznámku na téma, že s nějakým hercem něco nešlo natočit! Byla jsem nevyspalá, vystresovaná a bála se, že svůj výstup taky zkazím – a tím že moje filmová kariéra, která sotva začala, skončí. A tehdy si mě vzal Honza Svěrák stranou a uklidnil mě slovy: „Když to nezvládneš, tak to přetočíme…“ A nakonec to bylo i zábavné natáčení, protože se Honza Svěrák dohadoval se svým otcem, jestli se mám v tom záběru zasmát, nebo nezasmát… A mě to, co jsme spolu zažili, přišlo hrozně tvůrčí a ačkoli jsem měla točit jen den, tak si mě Honza Svěrák vzal ještě na další dva dny, a to bylo pro mě vyznamenání. 

A co teprve Jituš z Účastníků zájezdu! Tu vám už nikdy nikdo neodpáře!
To ne a nevadí mi to a jsem ráda, že právě tenhle film se stal kultovním. Sešli jsme se na něm skvělá parta skoro vrstevníků a užili jsme si to, ačkoli se točilo v příšerných podmínkách stran počasí. Vlastně jsme byli všichni takoví Účastníci zájezdu. Ale bylo to náročné – třeba když se točilo na dálnici, tak se půlka autobusu vybrakovala, nastěhovala se tam technika, půlka herců seděla někde na benzince, autobus jel někam a točilo se, pak se vrátil, my na benzince posilnění… Vzpomínek mám spoustu, včetně natáčení v pět hodin ráno v počasí, kdy byla voda teplejší než vzduch! Účastníky jsem nakonec odskákala zápalem plic.

Ljuba Krbová je Aničkou z Ulice už osmnáct let. Jsem větší zlobítko, říká

Pomohly vám tyhle dvě role k dalším rolím?
Žádná díra do světa se nekonala, protože jsem odjela na čtyři měsíce na svatební cestu do Indie. Do Indie jsem chtěla odjakživa, stala mým snem a cílem po přečtení knížky Arundhati Roy Bůh maličkostí, chtěla jsem všechna místa, o kterých v knížce píše, vidět a navštívit. Kromě toho jsem měla kamarády, kteří hodně cestovali a záviděla jsem jim, utrhnout se z divadla není jednoduché – a proto jsme se s manželem rozhodli, že to riskneme, dáme výpověď v divadle a odjedeme taky. Samozřejmě že jsem si tím tak trochu přivřela dveře k dalším rolím… Ale stálo to za to, první dva měsíce jsme byli turisté a další dva už jsme si připadali jako místní a jsem ráda, že jsem viděla tu strašlivou chudobu a vůbec jiný svět.

Stalo se tedy s vaší kariérou něco?
Stalo. Kombinace toho, že jsme byli celou sezónu pryč a brzy na to jsem otěhotněla, mě na docela dlouho dobu zabrzdila, vypadla jsem z kola na dobré tři roky. Vracet jsem se začala pomalu když byl Dorce rok. Něco málo jsem natočila, dostala i pár nabídek do divadla, ale víceméně jsem je odmítala, protože to pro mne nebylo zvládnutelné. Ale tohle nebyla moje jediná pauza, pár let nato jsem práci taky téměř zabalila, protože jsem se – a zas to byly tři roky, starala o nemocnou maminku. A řeknu vám, že to žádná legrace nebyla, kdo to nezažije, nepochopí. Měla jsem tříleté dítě a pečovala celodenně o svoji matku a samozřejmě nemohla pracovat. Teprve zpětně mi došlo, jaký to na mě mělo negativní dopad, jak fyzický, tak psychický, ne proto, co jsem dělala, ale že jsem vůbec nemyslela sama na sebe. Nyní jsem patronkou organizace Pečuj doma, která se snaží pomáhat všem, kteří jsou ve stejné nebo podobné situaci jako jsem byla před lety já.

Říká se: Není malých rolí. Vy jste toho důkazem – pokud jde o filmovou tvorbu, vídáme vás v menších rolích, ale jsou natolik výrazné, že si vás každý pamatuje! Nicméně - čekáte, jako mnoho jiných hereček, na svoji velkou životní roli?
Je to zvláštní, ale nečekám. Jsem docela týmová, baví mě vycházet z kolegů, komunikovat s nimi, nemusím se předvádět. Je pro mě důležitá interakce s nimi. Třeba role Jituš v Účastnících zájezdu je pro mě naprosto dostačující, nepotřebuju být ta hlavní.

Karel Heřmánek mladší: Být srovnáván se svým otcem bylo trochu stigma

Ale děláte s výbornými režiséry, nemůže herec přijít a říct: „Hele, Franto, nemohl bys mi dát už konečně nějakou velikou roli?"
Nedovedu si představit, že bych to řekla já a vůbec že by to někdo řekl… A když se nad tím zamýšlím, tak je taky třeba, aby mi tu roli na tělo někdo napsal, a já jsem snad nikdy žádného scénáristu, kromě Petra Kolečka, nepotkala. Na scénáři přece také záleží. Scénář je základ všeho, když je dobrý, dá se z něho vyjít, ale když je špatný a režisér navíc na něm trvá, tak to není příjemná práce. A je skvělé, že jsou tady lidé typu Jirky Vejdělka nebo Honzy Svěráka, kteří umí vycítit, že se rodí něco jiného, než co napsali nebo zamýšleli, a umí to využít.

V seriálu Osada jste hrála chalupářku, ale máte za sebou patoložku, tělocvikářku… Snažíte se k té profesi, kterou máte představovat, aspoň přičichnout, něco se o ní dozvědět, nebo věříte scénáristovi a režisérovi?
Mám dojem, že učitelek mám za sebou víc, ale dost rozdílné, i když převážně „blbý a zlý“. Mám je nakoukané ze školy, koneckonců i v onlinu mé dcery jsem měla možnost si všimnout, že je to pořád stejné, jako když jsem chodila do školy já: „Polož to. Nevypínej se. - Paní učitelko, mně to nejede! - V tom já ti nepomůžu!“ Ale tělocvikářka z Trpaslíka byla jiná než ostatní, tu jsem nemohla hrát zas tak úplně jako „blbou a zlou“. A patoložka? Téhle role ve Vzteklině si nesmírně vážím, protože tam jsem hrála někoho, kdo nebyl prvoplánově vtipnej a blbej, ale naopak to byla velice chytrá paní doktorka. Samozřejmě že se snažím k roli přičichnout, inspirovat se tím, koho znám nebo co jsem sama v životě zažila. Například u patoložky ve Vzteklině jsem měla pocit, že bych ji měla hrát jako Jiřina Jirásková v civilu….

Je pravda, že dost často dostáváte role „blbek“, naivních a jednoduchých ženských, je to štěstí nebo smůla?
Řekla bych, že na začátku mé kariéry to bylo štěstí, teď už je jich trochu moc. Mám-li být upřímná, tak jsou jak přes kopírák a už nevím, co bych vymyslela, aby ta postava byla zajímavá. Proto jsem vděčná za Vzteklinu, která mě posunula někam jinam – a zase už mě tvůrci cpou zpátky do škatulky. Byla bych ráda, kdyby pochopili, že taky dokážu zahrát něco ne přes blbost, ale přes sílu, může to být vtipné, ale ne hloupé. Třeba Radka Južanová v seriálu Osada pro mě byla zajímavá tím, že si na blbku jen hrála. S manželem předstírali, že nejsou milionáři, takže se chovala jinak, než by se chovala za normální situace. Ale k mé smůle byla víc ukázaná jako hloupá než jako chytrá ženská.

Každá žena chce být hezká a z vás, pokud máte hrát hloupou babu, dělávají šeredku. Jak to prožíváte jako žena?
Neřeším to – ale někde uvnitř o tom vím. Ale přesto udělám to, co ode mě režisér chce. No, někdy zkusím o nějakém detailu diskutovat, třeba: „Tyhle brýle si nevezmu,“ ale když vidím, že není cesta, ustoupím a bojuji s tím sama v sobě. A dívat se pak sama na sebe – jako na šeredku – problém nemám, je to prostě role. Ale pokud si nejsem jistá svým hereckým výkonem, pak se tomu, koukat se na sebe, vyhnu. 

Adéla Gondíková: Jsem pořád plná smíchu. Jirka se diví, ale má na to odpověď

V představení pro děti už pomalu přesedláváte na hry pro dospělé, vymotala jste se na jevišti z těch „blbých a zlých“ rolí?
Na škole a v divadle Nablízko jsem si užila role, které jsou snem hereček, vzpomínám třeba na Raněvskou z Čechovova Višňového sadu, ale víc dochází k přenosu energie v komediálních rolích, kdy člověk cítí odezvu od diváků hned. Zase bych si ráda zahrála vážnou roli, ale to by musel být hodně dobrý režisér. Nyní účinkuji např. v představeních Davida Drábka v Městských divadlech pražských /Revizor, Kanibalky 1 a 2/ a to mě moc baví. Je v nich jak humor, tak tragédie.

Používáte svůj komediální talent i v běžném životě? Evidentně vám nevadí si ze sebe udělat legraci na jevišti nebo ve filmu – ale umíte „bavit celý sál“ nebo jste spíš, jako mnoho jiných herců, introvert?
Ve společnosti dokážu bavit všechny a dlouho, někdy až úmorně, mám ráda, když se lidi baví a když mě dokážou i k nějakému tomu vtipu inspirovat a když se smějí a je jim dobře. Ale ve svém soukromí už tak zábavná nejsem. Nejsem právě optimistka, ale ráda se směju a když zjistím, že dokážu rozesmát ostatní, tak díky nim je mi fajn.