Máme toho mnoho společného. Spolu jsme vyrazili na běžecký závod, spolu jsme běželi, spolu jsme finišovali. A teď tu společně sýpeme a hekáme. Oběma je nám tak zhruba stejně let.

Máme mnoho společného. Jeden rozdíl ale mezi námi je. Podstatný. Já vidím, ale on ne. Já jsem vidící, on je nevidomý.
Necelých pětadvacet minut jsme prožili spolu. Ivo a já. Spojeni gumou. A doteky rukou. Spolu jsme právě běželi pro Světlušku.

Je večer. Jemu vlastně je jedno, že padla tma a že se běží za tmy. On běží, já tápu. On nevidí, já vidím. Ale vlastně v té tmě toho zase tak moc nevidím. A to mám na hlavě čelovou svítilnu. Tak kde jsou ty hranice?

První impuls

Vše začalo před pár dny. Štěpánka Batíková z Nadačního fondu Českého rozhlasu, který organizuje projekt Světluška, jenž podporuje nevidomé a zrakově hendikepované, mi napsala. Že se prý koná Noční běh pro Světlušku, a jestli se nepřijdu podívat. Jasně, ale poběžím, odepsal jsem. Hozenou rukavici Štěpánka zvedla a prý, jestli si nechci zkusit běžet jako trasér, tedy vodič nevidomého. Frajersky jsem po té rukavici chňapl.

Čekám

Posuňme se v čase. Středa večer, za pár minut devět. Na sobě mám reflexní vestu a čekám na svého běžce. Nikde není. Prý ale dorazí. Přijede na trojkole. Hmmm, tak to abych se rozběhal, protože on bude asi v ráži, napadá mne a jdu se párkrát předklonit. Jsem nervózní. Copak je to normální potkat se minutu před startem a vyrazit ve tmě na pět kilometrů? Jak vlastně poběžíme? Já vidící, on nevidící. Jak? Na šňůře, na gumě, nebo se budeme držet za ruku? Vůbec netuším.

Konečně

Najednou je tu. Sympaťák na první pohled. Ivo Budil. 46 let, od dětství nevidomý. Masér. Má rád svoji ženu. Rád zajde do hospody. Má rád pohyb. Kromě toho, že občas jezdí na kole, na tandemu jede třeba i maratonské závody na horských kolech Kolo pro život. Taky tu a tam jde běhat, ale prý málo, skoro vůbec (to mu ale nevěřím). Do toho dělá goalball, to je sport pro nevidomé, něco jako házené, akorát tam nejsou klasické branky a míč při pohybu zvoní. A prý chce zkusit jízdu na koni. To všechno probereme při běhu.

Startujeme za pár vteřin. Jenže jak poběžíme? „V klidu, to dáme," říká Ivo a já pořád nechápu, jak to myslí. Jak „to dáme"? Vždyť on nevidí!

Navlékáme si gumu na koncích spojenou, průměr tak třicet centimetrů, na ruce. On na levou, já na pravou. Chytám se ho jako klíště. Jak s tímhle mám běžet pět kilometrů? Iva se ale neptám, on by stejně řekl, ať to neřeším. Je neuvěřitelně klidný, bez stresu. On sice nevidí tisícovku běžců, kteří nás jistě ušlapou. Cítit je ale přece musí!

Kupředu!

Start. 800 běžců vyráží. My stojíme bokem, počkáme, až dav přeběhne, tam uvnitř cítím za Iva odpovědnost. Jenže dav neustupuje, a tak jdeme do toho: „Ivo, běžíme!" říkám. „Jasně," říká a po pár desítkách metr lakonicky doplňuje: „Ale je to nějak pomalé," naznačí mi ve chvíli, kdy se opravdu téměř davem plazíme, že tohle tempo není podle jeho gusta.

Pomalé! Co s ním mám, proboha dělat? Vždyť nevidí a tady chce běžet jak na olympiádě! A máme před sebou pět kilometrů. Ivo! Pět!

Po pěti stovkách metrů si nevšimnu díry v asfaltu. Jasně, Ivo do ní šlápne, zamotá se a já ho sotva udržím. „Kruci, to jsem blbec, promiň," vyhrknu. „Nic, klid, běžíme, to je moje chyba, neměl jsem zpevněnou nohu" kulhá Ivo.

Je mi divně, odstartujeme a tohle, nedávám pozor! Uvědomuji si, že mi věří. A v té noci se začervenám, že jsem byl nepozorný.

Za chvíli už ale Ivo běží v pohodě. A ze mne všechno spadne, guma neguma, pořádně ho pravou rukou čapnu a vyrážíme, prodereme se na levou stranu cesty a já začnu vykřikovat: „Pozor!", „Běžíme!", „Levá!", „S dovolením!", „Místo", „Děkujeme"! Většinou to funguje. Jen ty, kteří mají sluchátka na uších, musím normálně odstrčit.

