Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 12. díl

8. 6. 2012

Praha - Můj milý dení(č)ku, zjistil jsem, že vlastně už nevím, jestli se na ten závod těším, nebo jestli se ho bojím. Asi obojí. Už se moc těším, až budu hudrat, že jsem do té vody skočil a pak sedl na kolo. Na druhou stranu se těším, až budu mít všechno za sebou. Tedy ten triatlon.

Jiří Macek, šéfredaktor Deníku pro region Praha + střední Čechy, na rotopedu. | Foto: Hana Macková

Milý dení(č)ku, myslím na ten závod už denně několikrát. Jasně, hlavně ráno, když mám jít běhat. Pravda, mnohdy se m i moc nechce, leč musím. A když nejdu, tak sednu na ten balkonový trenažér a šlapu chvilku aspoň. Začíná to být dost o takzvané morálce.

Abych se ti ale, ty můj dení(č)ku, jen nesvěřoval s tím, jak mi to nejde, musím se pochlubit s úspěchy. Byl jsem na spinningu u Jany Hladíkové, jel jsem tam skoro dvě hodiny, pak jsem si vzal boty na běhání a vyběhl jsem. Krosil jsem to přes park Radouč, tam na okraji Mladé Boleslavi a pak dál a dál, uběhl jsem deset kilometrů. Bylo to krásné. I když mi Danča, ta dáma ve spinningovém centru se ptala, jaké to bylo, tak jsem ji neodpověděl. Dobře poznala z výrazu mé tváře, že ptát se na další podrobnosti netřeba. Měl jsem toho plný kecky…

Jo a k té Janě Hladíkové. Můj milý dení(č)ku, musím se ti přiznat. Mám ji docela rád. Ne proto, že je mistryní republiky snad na všech kolech. Prostě pro to, že je taková, jaká je. Jednou ti o ní napíšu víc. Její manžel Pepa jistě promine. Jana je fakt super kámoška. Ona zjistila, že chci jet ten závod na trekingovém kole. A tak se na mě podívala. Jen krátce. "Na treku nepojedeš. Mám doma na stěně závodní kolo. Já ti ho půjčím. Jen otřu prach a manžel Pepa přehodí gumy." To mi, dení(č)ku, řekla!!! Já to byl tak šťastný, ani jsem jí to neřekl.

Mám kolo!!! Teda ještě ho nemám. A do závodu zbývá už jen 15 dnů. Ale počítám, že se na něm třikrát svezu, najedu tak 150 kilometrů a bude to. Ale ten pocit, to jsme rád. Fakt.

Jo, a k té Janě. Ještě mi, když jsem tuhle doběhl ten běh po té její lekci na spinningu, jak jsem oběhl skoro celou Boleslav, povídá: „Prosím tě, ty bys byl schopen fakt při tom triatlonu jíst gothajský salám?" Já ji povídám, že jsou situace, kdy bych toho schopen byl. Načež se zvedla a za chvilku mi na stůl položila nějaké lektvary. Ampule, pilulky a tyčinky.

„Ještě přijď týden před závodem, napíšeme si všechno, co bude den před závodem a při závodě jíst a pít. Já tě v tom prostě nenechám. Ten závod je hlavně o jídle, ty to prostě ujedeš a uběhneš. Ale jakmile budeš špatně jíst, je konec. A zapomeň pár dnů před závodem na maso," tak mi to takhle, milý dení(č)ku všechno říkala. Já ti byl jak u vytržení.

Přijdu domů, otevřu si mejlovou poštu a tam mám dopis. Píše mi nějaký Jirka Vágner. Asi jsem ho nikdy neviděl, leč mi udělal hroznou radost. Jen tím, že sedl a napsal: Ahoj, dnes jsem objevil tvůj deníček. Tykám ti, protože sportovci a hlavně běžci si tykají. Docela zajímavý čtení, hlavně v dílu 7. o výšlapu na kole na Smědavu. To musí být pěkná makačka, to bych kolo už asi dávno někde v půlce zahodil. Ale musím se pochlubit, minulý rok v září se mi podařilo vyběhnout z Bílého potoka od samoobsluhy až k chatě na Smědavě a zpět. Funěl jsem jak parník na Vltavě, ale nakonec jsem to dal. Byl to můj cíl už několik let, ale nikdy jsem se neodhodlal, vždy jsem u cedule konce obce zahnul doleva na Bártlovku. Až jednou to vyšlo. Tobě triatlon taky vyjde."

To mi napsal Jirka a vzpomínal na moje tréninky na chalupě v obci Hejnice poblíž Liberce.

Jirko, Jani, díky vám za vaši podporu. Jo a dneska mi můj syn řekl, že by teda se mnou teda ten závěrečný běh na 13 kilometrů absolvoval. Tak to jsem rád, že mě v tom nenecháte. Vždyť ten závod, jak jsem řekl, je už za 15 dnů. Jdu běhat…

Čtěte také:

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy