Oslavy mimo jiné doprovázely koncerty kladenské kapely Kupa a skupiny The Beatles revival – Brouci band. Návštěvníci si mohli prohlédnout výstavu veteránů a měli možnost dostat se do některých částí skanzenu, které byly zpřístupněny úplně poprvé. Mezi ně patřily například prostory dispečinku a budova Podkoupelí. Dále nechybělo oblíbené strašidelné podzemí a noční ohňostroj.
U příležitosti výročí byla také zahájena výstava s názvem 140 let dolu Mayrau a 20 let skanzenu. Expozice mapuje běh času od prvních podob dolu až do současnosti. Lidé si mohou prohlédnout dobové fotografie a dokumenty.
Radost z krásných výročí má také ředitel skanzenu Pavel Rolinec. „Za tu dobu se udělalo hodně práce. Musím zmínit i takové věci, které návštěvník na první pohled nevidí, ale pro skanzen jsou velmi důležité, jako je například semknutí zdejšího pracovního kolektivu. Z norských fondů máme v plánu udělat konzervátornu a konzervovat těžní věž Mayrau, ale stále čekáme, jak to dopadne," uvedl Pavel Rolinec.
Za posledních několik let se skanzen velmi otevřel veřejnosti. Konají se zde nejrůznější kulturní a umělecké akce. „Pravidelně pořádáme Den horníků, kterým oslavujeme a připomínáme hornickou kulturu, dědictví a myšlenku," dodal ředitel s tím, že Den horníků se koná v sobotu 13. září.
Kajetán Mayer, svobodný pán z Mayrau
Kajetán Mayer von Mayrau byl finanční odborník, právník a politik. Narodil se 14. září 1811 a zemřel 23. dubna 1883. Od roku 1837 byl správce lichtenštejnských statků na Moravě. V roce 1848 se stal poslancem říšského sněmu.
Od října 1848 pracoval jako podtajemník na ministerstvu vnitra. Dále pracoval na různých státních i bankovních pozicích.V roce 1868 byl povýšen do šlechtického stavu. Od roku 1875 se stal presidentem prestižního spolku zastřešující rakouské průmyslníky v hornictví, hutnictví a strojírenství. Byl předsedou správní rady Pražské železárenské společnosti a současně i člen správní rady Společnosti Státní dráhy.
Právě Kajetán Mayer zprostředkoval nákup dolových polí Pražské železářské společnosti za 40 tisíc zlatých od Společnosti státní dráhy, která o těžko zvládnutelný a geologicky složitý uhelný revír neměla zájem. Devítimetrová uhelná sloj byla odkryta 25. září 1877 v hloubce 515,2 metru. Samotný nález uhlí byl oslaven hlučnou střelbou a panskou hostinou, při níž byla jáma slavnostně pojmenována Důl Mayrau.
Kdybych se znovu narodil, vrátil bych se na šachtu
close
zoom_in
Jan Uváček z Kladna pracuje na Mayrovce od roku 1974. „Tenkrát se slavilo 100 let od založení dolu. Pamatuji se, že tu byla výstava s průvodci. Poslouchal jsem jejich výklad a historie dolu mě velmi zaujala. Začal jsem se tedy zajímat o historii hornictví a kladenských dolů," začal své vyprávění devětasedmdesátiletý Jan Uváček. Někdejší horník na Mayrovce dříve fáral a nyní po ní provádí návštěvníky. Zároveň je jejím pečlivým kronikářem i autorem článků a publikací s hornickou tématikou.
„Své vědomosti jsem spojil se zkušenostmi zezdola a vše se nyní snažím předávat návštěvníkům skanzenu," dodal. Kroniku vede od roku 2001.
Jan Uváček fáral od roku 1950. Nejprve pracoval na dole Max. „Když důl Max skončil, přešli jsme sem na Mayrovku. Zde jsem fáral na úseku Sever a současně jsem se snažil psát články do časopisu Kahan. Jeho redaktoři byli Jan Mašek a Jiří Karas. Oba byli mým vzorem a od nich jsem se učil publikační dovednosti," zavzpomínal pan Uváček.
Nejprve se stal členem redakční rady a později začal publikovat samostatně. V roce 1994 vydal publikaci 120 let dolu Mayrau. „Je to velmi vyhledávaná kniha. Ještě dnes se na ni lidé ptají a rádi by ji získali. Je to historický dokument. Obsahuje hodně dobových fotografií, včetně snímku z 19. srpna v roku 1994, kdy byl za strojovnou dolu Robert otevřen skanzen. Byl jsem přímým účastníkem této události," usmál se.
Pro skanzen by si pan Uváček nejvíce přál, aby se podařilo zachovat konstrukce jam Mayrau i Robert. „Působí na ně zub času. Potřebují opravit a odstranit z nich rez, aby se zachovaly pro další generace," vyslovil své přání.
Jaká vůbec byla práce horníka? Mladší generace si už jen těžko něco takového dovedou představit.
„Je pravda, že první pocity byly všelijaké. Přece jste v šachtě. Je to boj s přírodou a musíte se s ní rvát. Ale když jsem viděl tu skvělou partu kamarádů, neměnil bych. Důležité bylo dodržovat bezpečnostní předpisy, aby se nic nestalo, a udělali jsme dost uhlí," vyjádřil se Jan Uváček.
„Když jsem v roce 1950 nastupoval do dolu jako hornický učeň, všichni jsme věděli, že uhlí se potřeba na vlaky, lodě, teplárny téměř na všechno. Fárali jsme v sobotu i neděli, aby se ho natěžil dostatek. Byla to potřeba a my jsme to tak brali. Ovšem nejvíce vzpomínám na skvělou partu. Chovali jsme se k sobě velmi kamarádsky. Všichni si pomáhali a byli ochotní. Taková přátelství byla k nezaplacení a trvají stále. Kdybych se znovu narodil, vrátil bych se zase na šachtu," uzavřel Jan Uváček, který sice pochází ze Slovenska, ale jak sám říká: „Tady jsem našel svůj druhý domov."
