Zvučil Palacha i Devadesátky. Zvukařina je neviditelné umění, říká Robert Slezák

V rozhovoru pro Deník přiblížil, co práce zvukaře obnáší, s jakými nástrahami se občas musí potýkat, jak to ve skutečnosti ve filmovém prostředí chodí i jak se jako „kluk z vesnice“ dostal ke spolupráci s vyhlášenými studii. „Zvuk je můj život, dokud teda slyším,“ říká s úsměvem Robert Slezák, který časově náročnou práci stíhá kombinovat i s působením hned ve dvou kapelách.

Jan Palach, Anglické jahody, Případy 1. oddělení, Devadesátky či z nejnovějších počinů Poslední závod, Řekni to psem a Promlčeno. To je jen malá ochutnávka z dlouhé řady filmů a seriálů, na kterých jste jako zvukař pracoval. Co Vás osobně nejvíce bavilo a na jaký projekt jste obzvlášť pyšný?
Jsem pyšný na filmy Jan Palach, Poslední závod a taky lotyšský film Město na řece, za který jsem spolu s placovým zvukařem Ludvíkem Bohadlem a dalšími kolegy dostal cenu v Lotyšsku. Tyto filmy se opravdu povedly a mají přesah, za který jsem vděčný.

Devadesátky byly nekompromisní, říká investigativní novinář Jaroslav Kmenta

Na jakých projektech v současné době pracujete?
Jsem na volné noze, takže „běhám“ po různých studiích většinou mix nebo přípravu mixu (viz níže, pozn. red.). Aktuálně jsem dokončil mix filmu Princezna zakletá v čase 2 a lotyšského vánočního filmu Circenīša Ziemassvētki ve studiu Sleepwalker. Toto studio mám mimochodem velmi rád; disponuje velmi kvalitním zázemím míchací haly. Na zimu je lepší zalézt do studia, než mrznout někde na place, ale nebráním se ani tomu. Nerad zůstávám na jednom místě příliš dlouho.

Přibližte našim čtenářům, co všechno obnáší Vaše práce. Jaký je životní rytmus zvukaře?
Zvukařina se dělí v podstatě na dvě disciplíny. Když nebudu počítat živé zvučení kapel, je to natáčení a postprodukce. Při natáčení mistr zvuku spolu s asistenty – boom operátorem a lavmic operátorem (mikrofonistou a portařem), někdy jenom s mikrofonistou – zaznamenávají kontaktní zvuk na place. Jedná se primárně o dialogy herců.

Postprodukční zvukaři potom musí dialogy vyčistit od hluků, šumů, šustění oblečení a podobně. Dále přidávají takzvané zvukové atmosféry (například zvuk restaurace či města), zvukové efekty (výstřely, výbuchy, zvuk pračky, odemykání dveří…) a postsychronní ruchy, kterým se říká brunclíky (kroky, zvuk dosedání na židli, položení hrníčku…). Všechny tyto složky společně s hudbou nakonec smíchá zvukař ve finální mix filmu nebo seriálu.

Jak dlouho celý tento proces trvá?
Od čtyř do patnácti dnů na jednu hodinu „pořadu“. Záleží na náročnosti filmu nebo seriálu. A samozřejmě také na schopnostech zvukaře. Zvukařina je umělecká činnost s významnou částí technických zdatností. Já říkám, že je to neviditelné umění.

Pro lepší představu – postprodukce celovečerního filmu zabere i dva měsíce denní práce čtyř až pěti lidí zvukařského týmu.

Filmy má rád takřka každý. Práce ve filmovém prostředí zní asi mnoha lidem jako splněný sen. Jaká je ale realita? Předpokládám, že to není povolání vhodné pro každého…
Pracovní doba při natáčení je dvanáct hodin, šest dnů v týdnu. Někdy se protahuje o přesčasy. Může se stát, že jste na natáčení šestnáct i více hodin. Směny bývají i noční, často několik dnů za sebou. Točí se v zimě, v horku, ve sklepech, v zákopech, v bahně, ve vodě. Prostě všude, kam byste často dobrovolně nikdy nešli. Jsou ale i natáčení pohodová, kdy je směna deset hodin, točí se v teple ateliéru a máte ještě nějaký čas na život. Filmařina je však na druhou stranu práce velmi návyková, kreativní a opravdu pestrá.

Poslední závod: Jeho příběh mě fascinoval, říká Adamczyk o postavě Ratha

Co Vás na povolání zvukaře nejvíce baví?
Baví mě ta pestrost a kreativita. A taky schopnost zvuku ve filmu zásadně ovlivňovat emoce diváka.

