Známe ho z celé řady filmových a televizních rolí drsných chlapů (byl nazýván českým Belmondem). Nezaměnitelný je i jeho hlas, díky kterému se skvěle uplatnil také v rozhlase a dabingu, kde za celoživotní mistrovství v tomto oboru dokonce získal v roce 2004 Cenu Františka Filipovského. Karla Hlušičku si můžeme pamatovat z divadla Pod Palmovkou, nebo třeba z filmů: Kde řeky mají slunce (1961), Už zase skáču přes kaluže, Zatykač na královnu, Drsná planina nebo Zbraně pro Prahu. Mně osobně Karel Hlušička navždy utkvěl v paměti díky televiznímu seriálu Robinsoni z Kronborgu.
Zastihla jsem ho během natáčení televizní detektivky na břehu řeky Berounky pod Týřovicemi a musím říci, že to bylo velice milé potkání…

Na Křivoklátsku jste poprvé?
Ano a připadám si tu jako v jiné zemi. Tenhle kraj je naprosto neuvěřitelný, učaroval mi, ani jsem netušil, že tohle vše v Čechách máme. Okouzlil mě. U řeky Berounky jsem už byl, ale na Plzeňsku v obci Nadryby. Dnes v tento okamžik ale zjišťuji, že krajina kolem Berounky je prostě nádherná. Velice romantická.
Zaslechla jsem, že stále hrajete divadlo…
Ano. Pod Palmovkou v inscenaci Oidipus král. Langmajer tam hraje Oidipa a já korunního svědka. Divadlo mám rád a hraní mi nedělá potíže, jenže už prostě není pro starší lidi tolik rolí, kolik bychom si přáli. Problém je, že život je nákladný, a když je člověk starší, což je můj případ, tak už to není tak jednoduché.

Jak trávíte léto?
Na Šumavě. Jsem z těch lidí, kteří mají rádi přírodu. V minulém režimu jsme neměli moc možnosti dostávat se ven, tak jsme se prostě my všichni, kteří jsme žili za „železnou oponou", realizovali chalupařením.
Tak jsem začal chovat koně, což bylo dobré, protože jsem to také použil ve filmu, kde bylo potřeba jezdit na koni. V roce 1960 jsem získal takovou zříceninu – byl to starý mlýn. A ten jsem se snažil zachránit a to se povedlo. Dokonce dnes v průvodcích píší, že na východ od obce Budkov, což je na Prachaticku, je starý renesanční mlýn s raně barokním štítem z roku 1557. Snažím se to stále udržet a vrátit do původního stavu ve spolupráci s památkáři.

Nebylo to asi jednoduché…
V Čechách jsme my občané nikdy nijak závratně placeni nebyli, tedy ani herci v divadlech. A dnes to není jiné. Kdysi jeden náš státník řekl: „Už jsme se odrazili ode dna!" Ale mně připadá, že jsme se neodrazili směrem nahoru, ale spíše někam dolů.
Je pravda, že určitá vrstva lidí bohatne: poslanci, senátoři. Ti nemají bídu a myslím si, že je ani nezajímá, jak se žije nám ostatním. Za celoživotní práci, když jdete do důchodu, najednou slyšíte: No to si musíte vydělat na ten důchod! Musím říci, že některá přísloví a lidové moudrosti jsou pravdivé. Jako třeba přísloví: „Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůře."

Jakou postavu v tomto filmu ztvárňujete?
Rybáře, jednu z vedlejších figurek. Prostě si přivydělávám tím, co umím. Už mi je osmaosmdesát let a přeci se nebudu učit nějaké nové řemeslo. Víte, já ještě pamatuji tatíčka Masaryka! Jako malý chlapec jsem stál jednou u Národního divadla v Praze. No mohlo mi být takových sedm let a jel okolo tatíček Masaryk v kočáře a já mu mával. Krásná vzpomínka! Ale zpět k vaší otázce. Takže dělám epizodní roličky. Víte, teoretici herectví říkali: „Není malých rolí. Což je pravda, ale je mnoho štěků. Když je to role, byť malá, tak je to role, ale když někde stojí člověk jako blbec u dveří, tak to může hrát kdokoli.

Naznačujete, že staří lidé to dnes nemají lehké…
Nejen staří. Dnes když je vám více než třicet let, tak těžko seženete zaměstnání. Mládí je a bylo absolutně bezohledné vůči stáří. Já to poznal na svém učiteli, který mě připravoval na zkoušky do divadla. Moc jsem si ho vážil, byl to opravdu velký herec – František Smolík.
Problém je v tom, že jsem se ho bál navštívit, když už jsem hrál. Tolik jsme si ho vážil, že jsem se obával, že bych svojí návštěvou obtěžoval. Až po létech jsme zjistil jak jsem mu vlastně ukřivdil. Byl už v důchodu a za návštěvu by byl určitě šťasten. Teprve až nyní jsem si uvědomil, jak byl můj ostych vlastně krutý.

Dodejme, že Karla Hlušičku uvidíme spolu s Viktorem Preisem a Davidem Matáskem v nové televizní detektivce, která se natáčela také na Křivoklátsku.
Režisérka Lucie Bělohradská přijela se štábem do krajiny pod hradem Týřovem k řece Berounce, aby vdechla život příběhu podle knižní předlohy Hany Proškové a scénáře Jany Knitlové – Smrt mladé stopařky.