Pavel Trávníček: Brzy ukončím kariéru. Vím, co má v mém věku největší cenu

28. ledna měla v Divadle Broadway pražskou premiéru Zasněžená romance. V čem se tenhle muzikál liší ostatní muzikálové produkce?
Musím začít tím, co nás učil profesor Osolsobě, odborník na muzikálové divadlo, který nám vždycky říkal: Opereta je muzikál, akorát s jinou muzikou. My jenom předstíráme, že jsme děsně moderní, jinak je to všechno ze stejného kadlubu. Jacques Offenbach byl také bezvadný hitmaker, ale dneska se hraje jiná hudba, takže takhle je to potřeba vidět.

Ale protože v poslední době se ve světě zase začal probouzet swing, tak jsem si řekl, že by nebylo špatné rozvzpomenout se na muzikál Zasněžená romance, který jsme s Tomášem Vondrovicem napsali před pětadvaceti lety na bázi slavné americké ledové show, kde tenkrát bruslila první mistryně světa v krasobruslení Sonja Henie. Ten příběh je naivní a úsměvný, ale to je vedlejší. Podstatné je, že tam významnou roli hrála kapela Glenna Millera, asi nevýznamnějšího představitele amerického swingu. Na tom je postavený i celý náš muzikál. Na jevišti, nikoliv v orchestřišti, je živá kapela, která hraje bezvadné swingové kousky, a je součástí představení.

Svatopluk Skopal: Když jsem šel do penze, kladl jsem si otázky, co bude dál

Muzikál s živou kapelou musí stát spoustu peněz. Musíte zaplatit všechny muzikanty, herce…
To máte pravdu. Ale nedá se to nahradit žádným half-playbackem, živá kapela je živá kapela a je to z toho cítit. Samozřejmě se musí zaplatit, všechno jsou to skvělí profesionální muzikanti. Je to tedy nákladnější, ale jak jsme to tak spočítali, mělo by se nám to vyplatit. V Praze je zvykem, že lístek na muzikál stojí od pěti set korun nahoru, takže v hledišti musí sedět alespoň 400 lidí, abychom to zaplatili.

Zmínil jste americký film Zasněžená romance z roku 1941. Okouzlil vás natolik, že jste ho převedl na divadelní prkna?
Ten film jsem samozřejmě kdysi viděl. Byla to úžasná lední show, kde se všechno lesklo, třpytilo, bylo tam aspoň sto bruslařek… Na tu dobu to byla neuvěřitelná a velkolepá podívaná. Ale mně se líbila hlavně ta muzika, tak jsem se zamyslel, jak ten příběh bez bruslení a lyžování implantovat na jeviště. Musíme si uvědomit, že ten příběh se odehrává v době, kdy v Evropě zuřila válka a Amerika se ještě dobře bavila. Než vstoupili Američané do války, zažívali bezvadné časy. A tak jsme s Tomášem vymysleli, že si z válčící Evropy vezmeme sirotka, o kterého se bude starat celá kapela Glenna Millera, a tím si zvýšíme popularitu a bude to dobré „píárko“, jak by se dneska řeklo.

Nejste jenom herec, ale i režisér. Jaký přístup k hercům vyznáváte?
Kolegové musí hereckému režisérovi věřit, proto je dobré, když už má něco za sebou. Čeští herci jsou zvyklí, že kdesi v tmavém hledišti sedí režisér, který na všechny nesmírně řve, ale Evald Schorm říkal, že takhle se nerežíruje. Že dort toho představení se musí naopak péct v dobré náladě, aby ho všichni chodili hrát rádi, i když bude na repertoáru třeba pět let, a ne abychom byli naštvaní. Když jsme s Evaldem Schormem zkoušeli, a viděl, že není dobrá nálada, tak klidně řekl: „Dneska se na to vykašleme, není dobrá konstelace, tak nebudeme zkoušet.“ Já vyznávám tutéž zásadu, že tvořit se má v pohodě, aby to lidi hráli rádi, za peníze… a před plným divadlem.

Milan Peroutka: Táta byl v Olympiku hlavním bavičem. Doma ale toužil po klidu

Na podzim vám bude 70 let. Co to pro vás znamená?
Je to věk, ve kterém herci většinou končí a už se zamýšlejí nad tím, kdy toho nechají. Když slouží zdraví, tak to jde. Hlavně hlava, aby si pamatovali texty. Ale já si myslím, že toho také velmi brzy nechám. Možná, že bych ještě jedno dílko stvořil, ale myslím, že uvolním místo mladým, vyvinutým, inteligentním a nadaným hercům, ať si užijí zase oni. Sedmdesátka je spousta roků, a když se tak rozhlédnu po svých kolezích, kteří jsou v tomto věku různě nemocní a hendikepovaní, tak je to hraní docela problém. Ono se to nezdá, ale na divadlo musíte být zdravý a v kondici.

Máte z pozice svého věku pocit, že o životě víte málo, tak akorát, nebo až moc?
Jak říká Oscar Wilde, život umí vždycky překvapit, a to je jeho velká přednost. Myslím, že je dobře, že se člověk umí divit i v sedmdesáti. A život to umí vždycky nějak zařídit, že vás překvapí. Pocit, že už ví úplně všechno, má podle mne chlap kolem padesátky. Jsou to taková ta zlomová léta, než nastane sešup k vyššímu věku. Ale většinou to chlapi berou úplně normálně, že stárnou, plešatí, blbnou a jsou senilní.

