Vloni se s jejím emotivním hudebním projevem mohli setkat návštěvníci dvou vernisáží v Městském muzeu v Sedlčanech - doplňoval zahájení výstavy výtvarnice Diany Pinkasové a světoznámého fotografa Jana Saudka.

Aidu Mujačic znají také maminky z rodičovského centra Petrklíč, tam vystoupila v regionu vůbec poprvé a jak nám v rozhovoru podotkla, o její první cestu do Sedlčan se zasloužila náhoda…

Jak jste se z Balkánu ocitla ve středních Čechách?

V Bosně jsem žila do 22 let. Potom se mi podařilo získat v České republice stipendium a od té doby tady bydlím, studuji i pracuji. Jednalo se o stipendium Vlády ČR, která tímto způsobem podpořila rozvojové země. Bosna mezi ně patřila, protože byla oblastí zuboženou občanskou válkou. Dostala jsem se mezi šest studentů z Bosny a Hercegoviny, kteří tuto finanční podporu získali. Podmínkou samozřejmě byla složená zkouška z češtiny. Česky jsem se učila v Poděbradech asi osm nebo devět měsíců. Česká vláda ve svých projektech ale nepodporovala umělecké obory. Nepovažovala to pro rozvojové země za to nejdůležitější. I když smrt kultury je smrt národů - což v Bosně bylo evidentní. Nakonec jsem jako jediná získala stipendium na konzervatoři v přibližné výši 7000 korun měsíčně. V té době mi to stačilo na jídlo, na ubytování ve studentské koleji a na další nutné náklady.

S češtinou se vám podařilo „poprat" velmi dobře…

Složení zkoušky z češtiny byly základní podmínkou pobytu. Každá škola měla jiné nároky. Pro přijetí na Karlovu univerzitu a na Vysokou školu ekonomickou byla kritéria nejpřísnější. A přijímací zkoušky byly samozřejmě v češtině, kterou jsme se učili prostřednictvím angličtiny. V Poděbradech bylo zapojeno do stejného programu kolem 500 studentů z celého světa - zastoupeny tam byly například Ázerbájdžán, Chile, Kazachstán, Kyrgyzstán, Paraguay. Seznámení s lidmi jiných kultur pro mě bylo velmi obohacující. Spolužáci například prvně viděli sníh, měli jiné životní návyky…

V Sedlčanech vyučujete jednou týdně. Jak trávíte zbytek týdne?

Učím v Praze na mezinárodní konzervatoři, tři dny v týdnu vyučuji budoucí herce ve třídě Veroniky Žilkové, kteří mají jako povinný předmět klavír. Zároveň učím na katedře rockové opery - což je v Evropě unikátní obor, ale v Praze existuje několik let. Mám samozřejmě i další aktivity - například v Říčanech, kde učím soukromě žáky podle vlastní metody. O sobotách pořádáme se skupinou divadelních nadšenců v rockové opeře workshopy. Tato veškerá činnost mě velmi naplňuje. Hudbu a svoje povolání beru jako životní styl, nevnímám je jako práci. Hudba může být prostředkem k šíření nádherné myšlenky, ale také šílenou zbraní. Člověk s ní musí zacházet opatrně. Je zároveň univerzální, obejde se i bez znalosti jazyka. V Čechách mi otevřela všechny dveře a díky ní jsem se poznala se spoustou lidí.

Na jaké odlišnosti jste si musela v Čechách hůře zvykat?

My z Balkánu jsme horká krev, což jsem se dozvěděla až tady. Když člověk v tom prostředí žije, tak nemůže porovnávat. A při dovolené v cizině se o kultuře dozvíte jen povrchně. Ráda říkám věci otevřeně. Když člověk víc naslouchá, dosáhne některých cílů lépe, ale snadná cesta nebývá tou nejlepší. Problém s komunikací nemám, ale jedním z úskalí pro mě bylo vykání a tykání. U nás to funguje tak, že mladí lidé si většinou tykají a vyká se jen těm starším nebo různým autoritám. Tady se sluší mladému člověku, s nímž se vidíte poprvé nebo se s ním nepřátelíte, vykat. Věděla jsem však do čeho jdu a že se musím asimilovat a neprosazovat svoje návyky a zvyky.

Po čem se vám stýská a jak často se do Bosny dostanete?

Stýská se mi po rodině i po krajině. Dříve jsem domů jezdila tak čtyřikrát ročně, ale kvůli velkému pracovnímu vytížení to již není možné. Maminka dostala skvělý nápad, že se můžeme setkávat v Budapešti, kam to má moje rodina i já sedm hodin cesty.

Chtěla byste v Čechách zůstat?

