Kliknutím zvětšíte"Pište pravdu" bylo jedno z hesel sametové revoluce směřující k tehdy státním sdělovacím prostředkům. Čtyřicet let komunistické kontroly vyvolalo v lidech přirozenou touhu po necenzurovaných médiích. Poslech Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy či BBC byl každodenním rituálem většiny Čechů a Slováků. Když jste před rokem 1989 šli v létě v devět večer po sídlišti, bylo unisono slyšet znělku Yankee Doodle z otevřených oken. Lidé nechtěli být závislí na komunistické propagandě. Jak to, že téměř tři desetiletí poté je svoboda médií opět tématem?
NOVINÁŘSKÁ ČEST
Oba moji rodiče pracovali v novinách, které byly po sovětské invazi zastaveny. Oni i jejich kolegové se ocitli bez práce stejně jako stovky dalších novinářů, kteří odmítli pracovat v novinách, časopisech, rozhlase či v televizi podporujících Husákovu normalizační politiku. Mnozí novináři tehdy buď emigrovali, nebo se živili jako myči oken, taxikáři, měřiči vody či v dalších podobných profesích. Byli mezi nimi oblíbení a populární autoři, hvězdy obrazovek a rozhlasových mikrofonů či novinových sloupků. Místo nich nastoupili lidé, kterým nevadilo prohlašovat vojenskou okupaci za bratrskou pomoc, lež vydávat za pravdu, popírat fakta a zveřejňovat vyfabrikované nepravdy.
Nebylo to ovšem v naší historii nic nového. Také za německé okupace se novináři museli rozhodnout, zda si chtějí zachovat svou profesionalitu, nebo sloužit zločinnému režimu. A ovšem po převzetí moci komunisty v roce 1948 demokratičtí novináři nesměli pokračovat ve své práci, pokud se nerozhodli přidat na stranu nové politické moci.
Ti vyhození novináři, které jsem znal, většinou sami dali přednost zachování své mravní integrity. Nový režim by byl jejich kolaboraci přivítal a ocenil. Vždyť byli populární a měli velké okruhy čtenářů, posluchačů či diváků. Za své rozhodnutí platili nejen ztrátou profese, snížením životní úrovně, ale často i vězením a politickou perzekucí svou i svých dětí a dalších členů rodiny. Za války nebo po roce 1948 bylo ovšem rozhodnutí nepodpořit režim mnohem riskantnější. Hrozila i ztráta života.
Bohužel tři desetiletí po konci totality zažíváme opět situaci, kdy se novináři rozhodují, zda si zachovají svou novinářskou čest a osobnostní integritu, nebo zda se změní v placené propagandisty. Rozdíl ovšem je, že volbou prvního dnes neriskují ani smrt, ani věznění, dokonce to nemusí znamenat ani konec jejich profesionální kariéry. Volí pouze mezi etikou a rizikem snížení své životní úrovně. Mají ovšem hypotéky na domy či byty a jsou zvyklí na svůj životní standard. A možná mnozí ani žádná dilemata neřeší, protože etika je pro ně neznámým pojmem.
ROSTOU POMALU
V minulých letech u nás vznikly unikátní novinářské projekty. Vytvořili je novináři, kteří odešli z tradičních médií a založili vlastní časopisy a zpravodajsko-komentářové weby. Prvním byl v roce 2013 tabletový týdeník Dotyk autora tohoto článku a bývalé šéfredaktorky týdeníku Ekonom Evy Hanákové. Po koupi vydavatelství Mafra Andrejem Babišem rychle následovaly další. Bývalý šéfredaktor Lidových novin Dalibor Balšínek založil týdeník a web Echo24. Bývalý šéfredaktor Mladé fronty Dnes Robert Čásenský měsíčník Reportér magazín. Jeho nástupkyně, která několik měsíců zkoušela být šéfredaktorkou v Babišově MF Dnes, Sabina Slonková, založila web Neovlivní. Pavel Šafr, dříve šéfredaktor několika deníků a časopisů, mezi nimi také MF Dnes a Lidových novin, založil Svobodné fórum a později Forum24. Novináři Ondřej Neumann a Robert Břešťan spustili web Hlídací pes.
