Co se tonachází na náměstí Sítná?
Měla by to být první moderní barevná plastika v Kladně. Je to taková vlaštovka toho, co se děje za hranicemi. Například ve Francii, Německu či Anglii je v každém větším městě úplně normální, že umění se ´válí´ po ulicích a parcích. Plastiky jsou barevné, kulaté, široké, úzké, veselé, hýbou se a probarvují tam ulice. Jsou ve stylu moderní abstrakce. Myslím, že by se lidé měli naučit vnímat art. Naučit se, že nemusí být zavřen jen v galerii, ale může být ve veřejném prostoru, komunikovat s městem. Může také chvíli trvat, než si na plastiku na Sítné lidé zvyknou, než poznají, co to vlastně je.
Je to tedy moderní umění, plastika. A co znázorňuje?
V první řadě si myslím, že abstrakce by se neměla vysvětlovat. Chci, aby nad tím lidé nepřemýšleli. Řada jich přijde, spráskne ruce a řekne: „Já tomu nerozumím!“ Ale tak to není správně. Abstrakci se nemá rozumět, musí se cítit. Vypnout logickou část mozku, nechat na sebe dílo promlouvat a masírovat si fantazii. Ne přemýšlet, proč je to tak a co tím chtěl autor říci, ale vnímat, co to v nich vyvolává. Jistě, že jsem chtěl něco říci, nějaký osobní příběh, ale ten není tak důležitý jako dojem, pocit z díla. Jsou věci, na něž neexistují slova. Na ty já používám tvary a barvy. Jsou to pocity, které nejdou nijak popsat. V abstrakci nehledejme logiku, hledejme v ní sebe.
Nebude dílo přeci jen hůře pochopitelné?
Myslím že ne. Tyto plastiky jsem dělal záměrně jednodušší, přístupné širšímu publiku. Tak, aby i umělecky nezkušený divák hned mohl ´tušit´. Jinak dělám složitější a komplikovanější věci, které mají například struny a hrají, hýbají se a tvarově jsou spletité. Ovšem takové umění je pro lidi, co přijdou na výstavu do galerie, kteří se o art zajímají. Sítenská plastika je určena pro obyvatele města, které třeba umění až tolik nezajímá, ale trochu nějaké citlivosti v sobě mají.
Muselo vás něco inspirovat.
Ano. Ve druhé řadě to vysvětluji: „Vpravo je žena, vlevo muž.“ Je to vlastně celé o vztahu muže a ženy. Plastika se jmenuje Albatros a Žena totem. Vlevo je Albatros a vpravo Žena totem. Albatros má volně asociovat mužovu vzdušnou povahu, která stále někde létá, dálky, modré nebe. Stále je někde nahoře a těká z hnízda ven. Žena totem je pevně zapíchnutá v zemi, nehýbá se. Představuje modlu. Pro muže, má být něčím, k čemu se muž vždy vrátí. To je hlubší význam, můj význam. Ale důležité je, aby z toho lidé něco cítili a až poté hledali nějaké, třeba toto, vysvětlení.
Jak dlouho jste na plastikách pracoval?
Návrh vznikl již před třemi lety. Tehdy Kladno vypisovalo soutěž s partnerským městem Vitry sur Seine ve Francii. Přihlásil jsem se do ní s tímto návrhem, ale nevyhrál jsem. Přesto jsem pořád cítil, že to není špatné. Návrh byl hotový, tak jsem se rozhodl, že to přece jen udělám a nechám dílo v Kladně. Zašel jsem na magistrát, zda to město podpoří. Bylo to super, jelikož primátor Dan Jiránek mi vyšel bez problému vstříc, vlastně jsme si hned plácli. Domluvili jsme se také na nějaké té koruně, abych to nedělal jen za své náklady. Pak jsem musel sehnat ještě další sponzory a začal jsem dělat. Tvořil jsem to něco přes rok, čemuž nikdo, kdo to vidí, nechce věřit. Všichni se mě ptají: „A cos na tom dělal tak dlouho?“ Jenže oni nevidí vnitřek. Problémy byly například s vnitřní konstrukcí, vše je z probarvovaného laminátu, dělal se statický výpočet kvůli větru a tak dále.
Proč stojí zrovna na Sítné?
Možná bychom měli začít otázkou: „Proč vůbec v Kladně?“ K tomuto městu mám vztah, jelikož jsem zdejší rodák. Měl jsem dvě možnosti: Sítnou a náměstí Svobody. Náměstí Sítná na mě působilo pustě a šedivě. Chtěl jsem ho pomocí plastik rozsvítit. A jakmile jsme je v tomto prostoru postavili, zjistil jsem, že to skutečně funguje a lidé k nim chodí. Většinou tudy procházeli všichni s hlavou dole. Pohled zabořený v dlažbě a šli. Teď se zaseknou u plastiky, chodí kolem, čtou, jak se jmenuje, koukají nahoru na tvary, diskutují…
Na tomto místě stála původně socha Lenina. Má to nějakou souvislost?
Souvislost to záměrnou nemá, ale dá se najít. Dejme tomu, že je to místo shůry určené pro symbol doby a tato doba je svobodná. I když jen na oko.
Jste sochař. Kde ještě mohou čtenáři vidět vaše díla?
Jsem také malíř. Sochání a malování se věnuji asi osm let. Mám za sebou řadu výstav, například v Děčíně, Plzni, Praze, Chebu, německém Schönsee. Dá se říci, že po celých Čechách. Dva roky byla moje plastika v parku na Chvalském zámku v Praze. V Kladně mám už pět let tři plastiky v zámecké zahradě a jedno dílo je ještě v Zeleném dvoře u Zanzibaru. Další plastiky sem už dávat nechci, nerad bych Kladno přeplácal. Aby tu nebylo ´přeholečkováno´. Další díla budu směřovat někam dál. Od minulého léta je jedna moje realizace v Děčíně.
Říkal jste, že jste i malíř.
Ano, maluji oleje i akryly, od malých formátů po dvoumetrové kusy. Je to také abstrakce s druhoplánem, neboli, jak říkám, s vnitřkem. Lidé se mohou na má díla podívat na internetových stránkách www.pavelholecek.com.
Jaké máte plány do budoucna?
Velké. Rád bych dal zase něco ven, ideálně do New Yorku, ha ha ha. Ale před tím bych rád udělal nějaké výstavy. Připravuji proto novou sérii plastik, které se budou hýbat a hrát.