Smlouvu jsem podepisovala s tím, že po skončení studia se vrátím do Bosny. Ale nepopírám, že bych ráda zůstala trvale. Proto ještě na konzervatoři nejen učím, ale zároveň studuji. Pro lidi, kteří k vám přijdou z takzvaných třetích zemí, platí kromě dalších podmínek, že tu musí žít alespoň deset let. V mém případě mi ještě schází dva roky. Pokud dostanu povolení k trvalému pobytu, chtěla bych propojovat to krásné, co jsem poznala ve své rodné zemi s tím, co existuje tady. Mám představu, že českou kulturu bych přenášela do Bosny a bosenskou do Čech. Jsem velkou obdivovatelkou malíře a etnografa Ludvíka Kuby - to byl člověk, který spojoval kultury už v době Rakouska-Uherska. Myslím si, že Bosňané a Češi toho mají hodně společného a já bych na tuto myšlenku ráda navázala.

Setkala jste se díky „nálepce" cizinec s nějakou absurditou?

Přestože ke mně byla Česká republika štědrá a umožnila mi studia, navíc zde pracuji i bydlím a myslím si, že i něco dělám pro zdejší kulturu, nemám možnost si například založit členskou kartičku v Národní knihovně, abych si mohla půjčovat knihy domů. Když jsem potřebovala některé ke studiu, musela jsem výpůjčku řešit prostřednictvím kamarádů.

Zmínila jste se o válce, kterou jste zažila na vlastní kůži…

Pro válku se mi těžko hledají slova, výraz zvěrstvo je nepřesný, protože jak se dokážou chovat lidé, tak to zvířata neumí. Pořád je pro mě naprosto nepochopitelné, co se stalo. Žili jsme ve válce každý den a stále jsme doufali, že ty hrůzy za týden skončí. Neskončily. Válka se protáhla téměř na pět let. Byl to chaos, snad jedinou jistotou byla smrt. Oběti byly na všech stranách. Nevěřím, že existuje jediná matka na světě, která by si přála, aby její dítě šlo do války. I moje cesta do školy byla kličkováním mezi granáty. Učili jsme se ve sklepě. Jediné, co nás Bosňany mohlo v té strašné době držet nad hladinou, byl humor. Vymýšleli jsme si vlastní vtipy, komentáře… I když je v Bosně v současné době stále nižší úroveň než v České republice, lidi tam naučila válka žít naplno - jsou otevření, přátelští a optimističtí. Je to pohled na svět, který se z Evropy vytratil nebo vytrácí.

V Sedlčanech učíte a několikrát jste tu vystupovala i na veřejnosti…

Moje první vystoupení bylo v sedlčanském centru Petrklíč, a to úplnou náhodou. Moje pražská kamarádka Petra Kotvová také učí ve škole v Sedlčanech. Balkánská hudba je i pro ni srdeční záležitost. V Petrklíči měla domluvený koncert. Poranila si malíček a mě na poslední chvíli poprosila, zda bych jí nemohla zastoupit. Sehnala jsem narychlo muzikanty a jela. Nelitovala jsem. Byla to akce spíš rodinného typu a já si atmosféru nesmírně užívala. Hráli jsme na všechno možné - a děti i dospělí s námi zpívali. Sedlčany jsem si zamilovala. Vyměnili jsme si kontakty a o tři měsíce později jsem do Petrklíče s několika kolegy jela na další koncert. V té době mě ještě nenapadlo, že bych v Sedlčanech mohla učit. A zase pomohla náhoda - Petra Kotvová potřebovala za sebe dva měsíce v ZUŠ Sedlčany náhradu, aby mohla po tu dobu hrát na lodi, což si moc přála. Přijala jsem nabídku s potěšením. Ale i toto krásné období skončilo. Sedlčany mi byly souzeny. Když jsem se znovu po čase setkala s paní ředitelkou Základní umělecké školy Sedlčany Vlaďkou Severovou na vernisáži, nabídla mi práci na jeden den v týdnu. Jásala jsem.

Poznala jste fotografa Jana Saudka osobně až při zahájení jeho výstavy v sedlčanském muzeu?

Ne, nebylo to pro mě první setkání. Poprvé jsme se sešli již před sedmi lety v Praze.

Nevybral si vás pro fotografování jako zajímavý „objekt"?

Ano, máte pravdu. Nabídku od něj mám, nebude to akt, ale portrét. Fotografování se zřejmě uskuteční již brzy. Je to umělec, který fotil spoustu českých osobností a tak to beru jako poctu. Respektuji pana Soudka také jako člověka. Na vernisáži výstavy s názvem Podoby krásy, kterou sám 6. října 2016 v sedlčanském městském muzeu zahájil, jsem se snažila pečlivě vybrat písně, které by reagovaly na jeho určité snímky - zpívala jsem o kráse.

Čtěte také: Cizinka z Makedonie: O Vánocích držíme půst, ale rybu pečeme

Marie Břeňová