Jak vzniklo toto (nejen) běžecké duo našeho šéfredaktora Jiřího Macka a nevidomého Ivo Budila, je dnes již notoricky známé. Přesně před rokem, díky večernímu běhu Světlušky, je spojila guma, běh a následné bolestné i euforické emoce v cíli.

Rok se s rokem sešel a ti dva se opět viděli. Nebo by bylo snad korektnější napsat „setkali"? „Běžně používám, že něco vidím. A není to jen 
v nadsázce," vysvětluje mi před začátkem tréninku Ivo, který si na nějaké zbytečné slovíčkaření nehraje.
„Klidně používám, když 
s někým mluvím, označení slepce. Vím, že je to hanlivé 
a má se správně používat slovo nevidomý. Když ale vím, že stejně všichni nevidomé označují za slepce, tak proč bych to komplikoval?" krčí rameny Ivo. Hladí u toho své druhé, funkční a věrné oči 
– fenku Pepinu.

Ta mu pomáhá a je společníkem na čtyřech tlapkách už devátým rokem. A tak nevím, jestli právě toto není ten důvod, proč pokaždé, když kolem mě Jirka s Ivem prosviští, se na mě jen zmateně podívá a pak běží za svým páníčkem, který v docela svižném tempu pádí Podolím kolem Vltavy.

Lepší den si běžci pro svůj trénink vybrat nemohli. Sluníčko do kolemjdoucích pere se vší vervou, zároveň je u vody ale tak krásně, vlaze. To si ale Jirka s Ivem po pár minutách asi nemyslí.
Začínají funět, nohy těžknou, dech vázne. Není divu. Proletí kolem mě vždy s takovou vervou, že já je nestíhám sledovat a Pepina pronásledovat.

Asi po hodince si dávají pohov. Jsem přesvědčená, že mají natrénovaný běh, který spolu podruhé poběží, dostatečně. Sami uřícení sportovci to vidí ale skeptičtěji. „Od minulého týdne jsem měl natažený lýtkový sval, nemohl jsem moc trénovat," konstatuje Ivo.
Ani Jirka ale nemá tak docela čistý štít. „Od neděle prskám. Kašlu, smrkám, no, není to ideální forma na běh," zlobí se (spíše sám na sebe než na toho bacila) Jirka, protože ví, že si spolu mohli zatrénovat už dříve. Mnohem dříve. Celý rok si v duchu sliboval, jak Ivovi napíše, zavolá. Jenže nebyl čas. Ale naštěstí to stihli. Dva dny před závodem.

Pepina nám všem leží u nohou. A podle výrazu si myslí: „Vaše problémy bych chtěla mít…" Ivo se na ni podívá, možná také překvapený její nenadálou náladou. A hned přidává k dobru jednu vzpomínku z pondělního rána. Jeho dcera vykřikla: „Tatiiii, Pepina se zase poblila!" A utekla. Na tom by možná pro „vidícího" člověka nebylo nic až tak zajímavého, co by muselo plnit písmenka na této řádce. Ale zkuste si poslepu hledat ony zbytky jídla!

Syn Iva je tedy s remcáním věku vlastním (krásných puberťáckých patnácti let) našel. Uklidil je ovšem sám Ivo.
„Jsem na to zvyklý, nemám s tím problém. Ale vždycky mi musí rodina říci, kde je mám vůbec hledat," smál se, když jsme si to štrádovali na zpáteční cestě k jeho domu.

Začalo poprchávat, a tak byl čas pondělní trénink ukončit. Guma, kterou si schoval Ivo do běžeckých kalhot, tam ale nezůstane dlouho. Už dnes je opět oba spojí. Na Nočním běhu pro Světlušku.
Tak jim, milí čtenáři, držme palce, ať to opět přežijí. 
V úplné tmě, s co nejméně karamboly a tou nepopsatelnou euforií za cílovou páskou.