Kliknutím zvětšíteFext či fekst se v lidovém bájesloví přezdívalo bytostem, které pomocí kouzelných bylin, čar a kouzel získaly buď přímo nesmrtelnost, nebo přinejmenším nezranitelnost, a proto prý přežívaly své vrstevníky i o několik generací.
Základ pověsti o těchto zjeveních může pocházet z nálezů přirozeně mumifikovaných těl, jež se po smrti nerozložila, jenom seschla a zůstala v neporušené podobě. Taková těla opravdu existují, jejich uchování může být způsobeno kromě vyschnutí například jevem zvaným saponifikace nebo zmýdelnění, kdy se v mrtvých tělech, jež jsou vystavena působení bakterií, ale ne vzduchu, hromadí voskovitá látka (adipocere), takže pak vypadají trochu jako voskové figuríny.
Dalším možným důvodem, proč se v zemích střední Evropy a ve Švédsku povídá o fextech, může být třicetiletá válka odehrávající se v první polovině 17. století, kdy se vojska Katolické jednoty střetávala ve střední Evropě právě s protestantskými Švédy. Během tohoto mnohaletého celoevropského konfliktu totiž došlo k velkému rozvoji palných zbraní, proti nimž tehdejší zbroje přestaly poskytovat ochranu, takže vojáci si začali hromadně dodávat odvahu vyprávěním o nesmrtelných fextech, kterým kule neublíží a naopak se obrátí na toho, kdo ji vystřelil.
Pověsti o fextech se v Česku objevují hodně například na Rychnovsku, zvláštností rakovnického fexta je ale to, že opravdu existoval, žil v časech dlouho před třicetiletou válkou a o jeho životě se nám dochovala řada záznamů.
Majitel domu a mlýna
„Jiří Heřman Sklenář je skutečná historická postava. Žil v Rakovníku v 16. století. Vlastnil dům na náměstí, nynější čp. 29, ve kterém také okolo roku 1550 zemřel. O Sklenářovi se traduje, že byl kvůli svému vzhledu – neobvykle vysoké a kostnaté postavě, hlubokým zapadlým očím, které prý vypadaly jako skleněné – a svému ‚metuzalémskému‘ stáří (ani nejstarší obyvatelé města si prý Sklenáře nepamatovali jako mladíka), přezdíván ‚Rakovnická smrt‘,“ sdělil Deníku vlastivědný publicista Roman Hartl, autor knihy Velký průvodce tajemným Rakovníkem.
Historky o Sklenářovi shromáždil podle něj jako první zřejmě historik František Levý, autor Dějin královského města Rakovníka (1896) a autor první sbírky městských pověstí (1886). Ten o Sklenářově zjevu napsal: „Byl vtěleným obrazem onoho nelítostného muže s kosou a sypacími hodinami, pod jehož krokem vadne i nejbujnější život. Vyzáblost jeho byla úžasná a hrobový chlad ovanul každého, na koho vytřeštil z hlubokých důlků velké skleněné své oči, neb na koho ušklebil se svými od ucha k uchu rozpoltěnými ústy. Před příšernou podobu živé té kostry ukrývali se lidé jako před zlým duchem. Rakovnická smrt stala se postrachem v daleké krajině.“
Kromě zmíněného domu na náměstí vlastnil Sklenář podle dochovaných historických záznamů ještě Červený mlýn, nacházející se asi tři kilometry severně od rakovnického chrámu svatého Bartoloměje, na půli cesty mezi Rakovníkem a Lišany. Pozůstatky tohoto bývalého mlýnu, zvaného také Hlavačovský, Špitální nebo Palouček, jsou patrné ještě dnes, z původní stavby však zůstala podle webu Vodní mlýny jen stodola, ostatek byl stržen a na jeho místě vybudována romantizující novostavba penzionu.
K mlýnu je doložen záznam, že ho Sklenář spolu se svou manželkou získal od jejího bratra a svého švagra Václava Frýdla, který mu v roce 1524 nejdříve postoupil polovinu mlýna a o pět let později mu odprodal i druhou polovinu, a to za 200 kop míšeňských grošů (míšeňský groš, běžné platidlo v 16. století, měl hodnotu dvou grošů českých a kopu většinou tvořilo 60 grošů, pozn. red.).
Rytíř, smrt a ďábel na obraze slavného německého malíře Albrechta Dürera. Dürerovo dílo zaznamenalo přechod od pozdního středověku k renesanci, jenž je charakteristický i pro příběh o rakovnickém fextovi Jiřím Heřmanu Sklenáři
Ve mlýně straší
Sklenář pak podle záznamů pronajal mlýn na pět let Mikuláši Stupkovi, a to zřejmě za pro Stupku velmi výhodných podmínek. „Sám se uvolil dáti Mikuláši na pomoc 10 kop míšeňských (pět, když počne dělati a pět, až v mlýně půjde třetí kolo). K tomu dal mu čtyři krávy, dvě jalovice (jichž si po vyjí nájmu s polovicí plodu zpět vzal), 20 slepic, korec žita, věrtel řídkého a věrtel mladého piva,“ citují Vodní mlýny dobový záznam.