Ivo pořád naznačuje, že klidně můžeme zrychlit. „Pohoda, je to dobré," slyším od něho mnohokrát. A v té chvíli si uvědomuju, že mě dělá tenhle běh trochu problém. Jak asi musí být jemu? „Hele, já to neřeším, prostě běžím, běžím. S tím nic nenaděláš."

Kamarádi

„Ivo, jsi to ty? Ahoj! Teda vy makáte, to je rychlost," křičí jakýsi Pavel. „No my do toho trochu šlapeme," utrousí Ivo a mne napadá, že jeho slova, že moc nesportuje, jsou jen legráckou, kterou mne chtěl uklidnit. Říkám si, že on snad vidět musí!

Kamarádovi mizíme z dohledu. Každou chvíli někdo na Iva zahaleká, je vidět, že ho znají desítky lidí. I v té tmě.

Nepolevujeme. Moje tempo je slušné, hodnotím a hned memám myšlenku na současného kamaráda Iva, který pokládá nohy ve víře, že každý z tisíců kroků najde úrodnou půdu. Že se neobjeví něco, co ho zastaví. A taky mi musí věřit. Mrazím mne z toho pomyšlení.

Hlavně, abychom vydrželi! „Ivo, tys kolem mne proběhl jak šílený. Já myslel, že poběžíme spolu a pokecáme. Ale tohle tempo se nedá vydržet," míní další Ivův kamarád. I jemu unikáme. Iva ani nenapadne zvolnit.

Předbíháme stovky lidí. Fakt! Nasazujeme tempo, odhaduji tak 4 minuty 30 na kilometr. Chápete to? Začínám Iva podezírat, že je šílený. Davy řídnou, ale pořád máme koho předbíhat. Ženeme se vlastně navzájem, hecujeme. Další, další, další předběhnutí. Pořád je motivace, koho předběhnout. Dokonce si i povídáme o životě. Pravdou je, že čím blíže k cíli, tím povídáme méně.

Nechápu, opravdu nechápu, jak může běžet tak rychle nevidomý! Na vteřinu zavřu oči a už to vícekrát neudělám. To prostě nejde!

Krize

Najednou tuhnu. Nejprve pravá ruka, která je připoutaná k Ivanově levačce, lehce dřevění. Pak levá. Na to tuhnou i záda. Asi z rozdílných pohybů rukou. Ivo to vycítí a nabídne, že změníme polohu gumičky. Už se ho nedržím jako klíště, ale spojuje nás jen guma. On cítí každý můj pohyb, každou změnu směru a skvěle reaguje. Jen ve chvílích ostrých zatáček, předbíhání běžců, kteří nás nevnímají, předbíhání turistů musíme změnit směr. To ho chytnu za ruku a nasměruju. Reaguje jak kdyby ho řídil čip. S minimálním zpožděním vyrovnává udaný směr.

„Už tam budeme, tři sta metrů," říkám, když slyším hudbu. „To je fajn," říká Ivo. Oběma nám ubývá sil, napadá mne a zase si uvědomím, že tenhle chlapík je borec. Jenže ta hudba nezní z cíle. Je odjinud. A já najednou cíl nevidím.

Po půl kilometru se Ivo zeptá, jestli už ten cíl opravdu brzy bude. Zalžu mu, že teď už je to fakt jen kousek, ale vím, že lžu. On přece nevidí. A já vlastně ne. On nevidí trasu, já cíl. Ale to mu neprozradím.

Máme to!

Z obou z nás stříká pot, ale najednou vidíme, vlastně vidím, cílovou rovinku. A Ivo ji vycítí a najednou mi málem utrhne ruku. Začne finišovat. „Ivo, teď už fakt jen sto metrů. Neblázni! Padesát, deset. Máme to za sebou! Jsi fakt dobrej," plácám ho po zádech. Vzápětí oba klesáme na kolena. Zhluboka dýcháme, sýpeme, hekáme. Louže potu se zvětšuje. Ivo se zvedne a já se podvědomě se zvedám taky.

Jako bychom byli spojeni gumou…

Světluška…

…je dlouhodobý projekt Nadačního fondu České rozhlasu. Světluška pomáhá dětem a dospělým s těžkým zrakovým postižením. Světluška zahájila činnost v roce 2003. 1. ročník Nočního běhu pro Světlušku se uskutečnil 
v pražském parku Stromovka 25. dubna. Na start dvou tratí - tří a pětikilometrové - se postavilo na osm stovek běžců a chodců. Ti svým startovným přispěli do fondu Světlušky.