Jaké je dnešní ráno za volantem v Praze?
Dnešní ráno je krásné. Mám rád tohle zimní počasí, když je ráno ještě tma a lidé se probouzejí, otevírají okna a postupně rozsvěcejí. Vstával jsem ve 4.15 a měl jsem klidný nástup. Jsem rád za volantem, když vychází slunce.

Takže si raději vezmete ranní šichtu?
To záleží, jezdím rád i noční linky. Linky 905 a 911 mám asi nejradši. To jedete přes celou Prahu, je to úplně jiné.

Na první pohled mi připadá, že jste velmi jemný a slušný člověk. Na noční lince si ale musíte asi umět i zjednat pořádek.
Ano, to se stalo už několikrát. To já se zase umím naštvat a ozvat. Mám rád, když se lidi mají rádi a je všechno hezké, ale když je potřeba, abych byl přísný, tak jsem přísný. Na noční linkách jde hlavně o domluvu. Občas musím nasadit přísný výraz. A oni to pochopí.

Galerie Fasáda prezentuje společnou výstavu Veroniky Šrek Bromové a Miloše Šejna.
OBRAZEM: Okna a fasádu zničil před lety výbuch, dnes je tu netradiční galerie

Co bylo ve vašem životě dřív? Duchovní služba, nebo řízení autobusu?
Řízení autobusu. Od tří let miluji autobusy. Karosy, ještě ty hranaté s křídlovými dveřmi. Vyrůstal jsem v Čadci, už tam jsem se jako malý kluk přátelil s řidiči a chtěl jsem si všechno zkoušet. Do Prahy jsem se dostal poprvé jako gymnazista. Bydleli jsme v Kobylisích, to ještě nebyla stanice metra, a tam jezdily spousty kloubových karos. To bylo nádherné.

A jak jste se dostal za volant autobusu?
Jako student jsem chtěl brigádu. Řidičák už jsem měl a začínal jsem různě. Ještě jako student jsem jel se soukromníkem do Itálie, ale to jsem pochopil, že v žádném případě už dělat nechci. Ty autobusy byly takové… různé… Když jsem se ozval, že mi tam svítí červená kontrolka, tak mi jen řekli, ať si to přikryju papírem a jedu. Dlouhé cesty do zahraničí nejsou pro mě. Městské autobusy se mi líbí. Přihlásil jsem se proto k pražskému dopravnímu podniku a celou dobou jezdím v garážích Kačerov.

Vzpomenete si ještě na den, když vám svěřili v Praze poprvé autobus a řekli, Michale, jeď?
První byla linka 135 v zácviku. Měl jsem tři šichty se zkušenějším řidičem. Udělali mi v garážích radost, byla tam skutečně Karosa, ale byl to křest ohněm. Na té lince jsem měl skoro 8 minut zpoždění, musel jsem se do toho zpátky dostat po návratu z Itálie.

A kolik času dnes věnujete řízení?
Hodně záleží, kolik toho mám v kostele a kolik toho mám do školy. Snažím se, abych jezdil několikrát za měsíc. Na lékařské fakultě ještě dokončuji doktorát a pracuji také jako terapeut.

Říkal jste, že milujete Karosy. Teď si ale povídáme v kloubovém voze SOR. Máte svůj oblíbený vůz, na který se rád vracíte?
Já jsem měl svého času oblíbené dvě kačerovské Karosy B961. Dnes už jezdím většinu času v sorce a občas se dostanu do garáží Klíčov na Iveco. To je úplně jiné svezení.

Mám to psát do rozhovoru?
Klidně to tam dejte. Já se za to nestydím. Říkám si, snad se ještě někdy dostanu zpátky na retrokarosu. I když už to bude patnáctiletý kus, ten autobus sedí lépe na silnici.

