Jako první byl do síně slávy uveden in memoriam vynikající kladenský jazzman Bóra Kříž. Ve středuzatátu plaketu Kladenského Otíka převzal v redakci jeho syn Bóra.

Na otce má celou řadu krásných vzpomínek, i když byly chvíle, kdy se často neviděli. „Táta absolvoval s uskupením Lišáci dlouhé koncertní šňůry. Když mi byly tři čtyři roky, stávalo se, že když se vrátil domů, ptal jsem se, kdo je ten pán (smích). Na druhou stranu to bylo vyváženo tím, že měl pak letní prázdniny, které jsme mohli strávit spolu a užívat si jich,“ popisuje Bóra Kříž mladší.

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. U Křížů to ale neplatí. Bóra mladší se nevydal v otcových stopách a svůj profesní život spojil s prací na železnici.

Podle něj to bylo u Křížů naopak než u Dvořáků. Zatímco otec Antonína Dvořáka chtěl mít ze svého syna řezníka, Antonín se stal významným hudebním skladatelem. „Ze mě chtěl mít táta muzikanta, ale oba moji dědové byli nádražáci. Já jsem po nich propadl železnici a po vojně jsem celý život pracoval v dopravě,“ říká syn slavného jazzmana.

Hudbu má přesto podle svých slov rád. „V šesti letech jsem se začal učit hrát na piano a bylo to tvrdé, otec byl v tomto směru přísný,“ vzpomíná.

Ale znalost hry na klavír se mu v životě neztratila a dodnes by tento nástroj zvládl. „Koncem šedesátých let jsem ujížděl na bigbít, který tehdy frčel, ale hudbě jsem se věnoval spíše po teoretické stránce. Shromažďoval jsem různé diskografie interpretů a podobně.

A kde se vzala nezvyklá přezdívka Bóra? „Táta ji měl jako umělecké jméno. Prý si ji vybral po jakémsi jugoslávském kouzelníkovi. Já jsem po něm přezdívku Bóra podědil,“ vysvětluje.

Na tátu mu zbyla nejen celá řada krásných vzpomínek, ale i některé artefakty z jeho hudebního života. „Mám doma spoustu plakátů na jeho koncerty a fotografií, ale například také černé kalhoty a bílé sako, v němž vystupoval se skupinou Lišáci, nebo třeba jeho původní harmoniku, na niž hrával ještě jako kluk,“ říká Bóra Kříž mladší.

Uvedení otce do hudební síně slávy si velmi váží. „Stejně jako udělení čestného občanství města to považuji za celou rodinu jako velké zadostiučinění. Tátova hudba a satirické pořady, které dělal s Lišáky, se v padesátých letech tehdejšímu režimu nelíbily. Přišel zákaz a konec profesionální činnosti. Otec se ale hudby ani poté nevzdal a vedl závodní amatérský orchestr Křížovou desítku, který patřil k nejlepším v kraji. Škoda, že se dnešních dnů nedožil. Ačkoli v dobách své největší slávy často hrál v Praze i jinde, vždy se cítil jako Kladeňák a toto město nikdy trvale neopustil,“ uzavřel Bóra Kříž mladší.