Přestože se dají nezávislé časopisy koupit v prodejní síti a nemusejí se pod rizikem vězení tajně rozmnožovat jako samizdaty za komunistické totality, přestože jsou internetové projekty dostupné stejně snadno jako jakýkoliv jiný obsah na internetu, jejich čtenost a návštěvnost roste pomalu. Nemají prostředky na marketing, a tak zatím nedosáhly takové známosti, jakou mají tradiční média. Přispívá k tomu i celkově klesající důvěra lidí ve sdělovací prostředky a k tomuto poklesu zase přispívají všichni ti, kteří paušálně označují novináře za prodejné a zkorumpované a nerozlišují mezi vlastníky médií.
VLEKLÁ KRIZE
Média v celém světě procházejí vleklou krizí a tradiční vydavatele, kteří neměli jiná podnikání než svá vydavatelství, nahrazují investoři, podnikající i v jiných oborech. Tahle změna automaticky neznamená ztrátu novinářské nezávislosti. Řídil jsem řadu let vydavatelství Economia pod německými vlastníky a pak i rok poté, co ho převzal Zdeněk Bakala. Na redakce neměla změna vlastníka žádný dopad. Ani jednou se nestalo, že by chtěl nový vlastník zasahovat do obsahu Hospodářských novin, týdeníku Ekonom ani dalších časopisů. Stejně není neovlivňován obsah Deníku a časopisů, které vydává naše vydavatelství, současní vlastníci – finanční skupina Penta. Přestože jeden z partnerů Penty veřejně podpořil stranu Realisté, Deník, jak mohou čtenáři sami posoudit, tuto stranu nijak neprotežuje.
V minulých dnech se na veřejnost dostaly odposlechy, které zaznamenaly schůzky Andreje Babiše s novinářem MF Dnes, kde probírali, jak prostřednictvím publikací v jeho novinách poškodit Babišovy politické protivníky. Odsuzuji zveřejňování jakýchkoliv odposlechů soukromých hovorů. I bez nich je ale známé, a hysterická reakce vedení redakce MF Dnes to jen potvrdila, že MF Dnes a bohužel i Lidové noviny, u jejichž obnovení po roce 1989 jsem byl, svůj obsah přizpůsobují politickým cílům svého současného majitele. Ostatně nebylo by na tom nic špatného, pokud by to otevřeně přiznaly, a k tomu, že jsou stranickým deníkem, se veřejně přihlásily. Tím, že to popírají, podvádějí své čtenáře.
OVLIVŇOVÁNÍ OBSAHU
Hranice mezi důvěryhodnými a nedůvěryhodnými médii nevytyčuje výše majetku vlastníků, ale profesionalita a osobní integrita představitelů redakcí a mediálních společností. Tam, kde je kritériem pro obsazení vedoucí funkce ochota ohýbat profesionální novinářské postupy a zakrývat prosazování politických zájmů vlastníka, nebo ho dokonce adorovat, tam není prostor pro nezávislý a důvěryhodný obsah. Ovlivňování obsahu nespočívá jen v psaní článků na politickou objednávku, ale i v záměrném potlačování významu některých zpráv, zdůrazňování jiných, ve výběru hlavních témat atp. Jednoduše nahrazení profesionálních novinářských postupů, které mají vycházet z informačních potřeb čtenáře, propagandistickými postupy, které plní konkrétní politická zadání.