Kněz a řidič autobusu Michal Prívara.Kněz a řidič autobusu Michal Prívara.Zdroj: Archiv Michal Prívary

Už jste zmínil Itálii, vy jste tam studoval. Řídil jste i tam?
Z pohledu řidiče městského autobusu to byl v Římě skvělý zážitek. Tam si i řidiče lidi váží. Je to sice velkoměsto, ale tam vás pozdraví, rozloučí se s vámi. Často vám řidič přibrzdí někde jinde… je tam jiná kolegialita a atmosféra.

Jak jste se dostal za volant městského autobusu zrovna v Římě?
Šel jsem na jednu konečnou a povídal jsem si s řidiči. Chtěl jsem se podívat na ty jejich Mercedesy a Iveca. Říkal jsem jim, kdo jsem, že mě to baví a zajímá. Zapovídali jsme se italsky a oni řekli: tak fajn, jestli chceš a máš řidičák, tak si to zkus. V průběhu roku jsem si to zkusil asi padesátkrát. Neodjezdil jsem celé šichty. Když jsem šel třeba na univerzitu, tak jsem část směny odvezl a pak jsem musel do školy.

Počkejte, ale to jste jezdil načerno.
No, ano. V Římě na hlavním nádraží, kde je asi 25 stanovišť pro městské linky, řidič nechá komplet autobus. Otevřený, nastartovaný, s puštěnou klimatizací a jde na půl hodiny pryč. Lidi čekají uvnitř, než se řidič vrátí zpátky do autobusu. Nevadilo jim tehdy, když jsem si ho půjčil. Jim by snad ani nevadilo, když by ho ukradli. Řídil jsem pak i příměstské autobusy v Itálii.

Kdy jste se naučil italsky?
Už dávno. Obdivuji Itálii. Jezdím tam za přáteli, jezdím tam s mládeží, studoval jsem tam.

Legendární závodník Karel Loprais. S Tatrou 815 šestkrát ovládl Rallye Dakar.
Poslední rozhovor s Karlem Lopraisem: O čerpání vody z afrických studní i oslavě

Tady v Česku vedete duchovní službu, pere se to někdy ve vás? Dovezete na konečnou bezdomovce, podle pravidel dopravního podniku ho musíte vysadit, ale zároveň jste ten, který by nabídl pomoc bližnímu.
Ve mně se pere víc věcí. I lesk a bída hlavního města. Na jedné straně je to světová metropole, ale když se podíváte trochu pod kůži, tak je vidět, že hodně věcí není, jak navenek vypadá. Jako moderní lidé jsme si mysleli, že to, co žijeme, moderní výzkumy, objevy a pokrok v technice, nás připraví na lepší život. Ale byla to iluze, které jsme podlehli.

I to je důvod, proč vyrážíte mimo kostel mezi lidi? Třeba do ranní špičky řídit autobus?
Ano. Přesně tak. Já si nemyslím, že by kněz měl být jenom v kostele. To už je dávno pryč. Kněží by měli být venku mezi lidmi. V jakýchkoliv profesích.

Kdy jste nastoupil cestu do služby Hospodina?
Já nebyl odmala věřící. Až v dospívání jsem se začal konfrontovat s duchovním světem a hledal jsem si vlastní cestu životem. Oslovila mě duchovní cesta. Ale nebylo to jednoduché. Pak jsem přípravu na kněžství i na nějaký čas přerušil, nesouhlasil jsem s tím, jak funguje církev a až po několika letech jsem se k tomu vrátil. Církev mi ukázala cestu, jak hledat Boha, ale je to jen jedna z možností. Víru pak musí každý pěstovat sám v sobě. Myslím, že církev umí člověku víru i vzít. To se stalo i mně.

Dovedu si představit cestu mladého kluka za volant autobusu, ale moc si vlastně neumím představit cestu, na jejímž konci je kněz v kostele. Přiblížil byste mi ji?
Člověk by měl mít v sobě schopnost duchovně přemýšlet. Nemyslím modlit se. Ale přemýšlet o tom, že tu je něco, co nás přesahuje, co nám dává větší smysl života. Já to postupně začal objevovat v církvi, ale pak jsem pochopil, že i církev má své limity, že to není všechno dokonalé. A tak jsem chtěl přispět i svým pohledem na Hospodina, kterého vnímám. Někdy věřím, někdy mám velké pochybnosti… v člověku se může objevit tolik věcí a otázek… to je cesta, která mě k tomu dovedla. Nějaká jistota nebo stoprocentní přesvědčení, to vůbec.

