Postarat se o bezpečnost je to úplně nejzásadnější, upozornil v sobotu posluchače vedoucí školicího střediska středočeské záchranné služby (a současně aktivní záchranář) Marek Hylebrant. Na členské schůzi Klubu závodníků veteránů Autoklubu ČR zahájil nový kurz první pomoci z cyklu Učte se od profesionálů – tentokrát se zaměřením přímo na řidiče a dopravní nehody. „Pokud vás smete projíždějící auto, už nepomůžete,“ vysvětlil.

Dalším důležitým krokem je přivolání záchranné služby – opravdu hned na začátku. Záchranáři dávají přednost „svému“ tísňovému číslu 155 před linkou 112 obsluhovanou hasiči. Sanitka vyjede rychleji; odpadá totiž dvojí úvodní vysvětlování, co a kde se stalo.

Vynachválit si také záchranáři nemohou aplikaci Záchranka pro chytré mobilní telefony: ta sama předá souřadnice, takže se není nutné složitě dohadovat, kam vyslat pomoc (přičemž zrovna při dopravních nehodách není výjimkou, že řidič nedokáže určit, kde přesně se nachází). Pomůže ale i v dalších situacích: funkce „nemohu mluvit“ s ťukáním na obrázky umožní přivolat pomoc třeba i neslyšícím nebo pacientům s mozkovou mrtvicí, kteří ztratili schopnost hovořit.

Každému, co potřebuje

V praxi to záchranáři předvádějí při svých kurzech: jak postupovat od řešení stavů ohrožujících život k méně závažným problémům. Vše přitom přizpůsobují nejen zaměření posluchačů – vedle nového kurzu určeného řidičům nyní Hylebrant chystá velký projekt zaměřený na myslivecké spolky – ale i jejich věku. Show První pomoc se záchranářem Markem přitom dokáže oslovit už i předškoláky. Jedno takové představení se chystá kolem Vánoc v Lánech.

Na prosinec se ostatně připravuje také další spolupráce s Autoklubem ČR, jehož tým si uvědomuje, že lidem je třeba nejen připomínat zásady „zdravovědy“, ale také představovat novinky. „Máme projekt Jedu s dobou pro řidiče-seniory spojený s návštěvou polygonů, jehož součástí je i oblast poskytování první pomoci a komunikace se záchranáři,“ řekl Deníku Bohumil Pácl z autoklubu. S tím, že tohle téma posluchači velmi vítají. „Oceňují, že se dozvídají o nejmodernějších postupech, které neuměli,“ připomněl Pácl.

Změny potvrzují i záchranáři. Je známo, že větší důraz než na umělé dýchání se nyní klade na masáž srdce, ale novinek je mnohem víc. Už se nevytahuje jazyk (tím méně pak jeho špendlení ke tváři, jak se kdysi učilo!), ale postačí záklon hlavy. K poučkám už také nepatří nahmatávání pulsu. To je pro laika obtížné – a často se stávalo, že svědci jako chvění v konečcích prstů zaznamenali tep svého vlastního srdce. Už také neplatí, že končetinu zaškrcenou kvůli tepennému krvácení je nutné po 20 minutách povolit (a pozor: zaškrcujeme vždy „nahoře“, nikoli tedy nohu v oblasti lýtka či ruku na předloktí – tedy tam, kde jsou dvě kosti).

U bouraček už také neplatí, že je třeba zraněné dostat co nejrychleji z auta. Naopak: pokud nehrozí nebezpečí, je rozumné počkat na příjezd profesionálů (a jen sledovat stav pacienta a udržovat mu hlavu ve vzpřímené poloze). Lidé přitom podle Hylebrantových slov dokážou dostat různé nápady: třeba se snaží převrácené auto vracet zpět na kola i se zraněným uvnitř!

Připravit se předem

Mimochodem: odpověď na otázku naznačenou v úvodu je jednoznačná: před resuscitací má přednost úsilí o zastavení skutečně velkého krvácení. Vlastně je to logické: oživovací pokusy by neměly smysl, pokud pacient vykrvácí.

Dobré je ale takovéhle věci připomínat, aby se uložily do paměti. Zkušenost totiž ukazuje, že mnozí lidé začnou v krizové situace zmatkovat – a s odstupem se pak sami diví, že dokázali uvažovat tak na úrovni šestiletého dítěte. I proto je tak důležité telefonická asistence, kdy operátorky tísňové linky 155 svědky na místě události navádějí, jak postupovat, a radí jim doslova krok za krokem, co mají dělat.

Rautekův hmat se uplatní tehdy, pokud je třeba bezvládného člověka dostat z havarovaného auta třeba při požáru nebo kvůli resuscitaci (za běžných okolností se nicméně zbytečné vytahování z vraku nedoporučuje).

Při pouhém uchopení v podpaží by pacient „proklouzl“, a tak je třeba využít k uchopení i jeho paži – pomocí vlastních rukou provléknutých jeho podpažím. V autě pak zachraňovaného nezvedáme, ale vytahujeme ho směrem na sebe.

Důležité je, aby si zasahující člověk hlídal i své nohy: musí mít jednu vpředu a druhou vzadu. Pokud by je měl u sebe, vytahovat sice může úspěšně – nakonec by ale skončil i s pacientem na zemi vedle vraku auta.