Simona Babčáková: Hulvátské narážky jsem si s novináři vyříkala osobně

Co vás kdysi vedlo k tomu, abyste na sobě začala pracovat?
Vedla mě k tomu vlastní frustrace. Byla jsem nespokojená s tím, jak vnímám svět a co prožívám. Už od dětství jsem pátrala po smyslu života. Šla jsem na to přes literaturu, četla jsem filozofii, a až po čtyřiadvacátém roce života jsem začala potkávat lidi, kteří si kladli podobné otázky a byli v podobném hledání. To bylo období, kdy se u nás literatura na toto téma začala šířit, začaly semináře. A já byla motivovaná objevovat, kdo jsem a odkud a kam kráčím a jak to udělám.

Aneta Vignerová po rozchodu s Kolečkem: Dělám vše pro to, aby byl syn v pohodě

Přišla jste na to, kdo jste a kam kráčíte?
Stále se to vyvíjí. Ale jinak ano, mám základní představu o sobě, která mě podporuje a motivuje, abych vyslyšela svá volání a hledala způsob, jak dělat to, co mi dává smysl a přináší mi to radost ze života. Ale představa o sobě, o světě i o smyslu se mi v průběhu života mění. Jiné potřeby a touhy jsem měla ve třiceti, ve čtyřiceti a jiné mám teď, když mi běží padesát. Vždycky je potřeba ten svůj vnitřní systém přesvědčení aktualizovat a já jsem zrovna v jedné velké aktualizaci. Jdu z produktivního věku, kde jsou hlavními hodnotami zajištění rodiny, děti, hojnost, bydlení, práce, vztahy, sex nebo peníze.

A teď přecházím do období, kdy potřebuji, aby mi věci dávaly smysl a abych dělala to, k čemu mám talent a v čem jsem se zdokonalovala, kde mám řemeslo a kde prožívám radost. Už tam není ta ochota podřídit se, vydržet nepříjemné, jen aby člověk přežil… Protože já už jdu do poslední třetiny života a čas pro mě má jinou hodnotu. Vážím si všeho a beru každý den, kdy jsme všichni zdraví, jako dárek, který není samozřejmost. A tak mi záleží na tom, jak ten den prožívám.

Někdo by se mohl bát, že končíte s herectvím. 
Aktuálně, jak já říkám, „přepřahám koně“. Nevzdávám se herectví, tam se cítím jako ryba ve vodě. To stále miluji, a když přijde práce, která mi dává smysl, tak ji budu dělat s vděkem a radostí. Jsem šťastná mezi svými kolegy. A kolegyněmi, ať jsem korektní. Zároveň ale potřebuju vyslyšet svoje další volání a potřebu nezávislosti. Proto i moderuji, dělám přednášky a vedu semináře o komunikaci. Chci předat dál zkušenosti, které jsem za třicet let nabrala a které považuji za funkční, protože v mé realitě fungují. Mám potřebu přispět ke kultivovanosti společnosti, abychom se už nedostávali do tak patologických jevů, jakými byly lockdowny nebo jakým je válka, domácí násilí, těžké závislosti atd. Abychom se o sebe uměli postarat laskavěji. A tvořili radostnější a spokojenější společnost.

Na co sbalil manžel Danu Morávkovou? Na to, s čím hned po svatbě skončil

Máte ráda pestrost?
Z nudy a stereotypu mám děs a to má negativní důsledek v tom, že jsem nedisciplinovatelná. Pestrost je pro mě nezbytně nutný předpoklad pro to, aby mě život bavil. Pestrost jsou možnosti a já je využívám. Právě proto, že pestrost potřebuju, tak mi nestačí jenom herectví. Proto se k němu přidala improvizace, moderování, one human show, semináře. Ono to působí, že toho dělám moc a je to roztříštěné, ale já každou tu věc dělám třeba dvakrát měsíčně a všechno je to v mém ranku mých talentů a řemesla.

Mám touhu inspirovat. Ať už improvizací stimulovat lidem fantazii a vodit je do světů, kam by se jinak nepodívali. A to vše pouze pro přítomné, tady a teď a už to nikdy nikdo ve vesmíru neuvidí. Anebo přednášky a semináře, které povznášejí na duchu a dávají naději, že se komunikace, přestože je to celoživotní učení, dá zvládnout a jsou na to srozumitelné a uchopitelné nástroje. Mé aktivity se vzájemně prolínají a schopnosti z jedné disciplíny se úročí i v té druhé. Vnímám to celistvě a nemám pocit, že jsem rozdělena na herečku, moderátorku, improvizátorku, nebo lektorku. Pro mě to je pořád jedna disciplína. Simča.

