Kliknutím zvětšíte„Drahá! Jsou už čtyři hodiny ráno. V pět bude rozsudek vykonán. Marně jsem na Tebe čekal, ale možná že je to takhle lepší. Sylvuško, prosím Tě, buď statečná. Věci nutno brát tak, jak jsou. Já jsem úplně klidný a moje poslední myšlenky patří Tobě a Alečkovi. (…) Děvče, líbám Tě vroucně, osud nám bohužel nedopřál a naše krásná pohádka takto končí. Nu, je to pryč, hlavu vzhůru, pamatuj, že náš brouček potřebuje Tebe a vyžaduje, abys byla zdráva. (…) Právě tluče na věži čtvrt na pět, za chvilku pro mne přijdou.“
Po půl století
Dopis na rozloučenou, který Alois Jaroš starší napsal nad ránem 17. května 1952, dostala jeho žena Sylva až v roce 2006. Policejní a soudní mašinérie jí ho zatajila a na dlouho skončil v archivech.
Když čekal Alois Jaroš v cele smrti, přivedla Sylva na svět jeho syna Aloise. Zůstala s dítětem sama, bez příjmu, s nálepkou „vdova po nepříteli státu“.
Alois a Sylva Jarošovi se seznámili na začátku 50. let, kdy Sylva přijela z rodného Frenštátu na prázdniny do Zvěstova, středočeské vesnice mezi Voticemi a Vlašimí. Alois tam v té době pracoval jako řidič na statku. Původně se ale připravoval na úplně jinou životní dráhu: před rokem 1948 patřil jeho rodičům zvěstovský zámek a velkostatek. Zanedlouho se konala svatba a Sylva brzy přišla do jiného stavu.
Lhář mezi sedláky
Mezitím se ovšem mladý Alois Jaroš zapletl do kauzy, jejíž následky postihly celý kraj. Na jaře 1951 se v okolí Zvěstova začal pohybovat mladík jménem František Slepička, syn sedláka z nedaleké Jankovské Lhoty. Utekl z vojny, dezertoval od Pomocných technických praporů, kam musel narukovat jako syn soukromého zemědělce. Jako vojenský zběh byl závislý na podpoře místních lidí, kteří ho ukrývali a dávali mu jídlo. Často je přesvědčoval vymyšlenou historkou o tom, že je agentem západních služeb, stylizoval se do role protikomunistického odbojáře, chvástal se svými údajnými dobrodružstvími.
Alois Jaroš mladší konstatuje: „Nevíme, jestli pan Slepička bojoval s komunisty z přesvědčení, nebo byl nastrčená figurka sloužící k tomu, aby se komunisté dostali na kobylku bohatým vesnickým sedlákům.“
Teroristická síť
Jednoho večera požádal Slepička jeho otce, aby ho zavezl na motorce do Zlatých Hor (dnešního Kamberka). Tam se strhla přestřelka mezi ním a komunistickým funkcionářem Václavem Burdou, který o dva dny později zemřel v táborské nemocnici. „Otec pak pana Slepičku dovezl zpátky. Podle matky z toho byl špatný a vyjadřoval své znechucení,“ pokračuje Alois Jaroš mladší. Celá kauza, která připomíná babický případ, podle něj byla záměrnou provokací zinscenovanou Státní bezpečností.
Vyšetřování se ujala StB. Jenže teď už nepátrala po jednom zběhlém výrostkovi, nýbrž po celé síti spiklenců, pomstychtivých a krvežíznivých kulaků. Takto situaci popisuje článek v Rudém právu z roku 1971, sepsaný k 20. výročí smrti Václava Burdy: „Teroristická banda velkostatkáře Jaroše otevřela 9. června 1951 svůj krvavý účet. Věděla dobře, koho si vybrala za svou první oběť. Předseda místního národního výboru, tesař Václav Burda, vlastnící něco přes hektar a obdělávající další dva hektary pronajaté, málo výnosné půdy, byl nejneúnavnějším propagátorem družstva.“ Slepička už v této verzi příběhu ustupuje do pozadí, jako vůdce „teroristické bandy“ je jmenován právě Alois Jaroš. V síti „akce Slepička“ ale uvízlo i mnoho dalších místních sedláků. Policejní mašinerie se rozjela naplno, vyšetřovatelé fantazírovali o „dalekosáhlých plánech Jarošovy tlupy“, která prý měla v úmyslu dokonce vyhodit do povětří hrob Burdy.
Slepička na útěku
Zatčeny byly desítky lidí, většinou soukromých sedláků z okolí. Mnozí z nich se se Slepičkou setkali jen letmo a ani netušili, o koho jde. Přesto se v očích policie stali členy údajné organizované skupiny.
Paradoxní je, že Slepička byl v té době stále na útěku a podle dobových záznamů policie ani nevyvíjela odpovídající úsilí k jeho nalezení.
Padly tvrdé tresty
V procesu, který se konal roku 1952, padly tvrdé tresty. Odsouzeno bylo šestatřicet lidí, Slepička a Alois Jaroš dostali trest smrti. Dvanáct a deset let dostaly i babička a teta pamětníka za to, že Slepičkovi poskytly nocleh.
František Slepička, jediný aktér celého případu, který se skutečně dopustil kriminálního činu, zůstával nezvěstný a byl odsouzen v nepřítomnosti. Ještě tři roky se mu dařilo ukrývat. Nechal za sebou dva mrtvé, desítky uvězněných (mezi nimi i vlastního otce) a rodiny odsouzené k živoření. Teprve v květnu 1955 údajně zahynul v další přestřelce s komunistickým funkcionářem v Dubně u Příbrami. Mnozí pamětníci se ale domnívají, že ve skutečnosti ho Státní bezpečnost někam odklidila, a někteří tvrdí, že ho viděli živého ještě v 70. letech.
Sylva Jarošová se nastěhovala s malým Aloisem do Frenštátu pod Radhoštěm, kde měla příbuzné. Našla si práci v tamní pletárně. „Žili jsme skromně v podnájmu. Až později jsme se přestěhovali do jednopokojového bytu, který už měl aspoň vlastní sociální zařízení. Maminka si před výplatou půjčovala od příbuzných nějakou tu stovku, abychom měli z čeho žít, a pak ji hned vracela. Jako dítě jsem to všechno bral jako normální život,“ vypráví Alois Jaroš mladší. „Nedocházelo mi, jaký to byl děs. Uvědomění celé té hrůzy, kterou máma a táta prožili, přišlo až v dospělosti.“
Zvuk hrůzy
Jeho matku zatýkání ve Zvěstově navždy psychicky poznamenalo: „Jezdili vždyc-ky nad ránem, ve tři, o půl čtvrté. Maminka pak léta měla hrůzu z toho, když někde v noci zastavilo auto a cvakly dveře. To pro ni byl zvuk hrůzy.“
Až o mnoho let později, když byli propuštěni na svobodu někteří z jeho spoluvěz-ňů, se Alois Jaroš mladší dozvěděl, za jakých okolností byl otec informován o jeho narození: „Bachař prý nakoukl špehýrkou do cely a řekl: ‚Jaroš, narodil se vám syn.‘ Tak tátu v té hrůze potkala aspoň jedna radostná událost. Přemýšlel jsem nad tím, jak mu tehdy muselo být. Bylo mu dvacet osm let.“
Scarlett Wilková, Barbora Šťastná
12
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
