Protože jinde nebylo místo, přišla kdysi Jitka Hřebecká svého syna zapsat do mateřské školy Archa v Petroupimi na Benešovsku. Syn jí odrostl, ale ona tu zůstala a je z tamního prostředí dodnes nadšená. Ba co víc, stala se ředitelkou.

Víra na půdě této školy hraje velkou roli a dělá archu Archou. Děti sem dojíždějí z míst vzdálených až sedmnáct kilometrů. Rodiče se totiž složili a koupili mikrobus. Potom najali řidiče, který každý všední den žáky do i z této základní a mateřské církevní školy v pořádku dopraví domů.

Specifikovala byste čtenářům vaši církevní školu a výuku v ní?

Lišíme se úplně ve všem. Na prvním místě je pro nás dítě a vše mu podřizujeme. Společně hledáme, jak mu pomoci dobře projít cestu vzdělávání. Pedagogové u nás nemají svoje prostory, jsme pořád s dětmi, i já mám ředitelnu ve třídě a kabinety neexistují. Vždy řešíme, co které dítě potřebuje, abychom mu vyšli co nejvíce vstříc, pomohli mu najít vlastní způsob vzdělávání. Jsme alternativní škola, ale vycházíme z běžného rámcového vzdělávacího programu, procházíme běžnými inspekcemi.

Kolik let fungujete?

Dvacet. Zrovna jsme měli letos v červnu kulaté výročí založení. Původně jsme ale byli jako mateřská škola, jenže jak nám děti rostly, tak se ozývaly požadavky rodičů, kteří je nechtěli přehlašovat na klasickou školu. Jen jsme předtím fungovali pod jinou církví.

Jak celý nápad se založením školy vlastně vznikl?

Rodiče zkrátka, už tehdy, nechtěli některé děti dávat do běžných škol.

Není ale trend hlásající alternativu moderní až posledních pět let?

Je pravda, že nyní je to boom. My ale takto fungujeme už dvě desetiletí. Za založením stály dvě maminky, pedagožky. K nim se přidali další věřící rodiče, ale i ti, kteří nejsou příslušníci žádné církve. V současnosti máme okolo šedesáti procent věřících dětí a čtyřicet procent tvoří ti, kteří se cítí být věřící, ale nejsou členy žádné církve a také ateistické rodiny. Je to promíchané.

Váš model ale nějakým způsobem spojený s náboženstvím je, co se týče předmětů?

Stojíme si za tím, že jsme církevní škola, ačkoli vím, že by s tím někteří věřící polemizovali. Viditelným znakem je například to, že máme biblická pátrání jako volitelný předmět. Mimochodem, je o něj velký zájem. Tyto hodiny dokonce vede pan farář. Slavíme i svatého Martina, Václava, advent, Velikonoce a klademe důraz na duchovní stránku těchto svátků.

Co to znamená?

Na svatého Martina děláme slavnost, předškoláci pečou koláče pro školáky a po jeho vzoru se dělí s ostatními. Advent s dětmi prožíváme jako období zamyšlení. Na svatého Mikuláše u nás neběhá čert s andělem, ale ukazujeme jeho pravou podobu, tedy to, že obdarovával chudé děti. Poznáváme liturgii. To, co je podstatou konkrétního svátku. Což dnešní společnosti celkem uniká. Na Velikonoce, pokud žáci chtějí, nacvičují dokonce pašijové hry a celý příběh ukřižování Ježíše.

Není to pro ně trochu morbidní? Nebo mám špatnou představu?

Představu máte dobrou. Ale my tady opravdu nikoho nevěšíme na kříž, jen chceme tu oběť Ježíše Krista dětem zprostředkovat. Měly by vědět, že někdo pro druhé přinesl nejvyšší oběť.

Neprotestují občas děti proti tomu?

