Skutečně bylo co slavit. Nová škola přestavuje dlouholetý splněný sen místních – a dokáže zaujmout všechny: dospělé i děti. Že nejde o běžnou školu, potvrzuje už pohled na chodbu. Pardon; běžnou školní chodbu se vstupem do tříd tady nenajdete.

Škola má takzvané klastry, společné zázemí pro dvě až tři třídy navštěvované žáky obdobného věku – a ty si jejich kolektivy mohou přizpůsobit a „zabydlet“ po svém. „Tahle stěna je magnetická,“ ukázal zájemcům o prohlídku na černou zeď architekt Zdeněk Píhrt. Na ty světlé se zase dá malovat. Nejen že to není zakázáno, ale stěny jsou k tomu přímo navrženy; mají omyvatelný povrch.

Píhrt se netají tím, se když s kolegy připravovali návrhy, vlastně se vrátili do dětských let. Se znalostmi a zkušenostmi dospělých chystali plány školy, jakou by si sami přáli navštěvovat. Kromě malování na zdi tak nechybí třeba možnost přejít z jedné části komplexu do druhé po střeše. Ale i řada praktických řešení, které člověk ocení až v dospělosti. Třeba oddělené vstupy pro žáky prvního a druhého stupně (a vůbec promyšlený systém řešení přístupů do jednotlivých částí areálu).

I pohled do tříd ukazuje, že tahle škola se liší od většiny ostatních. Ne snad tabulí, na niž je možno psát i promítat obsah z počítače; to dnes nepřekvapí. Především zaujme uspořádání lavic: nejsou v řadách, ale seskupeny do pracovních hnízd. Takzvané frontální výuce, kde se kantor postaví před tabuli a spustí výklad, zdejší uspořádání zjevně nefandí. A je to škola, kde nezvoní, zato třídy mají relaxační kouty, připomněl ředitel Daniel Kohout.

Architekt Píhrt pak ve třídě neopomene upozornit na svou pýchu: světlovody či bezrámová okna. Ta mají nejen zajistit maximum světla, ale také bránit tepelným ztrátám. Však také jde o nízkoenergetický objekt – prý o první pasivní školu této velikosti.

Z pohledu na celek se architekt může pochlubit třeba tím, jak se poměrně rozlehlý komplex podařilo sladit s okolní zástavbou; jsme přece na okraji vesnice. Navenek působí nová škola mnohem subtilnějším dojem než zevnitř; je to díky zasazení to terénu, rozčlenění komplexu i třeba charakteru střech. Sotva by kdo odhadoval, že se dovnitř vešlo nejen 18 tříd pro celkem 540 žáků, čtyři odborné učebny, kabinety a další zázemí, ale i řada dalších prostor umožňujících sloužit škole i potřebám obce: družina, dvě tělocvičny, taneční sál, knihovna pro školu i veřejnost i další multifunkční prostory včetně venkovního amfiteátru, jež škole umožní tepat životem i mimo vyučování.

Zájmové aktivity v nich bude pořádat obecní volnočasové centrum Neformálko. Chystá se dokonce pracoviště multimédií, kde bude sídlo školního rádia – ano, řeč skutečně není o školním rozhlasu, ale o školním rádiu – dále kamerové pracoviště se střižnou i místo pro 3D tiskárny. A u venkovního sportovního areálu, za jehož plotem se teprve rozhrnují hromady hlíny, má ještě vyrůst malá farma se zvířaty.

„Líbí se mi velmi moc,“ zhodnotila pro Deník první dojmy z nové školy po dvou dnech Madalina Grosu ze 7. A. Poznamenala, že se ještě musí pořádně naučit, kudy se kam dostat. „Škola je veliká; klidně bych se mohla ztratit – ještě že jsme měli první den doprovod,“ svěřila se. S domem, kde školu navštěvovala předtím – šlo o bílou budovu na návsi – se prý nové prostory nedají ani srovnávat. To však šlo jen o jedno ze čtyř míst, kde se učilo dřív, přikývl slovům ředitele Kohouta starosta Psár Milan Vácha (za STAN).

„Škola pro 21. století,“ nešetřil chválou nad materiálně technickým vybavením i organizací provozu ani ministr školství Robert Plaga (ANO). Podobu školy v Psárech-Dolních Jirčanech dává za příklad všem, kteří budou stavět na zelené louce. Jen aktuální obsah webových stránek školy za vzor neposlouží; jak Deník zaznamenal, je zjevné, že si veškerou pozornost vyžádaly stavba a rozjezd provozu.

Žáky ministr vyzval, aby se v tomto prostřední snažili „vstřebat co nejvíc“ – a za úkol pro svoji práci označil postarat se o to, aby i vzdělávání bylo na úrovni 21. století. Chce mimo jiné dostat do škol ty nejlepší lidi – přičemž Deníku řekl, že chce cílit jak na absolventy pedagogických fakult, jimž by byli nápomocni uvádějící učitelé, tak na už zkušenější lidi z praxe s vysokoškolským vzděláním, kteří by učit chtěli.

Obec vsadila vše na jednu školu
O potřebě nové školy pro Psáry a Dolní Jirčany se hovořilo delší dobu; intenzivní přípravy začaly před devíti lety. Sama obec však stavbu neměla šanci zvládnout, a to ani kdyby si vzala půjčku. Pomohlo to, že se podařilo prosadit dotace ministerstva školství na výstavbu škol v bezprostředním okolí hlavního města. Obec Psáry, pod niž Dolní Jirčany spadají, se stala jedním z deseti příjemců dotací – a novou školu otevřela jako první.

Celkové náklady se vyšplhaly na 420 milionů korun. Z podpory ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy obec získala 238 milionů, dále bezmála 50 milionů od Státního fondu životního prostředí, téměř 12 milionů od kraje a zhruba šest milionů z evropských fondů na vybudování odborných učeben a multimediální dílny.

Vybavení obec platila sama. Starosta Milan Vácha Deníku řekl, že uspořeno na školu, s jejíž výstavnou se dlouhodobě počítalo, měla 80 milionů – a dalších 34 milionů získala z investičního úvěru. Je to velká zátěž, ale… „Od roku 1693 jsme školu nestavěli,“ poznamenal starosta. Dlouhodobě se prý počítalo, že škola bude sloužit nejen žákům, ale celé obci, a tak nebylo třeba řešit zvlášť takové potřeby jako kulturní dům či veřejnou knihovnu.

Další novostavby škol v okolí hlavního města se díky dotacím pro prstenec kolem Prahy chystají – připravují je či již začaly například Jesenice, Říčany, Úvaly, Podolanka nebo Ondřejov. Obcím z míst vzdálenějších od Prahy by podle slov ministra školství Roberta Plagy měly zase posloužit dotace, které na rozvoj škol poskytuje ministerstvo financí.