V roce 2015 se s manželkou přestěhovali z jihočeských Hoštic do Horoušan nedaleko Úval u Prahy. Právě tam, v rodinném domku, jsme si povídali.

Pane Linko, vloni jsme si povídali krátce před vaším koncertem v Úvalech, kde jste chtěl otestovat nový koncertní program před uvedením dvojcédéčka. Jak to tehdy dopadlo?

Bylo to prima. Dvojcédéčko vyšlo 11. září. Od té doby se datují koncerty s ním spojené. A musím říci, že je to fajn období.

Takže spokojen?

Já určitě. A v Supraphonu říkali podle čísel prodeje, že to není špatné.

Když jste držel cédéčko v ruce, zahřálo vás u srdíčka?

Tak to zahřeje každého hudebníka. Ale musím vám říct jeden zážitek spojený s přípravou cédéčka. V podstatě celá moje kariéra startovala od 1968, kdy jsem začal hrát s White Stars. Rok poté jsme vytvořili první nahrávku slavné Jesse James. Tak je právě na tom prvním cédéčku. Tehdejší technika byla úplně někde jinde. No a teď to funguje tak, že se všechny nahrávky na cédéčko dají do kupy a pak se upravují, takzvaně se dělá mastering. No a ve studiu v pražských Řepích mi mistr zvuku pustil tu původní písničku, která zněla jako ze sudu. Pak přepnul přístroj na nový zvuk a to byla paráda. Při tom masteringu odboural šumy, všechny nedostatky a ta skladba zněla v lajně jako všechny ostatní jako kdyby byly natočeny na jednom místě v jednom dni. Prostě paráda.

Kolik písniček ve vlastně na dvojcédéčku?

Pětatřicet starých a pět bonusů, které jsme složili s Antonínem Kny, který je kytaristou a manažerem jak Fešáků, tak Přímé linky. Dvojcédéčko se proto jmenuje 40 odstínů country.

Vloni jste mi říkal o svém snu vyrazit s kapelou Přímá linka zase do Austrálie, kde už jste několikrát byl.

Říkal, ale nepodařilo se mi to. Prostě to nedopadlo. Lidi, se kterými jsem se o tom před časem bavil, se neozvali. Mrzí mne to, do Austrálie bych se chtěl ještě podívat. Je to neuvěřitelně krásná země se skvělými lidmi. Letos to ale taky nevypadá.

Myslíte kvůli operaci?

Jak jsem řekl, je třeba potkat správné lidi, které jsem zatím nepotkal. A pak ta noha. To máte pravdu.

Vloni jste avizoval operaci kyčle.

Nakonec jsem nebyla na operaci kyčle. I když to na ni vypadalo, nakonec se dostalo na program operace koleno.

Jako že se lékaři spletli?

To ne. Vypadalo na kyčel, ale ta se uklidnila a zase mne začalo tak strašně bolet koleno, že jsem se budil ze spaní. Takže místo pravé kyčle mám operované levé koleno. Na operaci jsem byl v polovině ledna. Dali jsme si stejný operační termín s Tondou Kny, protože on taky potřeboval pošťourat v koleni. A na začátku roku je pro většinu hudebníků okurková sezona. Tak jsme to vzali jedním vrzem oba dva.

No a proto na pódiu sedíte na židličce?

Já seděl na židličce i před tím, ale stejně lidem říkám, že jsem po operaci a že není na to, abych běhal jako zajíc.

Koleno tedy na pódiu nezlobí?

Ne, je to v pohodě. Koncerty Přímé linky věnujeme vlastně výročí.

Vašemu výročí?

Ano, 6. února jsem slavil.

Jak?

No, byl jsem po operaci, takže doma, v poklidu. S rodinou a s pár kamarády z okolí. Obývák byl plný.

Z bývalé party hudebnické si někdo vzpomněl a zatelefonoval.

