Kdy vlastně začalo vaše přátelství, potažmo spolupráce s Petrem Mukem?
Naše první setkání proběhlo 20. června roku 1986 na soutěžní přehlídce amatérských rockových kapel v Českých Budějovicích. On tam zpíval a hrál na baskytaru v kapele Oceán, já konferoval a byl v porotě. Z následné skoro čtvrtstoleté spolupráce se vyvinulo přátelství, jinak by to tak dlouho vydržet ani nemohlo.
Co vás na něm hned na první dobrou zaujalo ze všeho nejvíc?
Na první dobrou? Bylo jasné, že Oceán je kolektivně opravdový objev a Petrova úloha zpěváka, skladatele, občasného textaře a frontmana mimořádná. Se spoluautory a spoluhráči Kučerou, bratry Vozáryovými a textařem Honsem tvořili unikátní kamarádskou partu, brzy celostátně důležitou, ba hvězdnou.
Nastiňte, jak vaše spolupráce vypadala - nakolik byl Petr otevřený radám, novým impulsům… A necháte nahlédnout do jeho uměleckého nitra - myslím tím, jak tvořil, jak se jeho písně rodily?
Měl jsem tu čest být u oceánských, shalomských a jeho sólových písniček velmi blízko, téměř od samého vzniku. Když jsme si v praxi potvrdili, že mohu nabídnout užitečné zkušenosti, docela dost mých postřehů a návrhů bylo akceptováno. Leckteré ovšem ne, v tom byl Petr oprávněně neústupný a jeho rozhodnutí finální. Písničky nikdy nepsal na objednávku, ale zásadně jen podle svých pocitů a gusta. Nabídl je pak s určitými pochybnostmi posluchačům a byl nadšený, když se líbily, což bylo opravdu často.
Jeho poslední album V bludišti dnů mělo být náznakem příštích plánů. Jaké ty plány byly?
Nové písničky, kapela, turné, potřebný restart. Návrat ke kolektivnější tvorbě, více kytar, dokonalejší provázání s klávesami, výborná (nejen) producentská pomoc Luďka Fialy, také texty i melodie Honzy Dvořáka. K tomu nalezená účinná terapie jeho choroby, dokončené krásné bydlení, velká dávka štěstí s malou dcerkou. Všechno vypadalo velice nadějně.
Není to paradoxní, že zemřel ve chvíli, kdy měl rodinu, dítě, úspěšně bojoval s démony, kteří ovládali jeho duši, vše se zdálo být na dobré cestě?
No právě, o to víc je to smutné. Můžeme si říkat útěšné věty o odchodu po splnění všech pozemských úkolů, viz básník Otokar Březina, ale byla tu rodina, spousta plánů a rozdělané práce, a také fanoušci. Naštěstí zbylo téměř dvěstě záznamů Petrem zpívaných písniček. Módní hudební vlny se mohou rozplynout a synth zvuky zestárnout, ale jeho nezaměnitelný hlas je tu naštěstí stále s námi. Petrův Facebook má aktuálně asi 90 tisíc příznivců, což je fantastické číslo.
Co myslíte, jaký by byl Petr Muk dnes - v 55 letech, které by oslavil právě dnes?
Stále pohledný muž, měl to v genech. Možná už by tolikrát nevyzpíval vysoký tříčárkovaný tón cé, ale jeho tenor by se tím nestal méně atraktivně romantickým. Pořád by psal písničky a vytvářel alba, kde na každé z nich záleží. Třeba by prohloubil šansonovost typu Tančíš sama nebo goticky kytarově hlučel, nevím. Ale určitě by dělal muziku podle vlastních pocitů a se silnou touhou, aby jí bylo nasloucháno.
Co s jeho odchodem skončilo pro vás?
Nejintenzivnější hudební spolupráce mého života. Pocit štěstí z podílení se na kvalitní a úspěšné kariéře přítele. A naopak neskončila má snaha Petra Muka připomínat. Jsem si jist, že si to zaslouží.