Vaší domovskou garáží je Kačerov. Kde je váš domovský duchovní stánek?
Kostel svatého Ducha na Starém Městě v Praze.

A tam za vámi mohu zajít na mši?
Ano, ale pouze v neděli v 9.30.

Stalo se vám někdy, že lidé, kteří se s vámi potkávají v kostele, vás pak poznali i za volantem a divili se?
Ano. Hlavně na Jižním Městě, kdy jsem ještě působil v Komunitním centru Matky Terezy. Když máte tradiční katolíky, tak ti to odsuzují a kolikrát mi vytkli, že řídit autobus je nedůstojná práce pro kněze. Ale jsou zase lidé, kteří to obdivují a je i spousta mladých lidí, kteří mají rádi dopravu a nechají si to rádi ukázat.

Čím jste víc? Řidičem, knězem, terapeutem?
Já se snažím být hlavně člověkem. Je jedno, jestli budu kněz, terapeut, učitel nebo řidič autobusu. Pokud nebudu mít pojem o své vlastní identitě, je všechno ostatní druhořadé. A čím trávím nejvíc času? Hodně záleží, jak mám rozplánovaný týden. Asi nejvíc času trávím studiem na lékařské fakultě, terapiemi a duchovní službou. Až pak je v mém diáři autobus.

Kněz a řidič autobusu Michal Prívara.Kněz a řidič autobusu Michal Prívara.Zdroj: Archiv Michal Prívary

S čím lidem pomáháte na svých terapiích?
S různou formou bolesti a utrpení, se kterými se potkávají a nedaří se jim je unést samotným. Současně na lidi doléhá mnoho nefunkčních a zničených vztahů, nestálost, ztráta smyslu života. V dnešní době si lidi často ubližují a když mají něco dokázat, zůstat, tak utíkají jinam. Nechávají za sebou zraněné lidi, ale i rodiny, přátele nebo vztahy. Snažím se jim pomoci najít vnitřní sílu.

Dává vám to energii, nebo ji to někdy spíš bere?
Asi všechno v životě energii i bere. Někdy vás frustruje, že byste tomu člověku opravdu strašně rád pomohl, ale nejde to. Je pak nádherné vidět, když člověk pochopí, že musí on sám. Když se mu daří a můžete s ním sdílet radost na jeho životní cestě. Často ale vnímám, jak jsme jako lidé nešťastní a na cestě za štěstím mnohokrát volíme špatné způsoby. Naše problémy se pak opakují.

Přijdou pak lidé poděkovat, nebo rychle zapomenou?
Stalo se, že poděkují, a těší mě to. Ale stane se, že i zapomenou. Myslím, že úděl člověka 21. století je přijímat věci automaticky a zapomínat. A nejen to. Navzdory tomu, jak si myslíme, že jsme na vše připraveni, tak nás tato doba zastihla totálně nepřipravené. Sám jsem byl pomáhat na covidových odděleních a je tam vidět, že dnešnímu člověku Evropy něco strašně chybí. Podlehli jsme iluzím, že nějaké věci v životě nás dělají šťastné. Ale pokud nebudeme ve svém nitru opravdově šťastní, tak to nikdy nebude fungovat. Je to otázka toho, co máme v duši. Teď je vidět, že když nemůžeme dělat věci, na které jsme zvyklí, jak jsme v tom ztraceni.

