Vaše pracovní kariéra je jako horská dráha. Jak jste se dostal do oddělení úložných prostor a organizérů, které přezdíváte workáč?
Jednoduše. Obrazně jsem zešedivěl. Všude se razí kult mládí. Datum mého narození prostě spadá pod rozlišovací hranici mladých dynamických ejčáristů (personalistů pozn. red.), kteří mají nadšený lesk v očích, strojený úsměv a padesát plus staví rovnou ke zdi se zavázanýma očima.

To zní trochu zahořkle.
Zahořkle? Možná. Ale nejde jen o můj úhel nahlížení. Řeknu vám příklad. Líbilo se mi jedno inzerované místo v online knižním antikvariátu. Před pohovorem jsem vyplnil online formulář, jenže tam bylo zrádné políčko s datem narození. Jako správný pionýr jsem ho vyplnil po pravdě. A vzápětí mi přišlo, že bohužel, ale všechny pozice jsou obsazené. Jelikož jsem lehký až těžký paranoik, pojal jsem podezření. Založil jsem jinou emailovou adresu, formulář vyplnil stejně až na datum narození. Omladil jsem se o pětadvacet pět let - a ejhle, vzápětí mi přišlo, že si mám dojednat termín pohovoru. Takže mám důkaz. Mé paranoie bylo učiněno zadost.

Takže jste se rozhodl stát píšícím prodavačem.
A jsem za to ještě rád. Já opravdu rozesílal cv po všech čertech. A nic! Děkujeme za váš zájem, ale dali jsme přednost vhodnějšímu uchazeči. Tuhle větu jsem nenáviděl. Ale aspoň ji poslali. Drtivá většina se ani nenamáhala. Když už jsem nevěděl kudy kam, šel jsem do nadace Taťány Kuchařové Krása pomoci. Tam mají projekt Zlatá práce, kde pomáhají mému ročníku sehnat zaměstnání. Což se nakonec povedlo. Je to sice dřina, jste jedenáct hodin na nohou, ale máte práci. Takže teď prodávám krabice. Papírové, plastové, dřevěné, plyšové… Zatím to zvládám.

Ale prostředí vás alespoň inspirovalo k další knize.
Pravda pravdoucí. Ty interakce se zákazníky, mezikolegiální vztahy a nevztahy, to je opravdu nosné. Já tomu říkám pracovní román. O obyčejných lidech. O všední práci. O každodenních starostech. Je to takový mix života nehorních deseti tisíc. Zajímavé je, že v některých recenzích mi vytýkají, že Masové kuličky se šlehačkou jsou podobné předposlední knize Holky se čtečkou. Ale to byl právě záměr, aby to mělo podobnou strukturu. Nějaké pracovní prostředí a osudy jednotlivých aktérů. Dick Francis také psal prakticky jen z prostředí závodů koní. A nikdo mu to nevyčítal. Takže teď mám knihu o prodavačích. Tohle jsem opravdu mohl napsat, jenom když to sám prožívám a mám našpicované uši. Ráno se převléknout do uniformy, scanner zapíchnout za pásek, popadnout řezák na karton, odpíchnout si - a jedem!

To se divím, že máte ještě energii na psaní.
Co vás nezabije, to vás posílí. Se říká. Ono to třeba nezabije, ale dost to vysaje. Musím přiznat, že poslední měsíce moc nepíšu. Únava. Těším se, že si teď zajedu k Mariánským Lázním do penzionu, odpočinu si a vrátím se k rozepsané detektivce, vlastně mám rozepsané dvě. Potřebuji smýt pot, utéct do přírody a restartovat se.

Detektivky jsou jen jedním z žánrů, které píšete. Vlastně přeskakujete z jedné disciplíny na druhou.
Baví mě zkoušet nové formy. Nové výzvy. Ale je pravda, že čtenáři chtějí mít autora zaškatulkovaného. Asi si nechám vyrobit krimiškatulku na míru u nás v práci. Napíšu řadu detektivek s kapitánem Karlem Krolem.

A co scenáristika? Jak se k tomu člověk dostane, když ji nemá vystudovanou?
Náhodně. Chodil jsem na kurz tvůrčího psaní k Markétě Dočekalové, kde bylo i několik hodin scenáristiky na ukázku. A přivedlo mě k tomu zadání domácího úkolu, kdy jsme měli vytvořit asi deset filmových obrazů. Prý to bylo slušné a stálo by za to zkusit to napsat celé. Zkusil jsem to a bavilo mě to. Šlo o adaptaci mého prvního thrilleru Intrikáni. Potom jsem si řekl, že to zkusím poslat do České televize, a kupodivu se jim to tam líbilo. Odkoupili filmová práva, nějakou dobu jsem vyvíjel scénář, měl to točit režisér Filip Renč. Ale nakonec to odložili pro finanční náročnost realizace. Smůla.

To ale nebyla vaše jediná zkušenost.
Potom jsem byl v týmu, který vyvíjel seriál Hasiči. Ale tam se natočil nakonec jen pilotní díl. Podle mé povídky se natočil krátký film Zítra! Režíroval to Ladislav Plecitý. Při tomto natáčení se sešla pěkná herecká partička. Jarek Hylebrant, Andrea Růžičková, Martin Dejdar, Dana Morávková, Hynek Chmelař a Marian Roden. Dále jsem pracoval na seriálu Kriminálka Anděl. Také jsem na popud jedné kreativní skupiny v ČT napsal celý seriál podle mých mysteriózních povídek Zloději času. Dramaturgovi se to líbilo, jenže se to nějak zaseklo u šéfa výroby. Takže scenáristiky jsem se spíš dotkl. Baví mě. Je to takové potácivé. Možná jednou…

Potřebujete k tvorbě nějaké speciální prostředí nebo rozpoložení?
Nijak zvlášť velké nároky nemám. Píšu v kavárně, doma, občas jedu k mámě do Trpoměch. Má chov mainských mývalích koček, a než je všechny pohladím, někdy zapomenu, o čem jsem chtěl psát. Mám rád přírodu, tam čerpám energii. Všechny nápady, které jsem uplatnil v mysteriózních povídkách Zloději času, mě napadly při toulkách Šumavou. Potřebuji také dostatek kávy. A rozpoložení? V zvláštním transu být nemusím. Samozřejmě po nějakém večírku mi to moc příběhově nemyslí, ale takových už také moc není.

Čím vám tvorba poslední dobou přinesla největší potěšení? Dobrým pocitem z příběhu?
Masové kuličky se šlehačkou mi přinesly zadostiučinění paradoxně úplně něčím jiným. Mají sekundární efekt. Ozvala se mi jedna kamarádka, že některé osudy v knize ji natolik dojaly, že se rozhodla s partnerem finančně pomoci konkrétní osobě u nás v práci. To mi udělalo velkou radost. Kdyby té knihy nebylo, něco takového by se nestalo.

Spisovatel Vítězslav Jareš (54) pochází z Prahy, ale částečně pobývá i na Kladensku, kam jezdí za maminkou. Měl reklamní agenturu, pracoval například i jako produkční na seriálu Dobrodružství kriminalistiky nebo jako scenárista na seriálu Kriminálka Anděl. Napsal deset knih, od debutu v podobě thrilleru Intrikáni až po nejnovější román Masové kuličky se šlehačkou. V současné době působí jako prodavač krabic v řetězci s nábytkem. Má rozepsané dvě detektivky.