Řada lidí se možná pestrosti bojí. Raději toho dělají méně, ale chtějí to mít dokonalé. Není dokonalost nuda?
Dokonalost je iluze! Za prvé, dokonalost neexistuje. A za druhé, kdybychom jí dosáhli, tak je konec hry, to znamená smrt. To nechcete! My vlastně dokonalost nechceme. Ale protože máme vnitřní víru, že až budeme v něčem dokonalí, tak budeme dostatečně dobří, snažíme se dosáhnout nedosažitelného, čímž vyplýtváme obrovské množství energie a vytvoříme na sebe obrovské množství tlaku. Až něco dokážu, tak se budu mít rád…

Ale víra v dokonalost a správnost je past! Z mého úhlu pohledu ve skutečnosti smyslem života není dosažení dokonalosti, ale získávání zkušeností a prožívání. Jak realizujeme život? Tím, že něco chceme, pak se to učíme, a když se to do nějakého levelu naučíme, tak z toho tyjeme, ale vlastně se pořád učíme. Jako matka se stále učím tím, že se děti vyvíjejí. Jako žena se pořád učím tím, že se vyvíjím a vztah se vyvíjí. Pracovně se stále učím, protože jsou stále nové a nové výzvy.

Simona BabčákováZdroj: Profimedia

Pro mě se hra života hraje způsobem: Samá voda, samá voda, přihořívá, hoří! To znamená, že přes všechna „kudy ne“ dostávám indicie, přibližující mě k tomu, kudy ano. Ale když je to „kudy ne“, tedy nějaká chyba, nějaký omyl a já se za ni potrestám, protože to se přece nemělo stát, to je moje selhání, měla jsem to přece udělat perfektně hned napoprvé a chci tu chybu vytěsnit, tak se nemám šanci podívat na to, co jsem se tím omylem naučila, a tím pádem danou situaci budu opakovat znovu, protože jsem se nenaučila, jak se jí mám příště vyhnout.

Já v metodě samá voda, samá voda, přihořívá, hoří vidím obrovskou laskavost k sobě a uvolnění tlaků na sebe, abychom byli dokonalí. Je tam ocenění toho, co jsem se chybama naučila a kam mě to vede. Ale pokud někoho činí spokojeným opakovaná činnost, ve které se cítí bezpečně, je to jeho volba a mně nepřísluší to hodnotit. Pointa je ta, že každý jsme jiný a neexistuje žádné dobře nebo špatně, které platí pro všechny.

Dokonalost je teď ale v módě. Konkrétně sociální sítě jsou jí plné.
Sítě beru s velkou rezervou jako nástěnku a na nástěnku si nebudu dávat nic ošklivého. Já jsem si uvědomila, že když se dívám na sítě, kam všichni dávají hezké prožitky, začnu se srovnávat a v ten moment jsem v pekle, že žiju nějak nedostatečně. Třeba jak to, že nejsem u moře, i když jsem letos k moři vůbec nechtěla. Vůbec srovnávání je jedna z bran do pekla. Přitom neznáme celý jejich příběh, my si ubližujeme tím, že se srovnáváme se superlativními představami o druhých. A to je další iluze, že ostatní se mají lépe než já.

Leoně Machálkové začala nová životní etapa, oprašuje kvůli tomu i italštinu

Vy si na sociálních sítích prohlížíte nástěnky ráda?
Mám pár svých oblíbených hereček, takovou svatou trojici, které jsou pro mě opravdu krásné a velmi fotogenické. Občas se dívám na jejich instagram, protože se jejich krásou chci pokochat, a vždycky se mi spustí závistivé myšlenky. Ale protože je znám a znám kus jejich příběhů, tak si řeknu: „Dobře, trochu jim závidím, ale vyměnila bys svůj příběh za jejich?“ Ne, nikdy! Stejně, jako by nikdo neměnil příběh se mnou. Protože žádný příběh není jen růžový. To život nenabízí. Každý příběh v sobě obsahuje všechno. Radosti, strasti, výhody, nevýhody.