Všechna média existují ve společném prostoru, a tak záleží jedině na čtenářích, zda jim vadí, nebo nevadí sledovat média, jejichž obsah je zkreslovaný. Z hlediska politického vývoje v naší zemi by bylo dobře, kdyby těch čtenářů, kteří hledají nezávislý obsah, přibývalo. Existence médií, která plní politická zadání, závisí na těch, jejichž politická zadání plní. Existence svobodných a nezávislých médií je naopak závislá na čtenářích. Bez nich nebudou existovat. A ohrožení existence nezávislých médií je ohrožením základních pilířů demokracie.
STÁTNÍ DOTACE
Před třemi lety, ještě jako vydavatel tabletového Dotyku, jsem napsal, že by stát měl podporovat nezávislé mediální projekty vytvořením podmínek pro snadnější rozvoj mediálního podnikání. Dostalo se mi odpovědi, že chci pomoci sám sobě, a ortodoxní liberálové mne poučili o obecné škodlivosti dotací. Dnes opakuji tento názor jako ředitel velkého vydavatelství, na které by se taková podpora nevztahovala. Existence svobodných a nezávislých médií je nutnou podmínkou demokracie. Jestliže stát zcela samozřejmě podporuje sport, provoz divadel a muzeí a mnoha dalších činností, které považuje za společensky potřebné, měl by rovněž zcela samozřejmě, a dokonce na prvním místě podporovat nezávislá média. Nedávno se našla parlamentní shoda k odsouzení zneužívání médií Andrejem Babišem. Stejná parlamentní většina by měla schválit principy podpory nezávislých médií. Projekty, o kterých píši, fungují velmi úsporně a dotace, které by jim stačily k fungování a rozvoji, jsou mnohem nižší, než to, co stát denně vydává na podporu mnohem méně významných činností.
Státní subvence nových médií není nic, co by neexistovalo v zahraničí. Také v jiných zemích zakládají novináři nové mediální projekty. Využívají možností, které poskytují internet a sociální sítě. Zcela samozřejmě takové projekty získávají vládní dotace. Když končilo české vysílání BBC, podepsalo více než 600 našich občanů petici, která žádala britským státem placenou rozhlasovou společnost, aby dál provozovala české vysílání. Pokud nám není zatěžko žádat cizí zemi, aby nám platila kvalitní médium, nemělo by být divné chtít totéž po vlastní zemi.
JAKO NEZISKOVKY
Ti, kteří budou hledat argumenty proti státním dotacím pro nezávislá média, budou určitě tvrdit, že nelze určit, kdo má na dotaci nárok. Taková pravidla ale není těžké nastavit. Některá nezávislá média už dnes fungují jako neziskovky, ostatní by na tuto formu mohla přejít. Stát by si mohl stanovit určitou minimální hranici čtenosti nebo sledovanosti média, aby vyloučil bezvýznamné projekty. Nezávislé metody měření existují a jsou respektované. Dalším kritériem pro získání dotace by mohla být minimální doba existence média. Naopak je třeba vyloučit taková kritéria, která by mohla vést ke zneužití dotace pro politickou manipulaci. Tzn., že stát nemůže posuzovat politickou orientaci média. Měl by ale vyloučit média jakkoliv spojená s politickými stranami a hnutími i s osobami, které se politicky angažují.
Nelze očekávat, že by Spojené státy nebo jiné západní země v nejbližší době chtěly platit svobodná média pro české čtenáře a posluchače. Naopak čelíme silně podporované propagandě z Ruska. Část tradičních médií ztratila nezávislost a nově vzniklá nezávislá média jsou slabá. Je to nová situace, na kterou by demokratický stát měl reagovat dříve, než bude pozdě. Podpora nezávislých médií je aktuální téma.
Politici, reagujte.
Autor je předsedou představenstva a generálním ředitelem vydavatelství VLTAVA LABE MEDIA. Je spoluzakladatelem Unie vydavatelů. Od roku 1990 byl ředitelem Lidových novin, prvních nezávislých novin v Československu po pádu komunismu. Byl vicepresidentem Světové asociace novin.
43
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