Sklenář sám také ještě opravil u mlýna svrchní strouhu, spodní opravili se Stupkou společně. Podělili se také o práce na samotné mlýnské budově – Sklenář přeložil střechu a udělal podlahu v horním patře, a dále dodal prkna pro podlahu v prostředním patře, kterou si už Stupka dodělal sám. Oba příbuzní navíc zřejmě při mlynářském řemesle nadále kooperovali, protože Sklenář nechával Stupku vozit do mlýna obilí ze svých polí a nechal si mlýnský rybník, a Stupka zase mohl využívat velkou louku, ovšem nejspíše jen pro svou potřebu, seno z ní prodávat nesměl.
Protože Sklenáře už za jeho života provázela kvůli jeho strašidelnému zjevu pověst fexta, začaly se hrůzostrašné historky brzy povídat i o mlýnu. Lidé totiž věřili, že fexti jsou zahaleni tajuplným kouzlem, které se přenáší na všechno, co je s nimi jakkoli spojeno.
„Podle Levého se o mlýnu tradovalo, že ‚ti, kdož tam za doby noční mleli, slyšeli prý zřetelně uprostřed divé bouře zoufalý nářek a sténání, jakmile však se ohlédli, bylo ticho, neviděli a neslyšeli ničeho‘,“ uvedl pro Deník Roman Hartl.
Pro obec by se rozdal, ale možná ne pro každou
Ve skutečnosti však prý byl Sklenář přes svůj hrůzostrašný zjev dobrák, o čemž svědčí nejenom vstřícná dohoda se Stupkou, ale i to, že výnosy z Červeného mlýna věnoval ve prospěch městského špitálu, tedy útulku pro městskou chudinu, a dům na náměstí odkázal ještě za svého života městu. Podobně podle Hartla naložil i s dalším svým majetkem.
„Celý život Sklenářův byl pásmem oddanosti a obětavosti za nejvyšší účely lidské a mravní ušlechtění pokolení lidského,“ napsal Levý. „Značného majetku svého užíval ku stálému dobročinění a k ulevení tísně a strasti zkormoucených bližních. Snaha Jiříkova ku zlepšení trudných poměrů chudiny neznala hranic. Obětoval jí veškeré jmění i lahody a pohodlí života.“
Na druhé straně, záznamy o mlýnu obsahují i informaci, že v roce 1538 zažalovala obec Lišany Sklenáře o zaplacení 15 kop k tamnímu záduší (záduším se nazýval majetkový fond sloužící k financování oprav a údržby obecního kostela a k hrazení některých výdajů spojených s bohuslužbami, pozn. red.). Sklenář se nicméně podle záznamů s obcí ještě téhož roku vyrovnal, a to „v pátek před sv. Matoušem“ (20. září).
O čtyři týdny později, „v pátek na den svatého Lukáše“ (18. října) skutečně upsal mlýn se vším příslušenstvím rakovnickému městskému špitálu, ovšem vymínil si pro sebe a pro manželku 20 kop míšeňských grošů ročně, což byla tehdy poměrně častá výše ročního poplatku, ať už úroku nebo apanáže.
Podle všeho šlo v případě Lišan o Sklenářovo opomenutí, ne o snahu tuto obec o nějaké peníze připravit, což ovšem mohlo být způsobeno tím, že měl na srdci především prospívání Rakovníku: v tomto městě bydlel, údajně v něm zastával i vysoké funkce v městské radě, a navíc je jako právník a vzdělanec zastupoval i u soudů. Rakovníku také odkázal svůj majetek, ovšem s tím, že ho město nechá i s manželkou slušně dožít (což by za předpokladu, že by byl opravdu fext, nemuselo být pro město tak výhodné, jak by se zdálo).
V čele vojska Jiřího z Poděbrad?
A tím začínáme opouštět historické záznamy a dostáváme se na půdu legend, přičemž řada historek, které se o Sklenářovi alias Rakovnické smrti vyprávějí, svědčí o jednom: pokud je skutečně všechny obsáhl v aktivním dospělém věku, byl na svou dobu opravdu dlouhověký, ale stihnout to mohl.
Víme už, že mlýnu se zbavil na podzim roku 1538, přičemž chtěl za něj vyplácet důchod, takže se zřejmě připravoval na vysoké stáří. A podle Levého sám Sklenář v hovoru s ostatními vzpomínal, že v roce 1466, tedy v době válek Jiřího z Poděbrad, pomohl prý královskému vojsku porazit nepřátelský voj panské jednoty.
Sklenář prý na bílém koni vedl skupinu rakovnických jezdců, která se neohroženě vrhla do nejprudšího boje. Jakmile nepřítel zahlédl obrovskou kostlivou postavu ženoucí se proti němu, dal se s křikem „To smrt, to smrt!“ na útěk. Královští pak zvítězili, přičemž sám Sklenář prý pobil nemalý počet nepřátel.
