Jiří Dienstbier mladší totiž tvrdí: „Přiznám se, co se politiky týče, beru rozhovory jako součást profese. Nemám rád příliš volnostylová témata." Jenže za těmi jsem se já za ním na ministerstvu stavil. Možná mu bylo divné, že jsem se na politiku opravdu nezeptal. A tak mi prozradil mnoho.

Jiří Dienstbier má rád svoji chalupu. „Tam je zcela jiná pohoda, jiná atmosféra, je to klidnější, jiné prostředí, příjemnější vzduch. A lépe se mi tam spí. Jenže teď kvůli politice na chalupu není tolik času, dříve jsme tam jezdili s partnerkou a synem každý víkend, trávili jsme tam většinu léta."

Nyní tam jezdí, jak říká, tu a tam. S oprašováním to ale nikdy nepřeháněl. „To není městský byt, slouží k rekreaci, netřeba mít vše vypulírované do absolutní čistoty," naznačuje, že si na chalupu jezdí zarelaxovat, ne uklízet. „Určitě ale trávu posekám, v zásadě je to příjemná činnost. Ale že bych byl manuálně zručný, to bych si o sobě netroufl tvrdit," usmívá se.

Truhlářské „zářezy"

V mládí se věnoval včelaření. „Můj děda včelařil, po něm to převzal strýc, u něho jsem to viděl ještě více. A včely svým způsobem určitou zručnost vyžadují. Dokonce jsem měl i nějaké truhlářské „zářezy", vyráběl jsem si některé dřevěné pomůcky pro včelařen, ale nic mimořádného, žádná velká truhlařina," říká.

Ministr o sobě tvrdí, že rád cestuje, ale není typem pro povalování na sluníčku. „Nejezdíme na konkrétní místo, ale jakmile je pár dnů volna, vyrazíme a jedeme. A kde se nám líbí, seženeme si ubytování, dva tři dny zůstaneme a zase jedeme dál. Nejsem ležací typ, rád se vykoupu, ale týden ležet na pláži a smažit se na sluníčku, tak to určitě ne. Zajímám se spíše o historii."

V jídle není prý vybíravý. Dobrou svíčkovou ho partnerka nikdy neurazí. Stejně jako kachnou s knedlíkem. „Žena vaří dobře - čínu, italskou, indickou kuchyni, experimentuje a kombinuje různé přísady, koření. A já jsem dobrý strávník, pochutnám si na mnohém a sním skoro všechno. Nicméně rýžový nákyp, což je pozůstatek školní kuchyně, tak ten nechci."

Jiří Dienstbier si při otázce, čím dokáže partnerku naštvat a čím potěšit, na chvíli zamyslí. „To mám na sebe prozrazovat neřesti? Většinou druhé nejvíce rozčílíte nějakou blbostí, tak to v životě bývá. A čím potěším? Třeba tím, že spolu vyrazíme na dovolenou."

O životě kolem sebe tvrdí, že: „Nejsme špatná země. Ani si nemyslím, že by tu byli jiní lidé než jinde. Neřesti a ctnosti jsou podobné všude v civilizačním světě. Mám rád lidi, kteří se chovají spolehlivě, na které se člověk může spolehnout a když je s nimi navíc zábava, vůbec to není marné."

Klokanem od šesti let

Také přiznává, že mnohá setkání s přáteli se po čase stočí na „jeho" politiku. Je to dost často, ale občas se prý baví i o jiných věcech. Třeba o fotbale. O pražských Bohemians dokáže mluvit snad jako o politice. S klokany se setkal už v mládí, když chodil do Sokola do kroužku všeobecné pohybové aktivity Klokánek. Říká, že od šesti let je Klokanem. „Nikdy mne nenapadlo měnit fotbalový fanouškovský dres. Fanouškovství není racionální záležitost, proto si myslím, že kdo je opravdu fanouškem, nemění."

Když Bohemka krachovala, sešla se parta věrných a ti založili Družstvo fanoušků Bohemians, během několika týdnů vybrali přes tři miliony korun a slavný klub zachránili a dostali ho zpátky na ligové výsluní. Jiří Dienstbier patřil k tomu jádru záchranců, pomáhal radou, právně, peněžně.

A i když nyní nemá dostatek času, aby chodil na každý zápas Bohemians, tak permanentku kupuje automaticky. „To, co se nám podařilo, byl malý velký zázrak, tenkrát jsme snad ani nedoufali, že se to podaří. Bohemka je rodinný typ, který tady má své místo. A já jsem rád, že jsem její malinkou součástí."

Než jsem se rozloučil, stočila se řeč ještě i na mravence a jejich geniální skupinové uspořádání. A když jsem odcházel, začal na mne chrlit, co o něm zase kdo napsal a byla tady politika. Rychle jsem se rozloučil…

Čtěte také: Ministr Jiří Dienstbier žije politikou a Bohemkou