Všichni jsme do vínku dostali nějaké dary a hendikepy, a proto na svých seminářích vedu lidi k tomu, že je lepší podívat se, s jakými kartami hraju, abych mohla být dobrý hráč. V mariáši existuje i betl, ale na to musím být dobrý hráč, protože hrát dobře betla už chce vědomí, to už musím znát pravidla hry opravdu dobře. A já se ta pravidla snažím pochopit a vše zjištěné a ověřené předávat dál. Protože čím víc dobrých hráčů, tím lepší hra.

Čili čím víc máte kolem sebe sebe-vědomých lidí, tím laskavější a radostnější vztahy vytváříte. A pokud někdo působí sebevědomě a netvoří laskavost, tak blafuje a ve skutečnosti má o sobě a o světě velmi mylné představy.

Opakem nástěnky je nedokonalost. Trápila vás někdy?
Samozřejmě. Absolvovala jsem druhý stupeň základní školy a prožila pubertu! Neznám nikoho, koho by toto období výrazně neovlivnilo na sebevědomí. Měla jsem velké množství negativních představ o sobě a z toho vyplývajících mnoho strachů. A nejen kvůli zjevu.

Svůj zevnějšek jste řešila už jako malá holka?
No jasně. Tak od dvanácti let. Slyšíte narážky, posmívání. Být dívkou s velkým nosem? To jste skončila! A dodnes to hulvátství probíhá! V bulvárech běžně… Píšou o mně v titulcích nosatá Babčáková. A často na to cizí lidé v konverzaci narážejí. I na ulici v rámci žádosti o společnou fotku mě lidi neustále komentují. Asi předpokládají, že když mám odvahu jít s takovým nosem na veřejnost, tak je to mé oblíbené téma. Ale já na sobě vnímám i jiné kvality a říkala jsem si, že to s věkem přestane, a ono ne. I když už to naštěstí není tak často.

Eva Holubová: Mentor nejsem, pracuji na sobě, i tak jsou věci, které mě vytočí

Já bych řekla, že se o vás takhle ošklivě už ale dlouho nepsalo.
Protože jsem do redakcí, kde o mě takto psali, napsala žádost, aby to přestali používat, že je to mimořádně hulvátské a zraňující. Postarala jsem se o to transparentní komunikací. Přitom nikdo nepíše o herečce s bradavicí na tváři, herci s řídkým vousem nebo herci s vypadanými vlasy. Říkala jsem si, jestli nebudu za krávu, ale jestliže se mě to dotýká, patří to ke mně, je to moje, musím se o to postarat. Takže jsem si to vykomunikovala. Vevnitř i venku.

Naštěstí došlo k respektu a přestalo to. Zatím. Tohle je bohužel stínová stránka herectví, vystavení se černé magii bulváru a pomluvy. Každý si o vás něco myslí. A ty myšlenky letí prostorem a sčítají se. Je to neviditelné, ale působí to. Třeba jestli někomu jste, nebo nejste sympatičtí. Chudák Vinklář, který hrál doktora Cvacha v Nemocnici na kraji města, ten byl v háji, a to ještě neexistoval bulvár. Pomluva a lež je jako když vyklepete peří z polštáře ze střechy věžáku do větru, rozlétne se všude a už nikdy se vám to peří nepodaří dostat zpátky.

Možná si někteří novináři mysleli, že když jste taková veselá se smyslem pro humor, mohou si to dovolit.
Ale my herci nejsme jen veselí. Lidé si zaměňují role s realitou. Navíc to není o respektu, ke komu si co dovolí. Je to jen o tom, co prodává. Je to byznys. Lidé jsou závistiví a žijí v iluzi, že herci žijí na nějakém Olympu, kde pijeme ambrozii, máme se pořád dobře, jsme stále veselí, máme strašně moc peněz, milenek a milenců, což není pravda. My žijeme ty samé životy, jaké žijí ostatní.

Ale aby se lidé vyrovnali s tím, že nežijí ten náš „snový“ život, tak se o nás dozvídají negativní informace, které jim pomáhají smířit se s tím, že žijí život, který žít nechtějí. A na tuto strunu se drnká. Na bulváru mi vadí, že v nás krmí vlastnosti jako závist a zášť, které bychom měli zušlechťovat, kultivovat, a ne krmit. A proto mám potřebu předávat informace a zkušenosti, protože bych lidi ráda inspirovala v tom, že je možné naplnit své potřeby a žít své sny. A že k tomu existují nástroje, cesty a způsoby.