Často řešíme krizi víry s žáky na druhém stupni. Je to období, kdy se vyhraňují vůči rodičům, tak si o tom povídáme, ale nikoho do ničeho nenutíme. Mnohdy ani nevíme, které z dětí jsou věřící, protože se jich na to neptáme.

Objevují se třeba střety názorů mezi věřícího dětmi a těmi z ateistických rodin?

Ne. Děti řeší jen to, zda je jim s někým dobře. Tento problém řešíme spíše u dospělých. Pamatuji si, když jedna paní učitelka chtěla na svatou Kateřinu s dětmi hrát jedno představení. Ve finále to ale skončilo tím, že se nejdříve rozhádal celý pedagogický sbor, protože každý z nás vnímá pojem svatý jinak. V některých církvích je svatý ten, kdo skutečně udělal zázraky. V jiných je za svatého považován každý věřící a někdo svaté vůbec neuznává. A to hovoříme pořád o křesťanství. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že budeme učit děti právě toleranci vůči jiné víře. I ateismus je totiž svým způsobem víra.

Jak vysvětlujete dětem pojmy jako být svatý, obětovat se nebo pro něco zemřít?

Řekla bych, že jsou děti společností podceňovány. Ony vědí, že lidé umírají. My z toho všichni máme trauma podle mě proto, že se s námi o tom v dětství nemluvilo. S dětmi o smrti běžně hovoříme, když se to téma naskytne. Vždyť ony samy už většinou mají zkušenosti se smrtí.

Chcete tedy, aby děti vnímaly smrt jako součást života?

Ano. Není dobré, když se dospěláci, kterým děti věří, před tím tématem zavírají a mlčí o tom. Trauma se tím jen prohlubuje. Pokud ale připustíme, že je to smutné, pojmenováváme to, co v tu chvíli děti cítí.

Setkali jste se s nějakým negativním názorem na tento způsob výchovy?

Ne. Veřejně deklarujeme, jak vyučujeme a pak je na rodičích, zda k nám děti dát chtějí.

Takže nemají rodiče špatnou vizi, jak vyučování jejich dítěte bude vypadat, pokud ho k vám dají?

To je důležitá věc. Poslední tři roky hodně pracujeme na tom, abychom byli předem dobře čitelní. Vypracováváme různé materiály. Zpracováváme naše vize a cesty, kterými děti vedeme. Aby s tím rodiče dopředu počítali. V minulosti se nám totiž stávalo, že si rodiče udělali představu a realita byla jiná. Což vedlo ke konfliktu. Než k nám někdo dítě dá, intenzivně s rodinou spolupracujeme dlouho předtím, aby pochopili naši filozofii.

Kolik máte ve škole celkem dětí?

Ve školce dvacet čtyři a ve škole čtyřicet osm. Hodně se rozrůstáme. Zájem je velký.

Čím to podle vás je? Osobnějším přístupem?

Řekla bych, že to je tím, že bereme každé dítě jako dar. Nesnažíme se ho předělávat, ale spíše doprovázet na cestě ke vzdělání. Přemýšlet nad tím, jak mu tu cestu upravit, aby bylo schopno ji projít co nejlépe. Řídíme se heslem Marie Montessoriové, Pomoz mi, abych to dokázal sám. Možná to je bonus i pro rodiny nevěřící. Také se snažíme každému potřebnému dítěti sehnat asistenta pedagoga.

Jste tedy schopní přijmout do školy dítě, které vyžaduje speciální přístup?

Jistě. Máme tu děti s různými hendikepy, jako například autismus, ADHD, ADD, tělesné postižení a další. Dysporuchy ani moc neřešíme. Velkým problémem českého školství ale je, že podle zákona mohou být v jedné třídě maximálně čtyři děti s nějakou integrací. Nám se například stalo, že jsme přijali do prvního ročníku šest běžných dětí, a ve třetí třídě pět z nich mělo na něco papír.

Ono má dnes téměř vše nějaké pojmenování a odborné označení, nemyslíte?

