Jak se v devadesátých letech minulého století z mnohdy opovrhovaného umění ulice stala uznávaná součást veřejného prostoru, zažil poděbradský výtvarník Lukáš Kladívko na vlastní kůži. Svou výtvarnou stopu zanechal už v mnoha zemích.

Od kdy se věnujete velkoformátové malbě?

Kreslím a maluji od malička a graffiti éra u mě předcházela velkým plochám. Naučil jsem se kreslit od notýsku přes graffiti na zdi po velké plochy. Graffiti éra pro mě začala v roce 1993, kulminovala kolem roku 2000 a trvá v určité podobě v podstatě dodnes. Jako malý jsem tvořil i sošky a objekty v lese.

Kdy jste se začal malováním živit?

Po návratu z Atén, kde jsem pracoval v hotelích, jsem měl v Praze stánek s ústřicemi. Francouzská restaurace, které jsem je také dodával, měla zájem o scénografii pro akci. Ta měla úspěch a najednou jsem měl čtyři další podniky a nakonec jsem dělal scénografii pro kluby jako Roxy nebo Radost a Duplex.

Působil jste i v dalších městech a mimo Česko.

Rád cestuji a nejradši vlakem. Zajímalo mě, jak to dělají jinde. Přes graffiti jsem poznal hodně lidí, kteří jsou dnes významní umělci, výtvarníci i režiséři. Z každého města jsem si přivezl novou zkušenost. Každé město, kde jsem byl, poznám podle graffiti. Někdy si všimněte, že graffiti mohou ve městě fungovat jako orientační systém. I když se konkrétní malby mění, už si pamatuji to místo.

Kde nejdál jste tvořil?

Ve Vietnamu v Ho Či Minově městě asi před čtyřmi lety. Za měsíc jsem tam namaloval několik murálů obrazů na zdi. Vždy, když jedu dál, je to minimálně na měsíc, abych místo poznal. Jen na New York byl měsíc málo, tam jsem se za tu dobu sotva rozkoukal.

Rozhodujete se až na místě, co budete malovat?

Většinou až na místě se to začne formovat, jinak samozřejmě příprava je nejdelší částí procesu tvorby. Zrovna ve Vietnamu neprodávali moc kvalitní barvy, což také ovlivní výsledek, který se pak může lišit od mé původní představy. Pocit z místa se odráží v barevnosti a složitosti malby. Ve Vietnamu je kaligrafie v místní kultuře zakořeněna natolik, že je jim můj způsob malby, co přechází z kaligrafie do abstrakce, bližší. Považují to automaticky za umění.

Lukáš Kladívko u své malby u Labe v Poděbradech.Zdroj: Deník / Olga Vendlová

Cestujete a malujete na své náklady, nebo na pozvání?

Více na své náklady, poznávám a maluji z vlastní potřeby. Zanechám tam svou stopu. Samozřejmě si obrazy vyfotím a prezentuji třeba na svém instagramu, ale jelikož jsem vyrostl v analogu, není to má priorita. Na základě fotek mě oslovují lidé ke spolupráci. Nebo mi kamarádi z různých míst posílají fotky mých obrazů a vidím například, jak vybledly, co se s nimi děje. Takový obraz ve městě ovlivní více lidí, než uvnitř galerie. Na základě mého obrazu mě oslovili třeba pro projekt realizace interiéru pop up restaurace jedné newyorské společnosti v Tel Avivu. Celé je to jedna cesta a neustálý proces.

Kolikrát do roka vycestujete?

Když se to podaří, tak třikrát i čtyřikrát. Samozřejmě chci být také s rodinou a dětmi, takže musím hodně dopředu plánovat.

Čemu se věnujete v Česku?

Maluji v poděbradském ateliéru, jsou sběratelé, kteří kupují mé obrazy. Často dělám na různých výtvarných zakázkách pro lidi, firmy nebo film. Občas se podílím i na interiérovém designu.

Co chystáte na letošní rok?

Aktuálně za Poděbrady jednám s partnerským městem Netanya v Izraeli. Připravil jsem projekt, kdy v rámci partnerství představíme vzájemně obě města prostřednictvím umělců. Přibližně pět umělců z Poděbrad a pět z Netanye vytvoří výstavu, kterou bychom realizovali nejdříve v izraelské galerii koncem letošního roku a poté v Poděbradech. V únoru letím tento koncept představit do Netanye. Podobně bych chtěl pokračovat s partnerským městem Vertou ve Francii, kdy bylo možné díky lepší dostupnosti přidat také divadlo, workshop nebo projekce v krásném prostoru galerie ve starém mlýně.

