Kladenský deník položil Oldovi Říhovi několik otázek

Novou sezónu zahajujete už tradičně ve stochovském kulturáku. Chystáte pro fanoušky letos nějaké překvapení?

Na tradičních premiérách, které se konají v kulturáku ve Stochově pravidelně, hrajeme už čtrnáct let. Na začátku roku fanouškům vždycky přinášíme něco nového. Vedle toho, že publikum Katapult zná a ví, na co jde, ozvláštňujeme jak dramaturgii koncertu, tak scénu, aby se každej posunul o něco dál. A tak je to i letos.

Připravili jsme novou scénu a nové osvětlení. Fanoušci uvidí v pátek na pódiu radikální řez, kterej bych teď nechtěl prozrazovat. Podle mě to bude ale velice dobrá zábava, protože poprvé v životě použijeme oponu. Fanoušci budou sedět jako v divadle a to, co jim chceme dát pro rok 2014, do poslední chvíle utajíme, a pak jim přivodíme pozitivní šok a radost ze života.

Před pár lety, kdy zemřeli dva členové vaší kapely, to neměl Katapult zrovna lehké. Už je lépe?

Doba hrozně rychle utíká. Nepříjemný věci se odehrávaly v roce 2008 a 2009 a myslím si, že to horší už máme za sebou. Od roku 2010, kdy jsme vydali CD Katapult 2010: Radosti života, spějeme spíše do budoucnosti. Fanoušci mi hodně psali: „Oldo hraj dál, život jde dál! Katapult musí hrát dál!" A to se vcelku naplňuje.

Už minulej rok jsme lízali smetanu, protože jsme jezdili s programem Olda Říha 50: Už padesát let hraju rock. Podle mě to bylo hodně úspěšné, protože se tím dovršil návrat Nového Katapultu, kterýmu říkám Katapult Klasik. Dílo bylo završeno, návštěvnost úžasná, stejně jako atmosféra. Od fanoušků máme zpětnou vazbu takovou, že nevěříme svejm očím.

Proto jsme v novém složení sebrali všechny síly a abychom to dílo završili, v roce 2014 jsme ho posunuli ještě o řád směrem nahoru. Další radikální řez přijde za rok. Značka Katapult oslaví čtyřicáté výročí. Tím, že už mám páteční premiéru připravenou a vymyšlenou, už teď myslím na příští rok. Takže, pozor!

Jak vnímáte Katapult dnes a tehdy před lety. Je v koncertování nějaký rozdíl? Jak to snášíte fyzicky?

Katapult je na celoživotním turné a těch čtyřiadvacet let po změně vládní garnitury to držíme pořád stejně, na těch, v průměru pětasedmdesáti koncertech ročně. Chci uklidnit čtenáře, že jsme nabitý a hrajeme dvě hodiny pětačtyřicet minut a možná budeme hrát i tříhodinový koncerty. O fyzičce to ale není. Nás to spíše drtí emocionálně.

Jak tlačíme na pilu a koncert prožíváme spolu s fanouškama, jsme po hraní tak vyšťavěný, že nejsme schopný hodinu po koncertě ani mluvit. Podle mě je ten pocit emocionálního vypětí a úspěchu srovnatelný s maratónským během nebo hokejovým utkáním. Takže vlastně hraje roli i fyzička.

Současní Vaši kolegové z kapely Andy a Ondra jsou přece jen o něco mladší. Jak tedy Olda Říha stíhá klukům a dobíjí baterky?

U Katapultů je to celej život stejný. Kouříme, pijeme kafe a koukáme po holkách. Kluci jsou flegmatici, který si užívají více méně dobrý jídlo a radosti ze života a jedinej já, ačkoli nepotřebuju trénovat a cvičit kvůli fyzičce, mám od Boha dáno, že jsem v neustálém pohybu. Takže, jakmile mám chvíli volno, hraju squash nebo jinej sport.

Strašně mě baví chodit po Šumavě, kde mám chalupu. Nikdo mi to nebude věřit, ale nachodím třeba patnáct kilometrů. Když jsem byl malej, chodili takhle po Šumavě turisti a my jsme jimi opovrhovali, protože to byli takoví chlapíci v sandálech a kraťasech a s babičkama.

Já jsem to aspoň modifikoval po svém, že chodím stylově oblečený v zeleným jako myslivec nebo americkej voják. Cítím se dobře, že nevypadám jako ten turista, kterej byl pro mě kdysi důchodce, v jehož věku jsem dneska já.