A co Vám naopak práci nejvíce komplikuje?
Většinou je největší komplikací všudypřítomný hluk, nedostatečná příprava na natáčení a výběr nevhodných lokací. Například když točíte chatu v Tatrách, ale dům, ve kterém se natáčí, je umístěn u dálnice. Velkým problémem je i takzvaný mumbling, kdy jsou herci v rámci role režisérem vedeni k tiché mluvě, případně velmi málo srozumitelnému hlasovému projevu. To je po zvukařské stránce opravdu velkou komplikací a diváci si pak stěžují, že dialogům nerozumí.

Kdy Vás poprvé napadlo, že byste chtěl v tomto oboru pracovat?
Já jsem chtěl studovat zahraniční obchod a jazyky, potom jsem zkoušel grafický design a leteckého mechanika, ale nějak to nevyšlo. Na filmovou školu jsem se vlastně přihlásil trochu omylem.

Původem jste ze slovácké obce Nivnice, dnes žijete v Praze a spolupracujete s největšími filmovými štáby. Jak vypadala životní cesta „kluka z vesnice“ mezi „reflektory velkoměsta“?
Prvním větším městem byl Zlín, kde jsem hned po škole začal pracovat v místních ateliérech jako zvukař. Postupně jsem začal jezdit točit filmy do Prahy, kde jsem získal potřebné kontakty. Po rozpadu mé rodiny a také rozkladu filmových ateliérů ve Zlíně jsem potřeboval změnu. Šel jsem pracovat pro firmu vyrábějící obrovské skladové regály. Jsem velmi technicky nadaný, a tak jsem se rychle zapracoval a dostal pracovní nabídku na další zaměstnání. Ale.. Byla to na mě příliš monotónní práce, i když částečně v zahraničí. Dal jsem tedy výpověď a napsal pár kamarádům zvukařům do Prahy, že potřebuju práci. Obratem se mi ozval Pavel Dvořák, majitel velkého studia v Praze, a dal mi práci. Jemu vděčím za obrovskou důvěru a šanci. Od té doby žiji v Praze.

Filmový Vrbata Vladimír Pokorný: S Hádkem jsme se otužovali ve Vltavě

Bylo pro Vás náročné si zvyknout na zcela jiný životní rytmus?
Můj životní rytmus byl a je stále dost rychlý. Jsem rád v pohybu a nevydržím dlouho odpočívat. Jediné, co mi na životě ve městě vadí, je hluk a nepořádek.

Upřímně, umíte si jako divák vychutnat dobrý film a vůbec nemyslet na práci?
Do kina chodím často. Dokážu přepnout z filmaře na diváka, ale samozřejmě pozoruju, jak co kolegové udělali. Rád se z opravdu dobrých věcí poučím a zkouším je poté při vlastní práci.

Dokážete jmenovat nějaký film či seriál, jehož zpracování Vás natolik uchvátilo, že jste si řekl: „To mě štve, že jsem na tom nedělal já.“?
Ano, pokaždé když vidím titulky s deseti zvukaři. Já jsem některé projekty musel dělat z rozpočtových důvodů sám. (smích)

Pracujete jako zvukař, působíte v kapelách 12:PIET a oVarious Artists…zdá se, že Váš život je se zvukem obecně velmi provázaný. Vnímáte to tak? A co se Vám vybaví jako první, když se řekne „zvuk“?
Zvuk je emoce. Provází nás od narození. Po miliardy let. Máme zakódované některé zvuky jako příjemné a některé jako velmi nepříjemné. Mnoha zvukům nerozumíme nebo je vnímáme jako hrozbu. Některé kombinace jsou používány jako zvuková řeč. Například záběr na hřbitov, který je doplněn o zvuk havrana, má úplně jinou atmosféru než ten samý záběr se zpěvem veselého kosa či sýkorky. Mám rád i zvukové experimenty; na ty se ale ve filmech, které dělám, moc nedostává. To mě trochu mrzí. Když se ale vrátím k otázce - zvuk je můj život, dokud teda slyším. (smích)

Co bylo vlastně první…kapela nebo film?
Kapela.

Co Vám udělalo v poslední době největší radost?
Mám radost, když se mi podaří to, co jsem si „předmyslel“. Když jsme na stejné vlně s režisérem a podaří se nám vytvořit silný moment, který nás jako tvůrce zasáhne stejně silně jako diváka. A opravdu největší radost mi dělá svoboda, ve které žijeme. To bych si přál, aby vydrželo co nejdéle.