Kliknutím zvětšíteByl prý už od školky nezvladatelné dítě. Zlobil. Zkoušeli ho dát do pionýra, pak na náboženství, ale ani jedno nevyšlo. „Rodiče nás politicky neovlivňovali, i když bylo jasné, co si myslí a že jsou proti režimu. Chtěli, abychom si s bratrem udělali názor sami," vzpomíná Ilja Hradecký.
A měli důvod, Iljův otec se po uzavření vysokých škol nacisty stal kulturním novinářem pro baťovský koncern, pro něj psal mimo jiné o německém divadle. A to mu po válce vyneslo obvinění z kolaborace. Obvinění byl nakonec zproštěn, rodina přesto chtěla s pomocí baťovských kontaktů raději vycestovat do Brazílie.
Po Vítězném únoru všechny naděje na vycestování vzaly za své a otcovu kancelář účetního v olomoucké tiskárně vystřídala dělnická maringotka. V roce 1951 totiž přišla výzva 77 tisíc lidí do výroby a z účetního se stal topič parního válce.
Ilja se kvůli své pověsti grázla nedostal na gymnázium, ale první problémy začaly už na základní škole, začal si dělat vlastní názor na systém. Díky otcovým kontaktům nakonec šel do učení do olomoucké tiskárny a zde poznal lidi se silným sociálním cítěním. Nakonec ale nastoupil jako mechanik vojenských Tater. Kritické názory na režim si nenechával pro sebe. "Nebyl jsem nějaký hrdina, v mém okolí se nejednalo o nic neobvyklého. Lidé měli stejné názory jako já,“ komentuje Ilja Hradecký období před svým nástupem na vojnu.
Tu absolvoval u složek PTP, tehdy už se říkalo u “silničního vojska”, byli tam kriminálníci a lidé politicky nevyhovující. Ilja měl špatný posudek kvůli otevřené kritice režimu a především kvůli usilovné snaze otce o vystěhování do Rakouska. "Vzpomínám, že nejférovější kolegové u PTP paradoxně byli kriminálníci."
Ve druhé polovině šedesátých let pak nastoupil do Prahy na grafickou průmyslovku, otevřená kritika systému přerostla v rebelství. "Psali jsme hesla na ploty, házeli sovětskou vlajku do Vltavy, ale hrdinou jsem opravdu nikdy nebyl…"
1968
Jako vzpomínku na okupaci vám Ilja nabídne spíše fotografie než zážitky. “Bylo to pro mě velké trauma,” vzpomíná. “Dodnes mám husí kůži, když vidím záznamy z té doby. Bylo to tak silné, že ta léta předtím mám jako v mlze,“ popisuje rozrušeně Ilja Hradecký.
„Fotil jsem, kde se dalo, a bylo mi úzko. Měl jsem hrůzu a strach z toho, co se bude dít. A když jsem slyšel Dubčekův projev po návratu z Moskvy, tak jsem se rozplakal,“ vzpomíná. Byl to konec naděje na změnu.
Už na jaře 1968 se pro Ilju ale podařilo zařídit pobyt v Paříži. Odjížděl do Francie a už nedoufal, že se do Československa vrátí. Po měsíci mu ve Francii propadl přechodný pobyt a kvůli francouzským odborům nedostal práci ve svém oboru, nastoupil proto do skladu křišťálu. “S penězi jsem vycházel tak akorát, ale byl to pěkný život…” Poznal atmosféru v pařížském Centru pro československé uprchlíky, byly tam prý dva druhy lidí – ti, kteří toto místo vnímali jako přestupní stanici do dalších zemí, a ti, kteří se zde nechali vydržovat. “Baťa dával k dispozici pro každého uprchlíka dva páry bot a byli i tací, kteří přijeli z Československa, vzali si boty a odjeli zpátky domů,” popisuje Ilja komické čecháčkovství.
V Paříži také poznal jednu československou studentku Sorbonny, byla na univerzitě na jeden semestr a jmenovala se Vlastimila. “Zaujala mě hned. A kvůli rodině se chtěla vrátit do Československa, takže já jsem prostě musel taky," komentuje svoje rozhodnutí Ilja. Jejich svatba ale proběhla ještě v Paříži, protože chtěli církevní svatbu, byl to vzdor vůči ateistickému komunistickému režimu. Vrátili se v září 1969 a z perspektivy Paříže tehdy situace v Československu ještě nevypadala beznadějně. "Ale když za námi zapadli hraniční závory, věděl jsem, že je konec, litoval jsem, že jsme se vrátili."
Zmizet!