Kdepak je ten Vás zaslíbený kout země?

Chalupu mám těsně u Sušice v lokalitě kde měl Jan Werich Chatu a z kopečka koukám na šumavský hory, kde vidím Prášilsko, Kašperk a další. Podle mýho, je dnes v podhůří Šumavy ještě lépe, než tam, kde je plno lidí, jako například na Kvildě. Dříve se jezdilo hromadně do Krkonoš, dnes na Šumavu. Podle mě je ale podhůří daleko krásnější a zelenější a není tam tolik šílenejch kolistů a turistů, který překážej.

Protože jsem celý rok na cestách, hraju všechny víkendy i všední dny, moji známí vědí, že si neděli dělám v pondělí. Dělám si takzvaný Modrý pondělí, kdy mám volno. Kamarádi mi to strašně závidějí, že zůstávám na chalupě, ale já mám oproti nim volnej jen ten jeden den. Potřebuju někdy relaxovat. Kdybych neodpočíval, nemuselo by to dopadnout dobře.

Když se vrátíme zpět na Kladensko. Co návštěvníky čeká v pátek ve Stochově?

Premiéra se jmenuje Katapult tisíce a jedné noci. Naše turné provází dvou DVD se stejným názvem. Inspiraci jsme našli podle té krásné pohádkové knížky. V názvu je skrytý jinotaj, který ozřejmíme právě až na jevišti slibovaným radikálním řezem.

Prozradím jen to, že se jedná o modifikaci naší písničky Stovky hotelů, stovky postelí, stovky pódií… Tak jak to má být, i ve slibovaném programu je ukryto něco pod povrchem, že si užíváme tisíc a ve Stochově jednu noc. Součástí stochovské premiéry je i letos standardně tradiční afterparty, kde se my kapela po uklidnění a vydejchání dostavíme do foyeru mezi fanoušky a budeme se s nima fotit, dávat si vizoura, podepisovat se a tak.

V životě máte za sebou už hodně práce a hodně zážitků. Je nějaké krédo, kterým se řídíte, které Vás posiluje?

Mám jedno heslo: „Všechno musí bejt stále lepší!" I Katapult musí bejt lepší a lepší. Stejně tak říkám, že stát by měl bejt lepší, politici a všechno kolem. Jestli tady něco funguje, tak je to prostě Katapult a lidi to vědí, že každej koncert a každej rok jsme lepší. Zažil jsem krásný život a mám krásný vzpomínky, ale když se otočím zpátky, tak mi přijde, že to bylo strašně jednoduchý.

Teď je to ale takovej tlak na pilu. Je to dvojnásobná, trojnásobná energie. Jestli si můžu dovolit tvrdit něco hrdýho, tak my v současný době hrajeme a tlačíme na to jako legendární kapely AC/DC nebo jako Rolling Stones. Držíme lajnu a už jsme se dostali tam, že naše koncerty jsou hraný ve stylu nejlepších světovejch kapel.

To že nekecám, je pravda. Lidi mi píšou: „Vy jste už úplně někde jinde! Já mám takovou chuť začít něco dělat!" Ve všech složkách to posunujeme každej rok, aby to bylo lepší. Já muziku nehraju. Já jí žiju. Já nehraju rock and roll, já nehraju s Katapultem. Já jsem rock and roll a já jsem Katapult!

Vypadá to, že jste tedy šťastný člověk, když většinu života děláte, co Vás těší a naplňuje. Je to tak?

Jeden psycholog řekl. Štěstí je to, když jdete nahoru. Až teď jsem si uvědomil, že já jdu jedenapadesát let nahoru. Mám furt pocit, že jsem ničeho nedosáhnul a furt to někam tlačím a furt jdu nahoru. A to je to štěstí. Opak by byl, kdybych si řekl, že už jsem všeho dosáhnul a zastavil se.

Jsem rád a děkuju Bohu, že mám takovou povahu a chci jít ještě pořád dál. Je to ale i tou muzikou Lidi, který se neustále učej a pracujou a vymýšlej nový věci, prostě nemají čas stárnout. Jsem navíc strašně rád, když fanoušci přijdou na koncert a třeba před tím podléhají nějaké skepsi, nebo mají úmrtí v rodině a z našich koncertů vycítí pozitivní energii a poznají a pochopí, že mají novou naději a jdou dál.