To je pravda. Ale já bych řekla, že to s sebou nese i doba. Díky zrychlené, počítačové době jsou poruchy vážnější. Dříve se děti učily číst, psát, počítat a zbytek dne běhaly po louce. Měly tak možnost si vyčistit hlavu. Dneska je držíme ve vzdělávání mnohem delší dobu a tím problém podle mě uměle dost prohlubujeme. Proto se pokoušíme to dětem co nejvíce zpříjemnit.

Jestli jsem postřehla správně, tak třídy nemáte rozdělené podle ročníků, je to tak?

V jedné skupině máme například děti od dvou do sedmi let. Naší snahou je učit všechny skupiny nevrstevnicky. Podle nás není normální, aby bylo dítě ve vrstevnické třídě. Po celý život se přece pohybuje mezi všemi skupinami. Jedinou výjimkou bývá právě škola, kde děti strkáme do stejných ročníků. U nás si tak mohou žáci hledat přátele napříč ročníky.

Neblokuje to výklad?

Přesně jste řekla výklad, nikoli výuku. U nás učitel děti ve výuce provází. Hodně to stojí na samostatné práci žáků. Není cílem, aby ve třídě sedělo třicet znuděných žáků a vpředu hrál kašpárek divadlo. Když děti aktivně pracují, čas jim utíká rychleji a více se toho naučí. Já když učím, rozdám dětem pracovní listy, právě podle toho, do kterého ročníku žák spadá, a většinu hodiny pak pracují samy. Výhoda je i ta, že nejsou mezi sebou srovnávány. Kolikrát si i děti mohou samy vybrat variantu. Nejde ale o klasickou doplňovačku. V zadání práce musí být pohybové, praktické úlohy, kreativní zadání, výzva. Tedy to, co zapadá do normálního života.

Předpříprava do hodin je pak pro vás ale složitější, že?

Určitě je to mnohem náročnější. Přípravu dělám i v šesti verzích. Na druhou stranu je zase jednoduší pak učit. Děti pracují proto, aby se něco dozvěděly, ne proto, že nad nimi někdo stojí s bičem. Mohou si i samy určit, kdy chtějí přestávku. A nevzpomínám si, že bych někdy nějaké dítě naháněla zpět do třídy. Rozvrh máme jen kvůli pedagogům.

Jak u vás vypadá zkoušení a vysvědčení?

Do osmé třídy mají žáci slovní hodnocení. Potom už je známkujeme kvůli středním školám, protože ty si se slovním hodnocením neumí poradit. A jsou potřeba pro přijímací řízení. Písemky si děti opravují samy. Učitel to nemusí vždy kontrolovat. Je to o důvěře a nemáme s tím jediný problém. Jsou na to zvyklí. Neopisují, protože by tím podváděly jen sebe, a to si uvědomují. Ke každému z nich přistupujeme individuálně, tudíž pro někoho je pět správných odpovědí slabý průměr a pro někoho úspěch.

Jak potom zvládá dítě přestup na střední školu, kde se s ním nikdo „nemaže" a je tam nastavený univerzální model pro všechny? Není to pro něj naopak handicap?

Ne. Děti jsou překvapeni velikostí budovy, množstvím žáků a dlouhými chodbami s řadou skříněk. Od nás odcházejí v patnácti letech jako téměř hotové osobnosti. První měsíc až dva na střední škole jsou možná trochu pomalejší, ale pak naskočí a fungují normálně. Jen jednou se nám stalo, že náš žák nedokončil střední školu. Naše děti vědí, na jaký obor chtějí, proč tam chtějí, jsou připravené pro to udělat maximum a také to maximum udělají. Jsou naučeni vyhledávat informace, samostatně pracovat a studovat. A jsou naučeni psát i písemky a to, že je neopisují, ale naučí se na ně, přece není handicap.

Čtěte také: Katolická církev za rok investovala do škol přes 100 milionů korun