Věkový rozdíl novomanželů a neshody v širší rodině způsobily, že nejdřív zkusili žít v Praze, ale pak se přes několik dalších měst dostali až do slovenské Nitry, tam se jim narodily obě děti. Tam se kvůli manželčině působení jako učitelky jazyků v důstojnické škole mimo jiné dostali do hledáčku vojenské kontrarozvědky, která byla o jejich životě informována až příliš dobře. Následoval tedy další útěk na jiné místo, Ilja působil v Branné u Šumperka jako dost neúspěšný nekvalifikovaný učitel.
A opět se stěhovali. V době, kdy žili v Jeseníku, přišly dvě zlomové události: uvěřili v Boha a koupili chalupu v Černé Vodě. Toto místo bylo v jejich dalším životě velmi důležité. Ženu vyštvali i z jejího stávajícího místa v Jeseníku, museli dál. „Kořeny už jsme měli vytržené dávno a tohle byl takový signál, že máme jít zase pryč,“ dodává Ilja Hradecký.
Klid jim v roce 1982 přinesla až anonymita Prahy, z jejich chalupy se mezitím stalo oblíbené místo mladých věřících, kteří k nim jezdili na týdenní pobyty. Jednalo se o evangelíky, katolíky i baptisty a tenhle ruch nemohl uniknout pozornosti StB. Velké akce na tomto místě tak znamenaly velkou pozornost ze strany SNB.
„Politika nás v té době ale moc nezajímala, angažovali jsme se v církvi, budovali sbor." Rok 1989 přinesl dlouho očekávanou změnu a především svobodu.
1989
„Já mám fobii z davu a sametovou revoluci jsem strávil víceméně u televize. Nicméně na ulici jsem hloučky také potkával, tam jsem si uvědomil, že davové chování se nemění,“ popisuje pamětník své dojmy z revolučních dnů.
„Lidi nehleděli na to, co bude nového. Stačila jim euforie ze změny. Všichni tehdy skandovali: ‚Štěpánovi lopatu!‘ Já jsem jim na to odpověděl, že by jim ji ukradl, a oni najednou: ‚On by nám ji ukradl!‘ A to jsem věděl, že je to v háji, že to nebude konstruktivní, ale destruktivní. Bylo to úplně stejné jako: ‚Ať žije KSČ,‘“ dodává Ilja Hradecký k revoluční atmosféře.
Manželé Hradečtí volili, jak s nově nabytou svobodou naloží. Uvažovali o založení malého nakladatelství. Už 2. prosince ale psali do Londýna Armádě spásy, žádná charitativní organizace u nás totiž neexistovala. Až Havlova amnestie plnou silou ukázala, jak moc tento typ organizací poskytujících sociální služby u nás chybí.
Celé jaro roku 1990 tak Ilja Hradecký se ženou soustředili svou aktivitu k Armádě spásy, která postupně vznikla v Ostravě a Brně. Zásadní obrat přišel v srpnu téhož roku, kdy v Rumunsku hrozila občanská válka a v Praze se objevili první uprchlíci, kteří neměli kam jít. Nepustili je do Německa. „Armáda spásy se do toho nechtěla montovat. Tak jsme se osamostatnili. S rodinou jsme si rozdělili úkoly. Já jsem se šel podívat na nádraží, manželka vařila, děti šly nakoupit.”
Tehdejší náměstek federálního ministra vnitra a zmocněnec pro otázky uprchlíků Jan Ruml si všiml několikadenní snahy Ilji Hradeckého a jeho rodiny a přizval je do krizového štábu. „Dnes je to zcela nepředstavitelná situace. Dva lidi bez historie, bez zkušeností v sociálních službách, jsou jménem státu přizváni ke spolupráci.”
Stát a město zprovoznily opuštěný hotel Flora na Vinohradech, vojáci přivezli postele, pustili vodu, elektřinu a vznikl záchytný tábor, kde se na osm dní ubytovalo kolem dvaceti lidí z celkem stovky uprchlíků, kteří byli ubytováni ještě v jiných improvizovaných místech. „Tehdy v hotelu Flora vznikla Naděje. Do registru byla zapsána 21. srpna 1990.“
Naděje vznikla jako jedna z prvních neziskových organizací po roce 1989 a rumunská uprchlická krize byla první z dlouhé řady zkušeností, které následovaly. „Naděje chtěla poskytnout příležitost křesťanům pomáhat lidem. Nebylo zde však, na co navazovat. Kromě domova důchodců a dětského domova tu od roku 1938 v sociálních službách nic neexistovalo,“ konstatuje Ilja Hradecký. Byli na začátku Naděje…
Marek Kuchařík, Jakub Kučera
43
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
