Dětství
Přesto ho něco od vrstevníků odlišovalo. Propadl kouzlu fotoaparátu – první byl značky Pionýr - také způsob, jakým se uměl dívat na věci kolem sebe, byl trochu jiný a nechyběla bezbřehá fantazie.
Vlastně všechny Luďkovy velké lásky se datují už od raného dětství. Třeba chytání ryb.
Rybaření
„Bylo mi asi pět let. Byli jsme s maminkou a tatínkem na chatě u Kačáku a já tam našel na půdě rybářský prut. Nevím, jaká síla mě přitahovala, ale vzal jsem prut, chleba a hned šel k potoku chytat ryby. Chvíli jsem se to učil a netrvalo dlouho a já vytáhl třpytivý poklad – plotici. Celý jsem se třásl a snad i dostal horečku. Pak jsem jich chytil ještě asi pět. Dovezl jsem je domů, vypustil do bazénku a začal znovu chytal. Ryby ale nebraly. A jak jsem nahodil, háček z bazénu vyletěl a zasekl se mi do oka. Běžel jsem domů s prutem a háčkem v bělmu. Jenže pod schody jsem si představil, jak mi to budou vyndavat a raději jsem háček vytrhl sám. Poškodil jsem si bělmo a pár týdnů mi oko léčili. Ale od té doby jako bych byl infikovaný rybařinou a už mě to nikdy nepustilo," vypráví spisovatel.
Protože dospívajícího Luďka bavilo všechno možné, jen škola zůstávala tak trochu stranou jeho zájmu, rozhodl se spolu s kamarády, že se v Poldovce vyučí strojním zámečníkem. Tak se i stalo. Luďkovi se tahle práce nelíbila, přestože i v ní dosáhl určitých úspěchů. Nic mu nenabízela, snad jen čistou hlavu, kde se mu promítaly krásné obrazy a zajímavé příběhy. O to víc se věnoval svému koníčku – fotografování.
Život šel dál. Luděk Švorc se oženil, narodily se děti, rozvedl se, doplnil si vzdělání, a když vyhrál konkurz na vedoucího fotoslužby, rozloučil se s Poldovkou a začal se plně věnovat fotografii jako řádnému zaměstnání. Nepřestával ale fotit to své – staré Kladno, kouzelná zákoutí a hrátky přírody, které vidí jen někteří z nás.
Řeka
Berounka kladenské kluky z Výhybky přitahovala již v mládí. Brzy objevili její kouzlo. „Jako jedenácti, dvanáctiletí jsme na těžkých kolech dělali výpravy k Berounce. Když jsme přijeli za Bratronice a objevily se před námi v dálce modré kopce, nabudilo nás to tak, že jsme začali šlapat jako diví, aby už jsme byli u řeky. Tam jsme se koupali a užívali si léta," vzpomíná autor.
Fotografování
Rozhodující okamžik nastal, když Luděk začal řeku fotografovat. Zcela propadl její imaginaci a romantickému vábení. Řeka a kraj kolem, jejich proměny v ročních obdobích, jiskření napohled všedních věcí se staly vděčným motivem jeho snímků. Konečně našel objekt, na němž mohl realizovat všechny své představy a sny. Za dobrým snímkem putoval kilometry a kilometry, které prostřídal s tichým posezením při rybaření.
Ale ani místní lidé, hospůdky a jejich štamgasti i náhodně procházející nezůstali na okraji Luďkova zájmu. Prohlížel si je očima fotografa a v hlavě ukládal příběhy, které vyslechl.
Povídky
Léta utíkala. Snímků a výstav přibývalo. Luděk tu a tam napsal povídku, jež se týkala hlavně rybaření a ryb. Ale pořád jako by ještě něco chybělo. Impulsem k vykročení dalším směrem byla nepochybně jeho současná žena Vlaďka a neskromně podotýkám, že i Kladenský deník. Psaní se fotograf doposud převážně věnoval jen do té míry, že vytvořil ke svým romantickým snímkům popis a již zmíněné povídky pro noviny a časopisy. I to mu dávalo pořádně zabrat, protože vždy dlouho a pečlivě vybíral ta správná slova, která by zcela vystihla atmosféru fotografií, událostí a příběhů. Přesto se zrodila myšlenka na vydání knížky.
Knížky
„Na psaní knih neexistuje nějaký recept. Člověk musí mít v sobě něco od Pánaboha navíc, ale to je jen úplný základ. Dál musí přemýšlet a vybírat, aby vznikl příběh, který nenudí a někoho zájímá. To mě nikdo nenaučil, s tím jsem se musel poprat sám,“ říká fotograf.
Se svou romantickou, přemýšlivou duší a rozvážnou, přátelskou povahou byl Luděk Švorc k roli vypravěče příběhů snad předurčen, ale cesta nebyla nijak přímočará.
„Najednou jsem měl pocit, že tou fotografií na všechno, co chci sdělit, prostě nedosáhnu. Kam sdělnost fotografie nesahala, jsem měl nutkavý pocit říct ještě něco víc, a to mi umožnilo teprve psané slovo. Mnoha fotografům stačí, když jejich dílu rozumí jen určitý okruh lidí, mně ne. Jak jsem se léta potuloval kolem řek, v trampských hospodách i jinde, všude jsem potkával spoustu zajímavých lidí, tam tepal ten pravý život. Těm jsem chtěl vyprávět a dalším obyčejným lidem,“ vyznává se Luděk.
Dlouhá cesta
K tomu, co dnes dělá, mohl jít Luděk Švorc mnohem kratší cestou. Je však otázkou, zda by konec jeho příběhu byl totožný s tím dnešním.
„Kdybych se více věnoval škole, mohl jsem vystudovat třeba filozofickou fakultu, ale to bych nikdy nepoznal život do takové hloubky. Třeba ve válcovnách, kde jsem poznal bezvadné lidi, ale často velmi drsné, další jsem potkal v novinách i v nemocnici, kde jsem pracoval před důchodem, a další a další. Za všechno, co jsem prožil, jsem rád,“ uzavřel spisovatel.
Poslední Švorcova knížka vychází v těchto dnech. Je povídková a nese název S křídly v ruksaku. Její křest se koná dnes v 18 hodin ve vinárně Ateliér ve starých Kročehlavech.
Neměla by být poslední. Autor se chystá po dvojím vydání a vyprodání první knihy Kladno vzpomínek na její pokračování. Vzpomínky zachytí dobu od srpnové okupace do listopadové revoluce.