Je to reálné? V zásadě může být: Pokud se Sklenář zúčastnil boje proti Panské jednotě ve věku někde mezi dvaceti a třiceti lety, což je celkem pravděpodobný věk pro mladého ambiciózního velitele jezdectva, pak mu v roce 1538 mohlo být mezi sedmdesáti a osmdesáti, což je zase věk, jenž celkem odpovídá tomu, že začal urovnávat své pozemské záležitosti a řešil, komu zanechat majetek. Možné je také to, že od mládí vypadal starší, než odpovídalo jeho věku, a v pozdějších letech se díky hubené postavě příliš neměnil, takže lidé kolem něj měli pocit, že ho tak potkávají vlastně odjakživa.
Jiří z Poděbrad na obraze Alfonse Muchy z cyklu Slovanská epopej. Děj obrazu vyjadřuje dramatickou scénu setkání krále Jiřího s papežským legátem v roce 1462 v Králově dvoře na Starém Městě pražském, na společném sjezdu kališníků a katolíků
U soudu uměl strašit
I když měl zřejmě spíše dobrosrdečnou povahu, u soudů údajně uměl svůj strašidelný zjev využívat podobným způsobem jako v bitvě, tedy aby jím zastrašil protivníka a vymohl městu, v jehož jménu vedl spory, co nejlepší rozsudek.
„Zajímavá epizoda vypravuje se o prvním setkání jeho s urozeným pánem Volfem z Gutšteina, pánem na Petršpurce. Bylo to v soudě komorním na hradě Pražském,“ píše František Levý.
Ke sporu došlo údajně po smrti Vladislava II. Jagelonského, na nějž Rakovník dodnes vzpomíná jako na svého velkého dobrodince a z jehož doby také pocházejí dnešní nejvýznamnější historické dominanty města: Vysoká brána a Pražská brána i s částí zachovaného městského opevnění i nová podoba chrámu svatého Bartoloměje, dostavěného a vyzdobeného právě za Vladislava II.
Král obdařil Rakovník mnoha výsadami, ale pan Volf z Gutštejna na Petrohradě (neboli Petršpurce, jak píše Levý), toho prý nedbal a začal sám vybírat clo na pražsko-rabštejnské silnici, které přitom původně patřilo městu.
Město si na obhajobu svých práv u soudu zjednalo právě Jiřího Sklenáře, který měl k ruce jako právní poradce ještě Jana Hlavsu z Liboslavi a Paška z Vratu. Je pravděpodobné, že jejich angažmá byl trochu zákulisní trik, protože spor projednával zemský soud v Praze a Hlavsa coby pražský purkmistr i Pašek coby sudí královských měst úředníky tohoto soudu dobře znali (za zmínku možná stojí, že Paška později nechal Hlavsu z jeho purkmistrovské funkce sesadit, uvěznit a zaujal jeho místo sám - ale to je jiný příběh).
U soudu však prý nakonec zafungovalo něco jiného než Hlavsovy a Paškovy konexe. Volf se jako pán hájil sám – a když pak proti sobě spatřil Sklenáře, propadl prý pocitu, že proti němu stojí opravdu zubatá.
„Bylo-li nesnadno již samo o sobě hájiti věc nepravou, postrádající všeho právního základu, tím těžší bylo to u přítomnosti Rakovnické smrti. Škaredý ten zjev a jeho děsivé pohledy pomátly pana Volfa úplně. Po celé jednání chvěl se jako osyka, mluvil pomateně a ani nedokončiv své vývody polomrtev musil vyveden býti na svěží vzduch. V dalším průběhu pře zastupoval jej úředník jeho Vančura,“ uvádí Levý. Podle autora Knihy pověstí z Rakovnicka Tomáše Bednaříka skončilo soudní řízení ve prospěch Rakovníka.
Rakovnická smrt v pořekadlech a hře
Podle Levého přežívala vzpomínka na Jiřího Heřmana Sklenáře ještě dlouho v pořekadle: „Ten vypadá jako Rakovnická smrt!“ Toto pořekadlo prý bylo ještě koncem 19. století živé zejména mezi německými obyvateli Krušných hor a také německého Rudohoří: „Er schaut aus wie der Rakonitzer Tod!“
„Sklenář bývá také spojován se vznikem pořekadla: ‚Kde nic není, ani smrt nebere‘,“ doplňuje pro Deník Roman Hartl.
Obraz slavného měšťana alias Rakovnické smrti prý kdysi také vytesal neznámý umělec do kamene poblíž hlavního vchodu již zmíněného děkanského chrámu svatého Bartoloměje. Podle Levého se tato plastika nacházela v průčelí kostela vlevo od vchodu, podle Bednaříka byl kámen součástí točitého schodiště, jež je rovněž v blízkosti vchodu. Časem se však tento reliéf údajně setřel a nebyl již obnoven, takže dnes jej v chrámu nenajdete.
Město si svého slavného rodáka připomíná mimo jiné tím, že jeho příběhy představují námět jedné z rakovnických questingových tras.
43
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