Slavnostní vzpomínková akce u nového památníku výsadku Anthropoid v Nehvizdech. Městys má nyní památníky dva, původní za dálnicí a nový, otevřený 29. 12. 2021.
OBRAZEM: U Nehvizd je nový pomník připomínající seskok hrdinů Gabčíka a Kubiše

Četl jsem o vás, že některé bohoslužby, které vedete, byly velmi neotřelé. Třeba že lidem pouštíte v kostele Queen. Nenarazil jste s tím někdy?
Narážím. Pořád. Když skončí bohoslužba a z reproduktoru se ozve píseň Somebody to Love, navíc Freddie Mercury byl homosexuál, je to pro hodně katolíků nepřijatelné. Ale i on v sobě má velké poselství a odráží se to v jeho textech, které se dají propojit s duchovním světem. A každý člověk je ze své podstaty duchovní. Neříkám věřící, myslím duchovní.

Zmínil jste, že jste pomáhal v nemocnici na covidovém oddělení, to bylo při první vlně pandemie?
Strávil jsem tam řadu hodin výpomocí, přihlásil jsem se jako dobrovolník. Teď už se tam ale nevracím. Oni už dnes potřebují speciálně mediky v pátém a šestém ročníku, kteří už něco umí.

Vy sám dokončujete doktorát na lékařské fakultě a jako téma výzkumu máte, když to zjednoduším, vliv pornografie na člověka a jeho psychiku. Jak se dostane kněz k takovému tématu?
Tím, že se snažím pracovat s lidmi a vnímám, že tento fenomén je hodně rozšířený. Když se podíváte na statistiky třeba jen Pornhubu, uvidíte, jak silné téma to je v našich životech. Sexualita je přirozená součást člověka a ani v církvi se nedá potlačit, že ji máme. Dobře pochopená a zpracovaná sexualita je tvůrčí, proměňuje, kreuje člověka. Ovšem často se používá jenom pudově, konzumně, chvilkově nebo se tím filtruje stres. Se sexualitou se dá manipulovat pod rouškou lásky a podobně. Když se k tomu nedokážeme postavit, tak se to pak pod rouškou čehokoliv zakrývá. Věřící lidi v sobě mají často zvláštní zmatek i smutek, protože se také konfrontují se svou sexualitou a třeba to nemají s kým probrat jinak, než že to je hřích. Ale tak to přeci není. Sexualita je krásná součást člověka.

Je to tedy téma, které patří i do kostela?
Rozhodně. Je to naše součást.

To ale musíte někdy opravdu v církvi narážet.
Narážím na velké nepochopení. Nepřišly otázky, proč chci takový výzkum dělat. Přišlo jen odsouzení, že je to špatně. A to mi v církvi chybí. Neptáme se, ale už předem máme odpověď.

Povídáme si spolu jen pár dní před Štědrým dnem. Jak vypadá váš vánoční stromek? Já mám na stromku i mašinky, žena už se s tím smířila. Máte dopravní ozdoby?
To víte, že mám dopravní stromeček. Mám krásné skleněné koule s dopravní tematikou, mám tam malé vláčky, ale i parní lokomotivy. A na sezení mám doma vymontované sedačky řidiče ze staré Karosy a další artefakty. Svého času jsem měl i vlastní starou Karosu. Koupil jsem si ji jako vyřazenou z dopravního podniku, ale měl jsem problém, že mi ji vždycky posprejovali. Neměl jsem chráněné místo, kde ji parkovat. Tak jsem ji po čase prodal jednomu pánovi do Jihlavy. Jezdil jsem s ní ale i s mládeží na tábory.

Dnes jezdíte pro pražský dopravní podnik. Přemýšlel jste někdy i o jiných dopravcích?
V Praze jsem byl vždy věrný značce DPP.

A stane se vám někdy, že vezmete v tom pražském provozu do úst jméno Boží nadarmo? Když vám tam někdo vjede, vy musíte brzdit. Takové to Pane Bože, to je vůl!
Ano, stane se. I já se někdy rozčílím. Ale pak si řeknu, že on mě stejně zná a ví o mně všechno, takže ví, jaký jsem. Určitě z toho nemám výčitky svědomí.

Ondřej Kubala