Jo, jasně., Ale přece jen telefonování se už tolik nenosí. Spíše esemesky, kterých pár přišlo. A taky hodně přání přistálo na facebooku. Ale radost mi udělali kamarádi, kteří na začátku března pořádali už asi popatnácté festival Modrý Beroun, kam se sjíždějí kapely z Berounska a Karlštejnska. Pozvali mne, že společně oslavíme moje narozeniny. A najednou se tam objevili kluci z mých začátků - Marko Čermák, Jarda Jelen, Pavel Král a další. Bylo to fajn. Jen na dlouhé řeči nebyl čas, protože večer měl určitou gradaci. Jen poté jsme dali pár slov i pár panáků, osIavili jsme to, zapili. A takhle je to v podstatě všude, kde křtíme. My křtíme vlastně na každém našem koncertu.

I s těmi panáky?

Jo, tu a tam se objevují.

Jak se cítíte jako sedmdesátník? Cítíte nějakou změnu. Třeba že jste se stal rozumnější?

Nevím, jestli je to věkem, nebo kolenem. Ale jak blbě chodím, tak si připadám jako stařeček. Ale už je to i s tím chozením lepší. Ale že bych se naparoval, že jsem dosáhl nějaké významné mety, to zrovna ne. Prostě jsem oslavil jedny svoje narozeniny.

Myslíte jedny ze sedmdesáti.

Lidi slaví osmdesátiny, mám na to dost času.

Hned vedle sedací soupravy máte postavený rotoped. Opravdu na něm jezdíte, nebo ho máte, jako spousta lidí, jen na odkládání oblečení?

Tak pozor, každý den dvakrát na něm jezdím, ale musím sedět na židli za ním, šlapu jakoby vleže. Horní úvrať s nohou ještě nezvládnu, ale lepší se to.

Když se ohlédnete za těmi sedmi desítkami let, jaké tam vidíte mezníky?

Velikým milníkem byl můj hudební začátek, o kterém jsem mluvil už tolikrát, že to každý zná zpaměti.

Tak to krátce shrňte.

Jednoho dnesse u nás objevil Marko Čermák, že hledá hráče na foukací harmoniku a tatínek byl na tomhle nástroji mistr. Jen už nechtěl hrát a řekl, ať zkusí mne. Tak to se mnou zkusil. Pak se mi vybavuje období života, kdy jsme žili v Hošticích, vesničce v jižních Čechách. Jo, ta Troškova Hoštice s tím sluncem, senem a jahodami. Vybudovali jsme si tam chalupu s bazénem a žilo se nám tam dobře. Pak jsme za sebou spálili mosty a s manželkou jsme se přestěhovali vloni do Horoušan. Abychom byli blíže dětem. Jsme tady spokojeni. Těch milníků by bylo jistě více.

Nechci vám radit, ale významný mezník bylo jistě i seznámení s jednou dámou.

Tak to samo sebou. Okamžik, kdy moje nynější manželka vstoupila do muzikantské šatny a pak jsme vyrazili všichni posedět, byl okamžik, který mi vlastně změnil život. V tom nejlepším, co mne mohlo potkat. Vidíte, včera to bylo 43 let, co jsme se vzali.

Jak se to dá s muzikantem, který je hodně času mimo domov, vydržet?

To byste se měl zeptat jí. Určitě ji ale moje hraní mnohokráte lezlo na nervy. Ze začátku, když byly děti malé, já měl hodně vystoupení. To jsem byl dva týdny pryč, pak jsem přijel na dva tři dny domů a zase pryč. Neměla to jednoduché, na děti byla vlastně sama, a vlastně to, že jsme spolu jako rodina zůstaly po kupě, je její zásluha.

Jaký jste manžel? Nezapomínáte na manželčiny narozeniny?

Tak na to jsem pedant, narozeniny manželky i dětí si pamatuji. Důležitá data mám v paměti nebo alespoň v kalendáři.

Co vás čeká letos a co příští rok?

Ta Austrálie ve snech zůstává, uvidíme, ale že bych se z toho hroutil, kdyby to nevyšlo, to zase ne. S Přímou linkou koncertujeme, jak to jde. A pak i s Fešáky. Příští rok bude ve znamení padesátin Fešáků. Takže to bude taky zajímavý rok. Tonda Kny bude určitě chtít vydat k tomuto výročí cédéčko, tak uvidíme.

Prošel jste mnoha kapelami. Je nějaká, která byla něčím mimořádnější?