V rozhlase jste řekl: „Pochopil jsem, že jak člověk stárne, tak už nároků moc nemá a jakoby se propracoval k substanci života.“ Propracoval jste se k té své substanci života?
Ta je velmi jednoduchá. Musíte pochopit, že čas je náš nepřítel. Čas je rychlejší než my a my s tím nic neuděláme, musíme se s tím smířit. Substance života je většinou taková maličkost, které si člověk dřív nevšímal, protože na to neměl čas, protože dělal kariéru, sháněl auťáky a chtěl byt, barák a všechno. Děti mu vyrostly a on si toho nevšiml. Najednou je všechno pryč a on se tak zastaví a ptá se sám sebe, jak to vlastně všechno bylo. A najednou se mu líbí prosté a jednoduché maličkosti, kterých si dřív nevšímal. Tam je podstata života. Asi je to v mozku tak zařízené, že člověk si toho všimne, když už je pozdě. Jak by řekl Wilde: „Teď už to stejně nemá cenu.“

Ale vy máte přece malého syna. Maxmilián oslavil den před silvestrem třetí narozeniny.
Maxmilián je to nejlepší na světě, co mě potkalo. Za nic jiného bych ho nevyměnil, ani za žádnou kariéru. Také jsem ubral a spousta věcí ohledně kariéry a peněz mě přestala zajímat. Je mi to šuma fuk, je mi to úplně jedno. A je to dobré, člověk najednou vidí, jak ten život strašně rychle běží a co má, nebo nemá cenu.

Josef Maršálek z Peče celá země: Žil bez rodiny, v podnájmech. Nezlomilo ho to

Jaký jste rodič? Jste spíš rozmazlovací, nebo autoritativní otec?
Já Maxmiliánovi všechno dovolím. Přísná je maminka. On ji taky poslouchá a je mamánek. Bez maminky nedá ani ránu. Mě tu a tam toleruje, když se mu chce. Ale důležitá je maminka. Slyšel jsem, že se to prý zlomí. (Do rozhovoru vstupuje manželka Monika Trávníčková: Tátové jsou od toho, aby porušovali všechny zásady.) Podle mne je dětství v životě naprosto dominantní. Člověk žije celý život z toho, jaké měl dětství. A jaké měl dětství, takový bude jeho život, aniž o tom ví. Pak si to později uvědomí. Takže Maxmilián musí mít hezké dětství, aby měl fajn život.

Snažíte se napodobit výchovu, které se vám dostalo od vašich rodičů, nebo volíte jiný přístup?
To je naprosto jednoduché. Člověk časem zjistí, že dělá přesně ty chyby, které u rodičů nenáviděl, a snaží se jich vyvarovat. Ale už teď vidím, že Maxmilián je úplně jiný než já, že půjde svou cestou a já ho nebudu ovlivňovat. Ale myslím si, že by měl mít něco z té výchovy, jakou jsem měl já. Já jsem měl výchovu jako řemen. U nás doma na stěně visel takový ferman, jak se říká v divadle, a tam bylo přesně rozepsané, od kolika do kolika mám školu, kdy mám volno, kdy hudební výchovu a podobně. Měl jsem nalajnovaný tvrdý řád. A myslím si, že kdyby syn získal něco z té disciplíny do života, tak by to nebylo špatné.

Kdy naposledy jste si zahrál v pohádce?
To byla asi pohádka Lojzička je číslo v roce 2006. Tam jsem hrál krále, ale představte si, že já jsem jednou hrál prince, když už mi bylo dvaačtyřicet let. Nikdo jiný nebyl zrovna po ruce. Já jsem říkal, berte mě jenom tak z dálky… Jak říkal Vladimír Ráž: „Když natočíš povedenou pohádku, kde budeš princ, tak zůstaneš celý život princ jako já.“

David Gránský: Mám hlavu v oblacích, tak potřebuji kotvu. Je jí má žena

Zažil jste popularitu v Německu, kde jste známý díky Popelce?
Němci jsou v tomhle jiní než Češi. Oni chodí na své hvězdy. U nás se představení velmi těžko prodává. Mám pocit, že Čech má filozofii: „Ale prosím vás, vždyť ho vidím v televizi, proč bych na něj někam chodil?“ Němci chodí, takže popularita herců z Popelky je tam nepředstavitelně větší. Navíc v té pohádce hráli také němečtí herci, a tak ji Němci považují za svůj film. A také díky nim se Popelka dostala do celé Evropy. Kdyby to bylo jenom na Barrandově, tak se to určitě nepovede. V Německu jde Popelka o Vánocích snad na všech televizních stanicích. Mnohem víckrát než u nás.

Dočetl jsem se o vás, že máte sbírku luxusních aut.
Sbírku ne, ale kdysi jsem přišel k jednomu rolls-roycu, a protože od jistého věku mám rád starožitnosti, tak jsem si pořídil ještě jednoho, kdyby ten jeden nejel. Začal jsem na tom takhle pracovat, ale nejsem takový blázen, který má doma několik veteránů rozebraných do šroubku. V autech se docela vyznám, ale vždycky když mě Klub veteránů někam zve, tak jsem tam spíš jako taková mediální okrasa.