V Poděbradech jste také otevřel Galerii G18.

Před dvěma lety a za tu dobu se tam uskutečnilo na čtyřicet výstav a workshopů, přednášek, letní tábor a další. Je tam i dětský tvůrčí koutek. Není běžně přístupná, jen během akcí. Původně jsem hledal prostor pro svůj ateliér s galerií v centru dění. Prostor jsem našel ve spolupráci s městem vedle radnice na Jiřího náměstí. K projektu jsem přizval Michala Louče a Petru Loučovou, kteří k umění mají vztah. Vznikla krásná velká galerie v centru města a velký ateliér, kde se mohou prezentovat nejen místní výtvarníci. Velkou výstavu černobílých fotografií tu měl místní fotograf René Slauka, vystavoval u nás kanadský streetartista David Strauss.

Lukáš Kladívko při tvorbě muralu v Poděbradech u Labe.Zdroj: Deník / Olga Vendlová

Co plánujete v galerii pro tento rok?

Letos ještě nemáme vyjádření města k prodloužení nájmu na další rok. Což je problém vzhledem k nutnosti plánování akcí galerie až dva roky dopředu. Jedná se o městskou galerii, máme zvýhodněný nájem, který platíme z výstav. Ale projekty připravujeme ve svém volném čase zadarmo. Takže letos chci zažádat o příspěvek na činnost, alespoň na dvě velké výstavy. Program mám připravený do poloviny roku 2021, ale nepotvrzený. Rád bych mimo jiné navázal na velkou a krásnou výstavu místních výtvarníků „8 z Poděbrad“, na léto mám v plánu výstavu jednoho z největších současných umělců české graffiti scény Michala Škapy.

V Poděbradech jste pořádal také umělecký workshop Woodoo Session, který se zpočátku nesetkal s kladným přijetím širší veřejnosti.

Právě Michal Škapa byl jedním z účastníků. Woodoo Session jsem v Poděbradech dělal od roku 2006 deset let. Bylo to něco nového, čemu nerozuměli všichni a mnozí to nepřijali. Naopak na workshop inspirovaný v zahraničí jezdili kurátoři a uměl-ci z České republiky i zahraničí včetně třeba Kurta Gebauera. Projekt jsem ukončil po poslední akci, kdy jsme přišli o venkovní díla bez náhrady, bez omluvy. Když se o kauze dozvěděli naši příznivci v Kutné Hoře, nabídli mi zázemí a vznikla tam respektovaná každoroční akce s finanční podporou města a soukromých subjektů ve větším měřítku, než byla v Poděbradech. Mohli jsme zapojit děti do tvorby podobné videomapingu nebo vytvořit sochu na šedesáti metrech čtverečních z recyklačních materiálů. Letos v červenci a srpnu tam uděláme čtvrtý ročník.

Kde všude v Poděbradech jste zanechal své stopy?

Mám mural na domě u parkoviště u Labe u pivovaru, podchod u nádraží, což je největší malba graffiti sprejem od jednoho člověka u nás. Novou graffiti zeď jsme zřídili na Ostende. Maloval jsem na sklo budovy EKO Gymnázia a střední odborné školy multimediálních studií velkoformá-tovou vitráž, několik maleb zůstalo po Woodoo Session, nejen mých, ale i od pozvaných výtvarníků. Například na kotelně Základní školy T. G. Masaryka, na paneláku za školou, na Žižkově. Většinou jde o dnes už renomované a známé umělce nejen v Evropě.

Malování je pro vás dnes práce, nebo zábava?

Je to můj život.

Výtvarník Lukáš KladívkoZdroj: Deník / Olga Vendlová

Lukáš Kladívko se narodil 31. července 1976 doma, pochází z Poděbrad, kde žije s rodinou, ženou a dvěma dětmi a má ateliér. Žil také v Praze, Aténách, Berlíně, kde pracoval a tvořil. Poděbrady považuje za úžasné místo pro život s rodinou. Kreslí, maluje a tvoří od dětství, aktivně prožil vývoj graffiti u nás a velkoplošnou malbou se postupně začal živit. Dnes již vytváří kompletní interiéry na zakázku a scénografii konkrétním akcím v Čechách a ve světě. Začínal pracovat v hotelích, cestoval, měl stánek s ústřicemi na Staroměstském náměstí v Praze. Studium v umělecko – průmyslovém oboru nakonec i přes přijetí nenastoupil. Jeho velkoplošné malby pokrývají zdi v Poděbradech, Praze, Kutné Hoře, Vietnamu, New Yorku, Tel Avivu a dalších koutech světa.