Každá byla skvělá. Ale vzpomenu třeba Cadillac s Pavlem Brümerem. Hráli jsme moderní americké country, takové to svižnější a bylo to příjemné období. Každý hudební čas ale měl svá kouzla. Třeba s Přímo linkou po sedmdesátce je to hodně kouzelné.

Říkal jste, že jste vždy měl před koncertem trému, která trvala do konce první písničky. Mění se tyhle pocity věkem?

Teď už to není takové, dříve to bylo před startem horší. Teď bych řekl, že to tak nějak máme trochu v paži. Ta nervozita by už neměla být. Samozřejmě při nové písničce se tam trocha nervozity objeví, ale jsme profíci, musíme to ustát.

Máte ve svém každodenním životě nějakou neřest?

Jsem trošku línej.

Tak v podstatě si myslím, že v sedmdesátce na to máte nárok.

Nojo, jenže já jsem línej už posledních čtyřicet let.

Jak se to projevuje? Třeba že manželka běhá po bytě s vrtačkou a vy radíte?

Tak takhle asi ne. My máme rozdělené funkce. Základní věci si doma opravím, ale že bych to přeháněl, to zase ne. Na to existuje jedno přísloví, které říká, že manželka nemusí pokyny říkat dvakrát, stačí to připomenout jednou za půl roku. S manželkou jsme spolu dlouho, takže ví, co ode mne může čekat a v podstatě ji už nemohu svoji (ne)aktivitou překvapit.

Jaký čas máte doma nejraději?

Tak je to asi v souladu s tím, co jsem řekl, tedy s tou moji leností. Mám rád, když se přiblíží večer a my si s manželkou uděláme pohodlí, zapneme televizi a koukáme se. Společně dáme hlavní program po osmé hodině a pak, protože se následně naše televizní priority rozejdou, rozštěpíme se a pustíme si každý svoji televizi.

Považujete se za spokojeného člověka?

Tak to rozhodně ano.

A jsou někdy chvíle, kdy vás to všechno opravdu štve?

Jo, ty chvíle jsou, když koukám na televizi a sleduju politiku. To se často i rozčílím.

Řekněte mi, nevypadáte, že byste strádal, vypadáte dobře živený. Na čem si pochutnáváte?

Já jsem všežravec. Masa, omáčky, to je moje. Manželka výborně vaří, její svíčková je prostě úžasná, nepřekonatelná. Vaří ji ale jen svátečně, třeba k narozeninám. Možná bych ji měl naznačit, že by ji mohla uvařit častěji. Teď, jak si o tom povídáme, se mi zrovna na ni sbíhají sliny.

Už ve středu 6. dubna vás čeká koncert s Přímou linkou v Kolíně.

Přesně tak, do Kolína se těšíme, tady vždycky je příjemné obecenstvo, před kterým se dobře hraje. Nejsme tady poprvé, o to se těšíme více nejen na podium, ale i na setkání s mnoha známými. Kromě obvyklého repertoáru zahrajeme i dvě písničky, které jsou na mém dvojcédéčku v rámci bonusů.

Kam dále zamíříte?

O den později, tedy ve čtvrtek 7. dubna, zahrajeme od 19 hodin před Hypermarketem Globus ve Velkých Čakovicích. Ve čtvrtek 14. dubna zahrajeme v pražském klubu Rikatado na Palmovce. V úterý 19. dubna míříme do Brna do kulturního střediska Omega – Musilka. No a v sobotu 23. dubna zahraje Přímá linka u nás v Horoušanech.

Tak to jdete s kůží na trh.

No, jsem zvědavý, jestli někdo přijde. Musím to rozhlásit v hospodě a zaplatit asi nějakou rundu, aby někdo přišel. Ale moc se těším na všechny koncerty. Vždyť je to můj život. I když jsem řekl, že se považuji za spokojeného člověka, řek bych i šťastného, tak ten pocit spokojenosti a štěstí se ve chvíli, kdy vyjdu na jeviště, pořádně umocní. Ty chvíle miluju.

Čtěte také: Muzikant Tomáš Linka: Těším se na letní grilovačky. A hodně toužím po Austrálii!