V obci na Praze - východ jsou dva zámky, zvané Dolní a Horní. Přestože je to u tak malé vsi vzácné, patrně by to nikdy nevzbudilo velkou pozornost historiků. Stavba dolního zámku v empírovém slohu začala kolem roku 1840. Po roce 1901 jej koupil Ferdinand Bloch-Bauer, který byl židovského původu a před německými okupanty stačil včas emigrovat. Za protektorátu se v zámku usídlil říšský protektor Konstantin von Neurath, jehož ve funkci v roce 1941 vystřídal Reinhard Heydrich. Nastěhoval se do zámku a Panenské Břežany tak získaly nesmazatelnou pověst.

Dolní zámek je dnes nepřístupný. Jeho nynější majitel si nepřeje žádnou publicitu, okolí zámku znepřístupnil a rozvěsil cedule s nápisem Zákaz fotografování. Škoda to není velká, protože architektonicky je stejně cennější zámek horní, který byl postaven v první polovině 18. století v barokním slohu na místě původní tvrze. V roce 1909 jej koupil továrník Emil Gerstel, jenž na počátku druhé světové války také odešel do emigrace, a do zámku se nastěhoval jiný nacistický pohlavár - K. H. Frank. Po skončení války byl v zámku zřízen domov důchodců, jenž se loni musel vystěhovat a v zámku má vzniknout muzeum odboje.

Všechny válečné a poválečné události v Panenských Břežanech dnes pamatuje jediná žena, paní Helena Vovsová, která za války pracovala v dolním zámku jako pomocná zahradnice. Přišla do styku i s Heydrichovou rodinou, s jeho čtyřmi dětmi a zlobnou a zároveň nadmíru spořivou ženou Heydricha Linou. Setkali jsme se s paní Helenou a povídali si s ní trochu o něčem jiném, než co je o Heydrichovi dobře známo.

Helena Vovsová, někdejší pomocná zahradnice: Scházelo málo a místo Lidic to mohly být Panenské Břežany

Helena Vovsová je důstojná starší dáma, která na svá léta vypadá velmi dobře, ještě dobře slyší a po nedávné operaci šedého zákalu i dobře vidí. Sama o sobě říká, že má sloní paměť a při rozhovoru je to znát: odbočuje k podrobnostem a hovoří o nich s udivujícími detaily. Rozhovorů poskytla v poslední době již celou řadu, ale přesto odpovídala na naše otázky velmi ochotně a rozhovor se protáhl na půldruhé hodiny.

V době atentátu na Heydricha vám bylo 16 let. Vlastně jste měla štěstí, že jste nebyla o trochu starší, jinak byste byla totálně nasazená, jako byli například mí rodiče.

Když jsem skončila školu, bylo mi 14, a když válka skončila, bylo mi 19 - nejlepší roky mládí byly fuč. Tatínek tehdy myslel, že válka potrvá tak rok a já že potom půjdu do učení nebo na školu. Ale všechno bylo jinak. Přišla za tatínkem jedna známá, která pracovala v zahradnictví v dolním zámku a řekla, že tam potřebují nějakou další sílu. Tak jsem tam šla a říkala si, že tam budu tak trochu ukrytá, protože čtyřiadvacátý ročník šel do říše a později mohli povolat i mladší. Mysleli jsme si, že to bude jen na rok a nakonec jsem tam byla od března 1941 do října 1945.

Jaké máte první vzpomínky na zámek, komu dřív patřil?

Patřil nějakému židovskému podnikateli, Bloch-Bauer se jmenoval, a ten včas před Němci emigroval. Než se tam usídlil říšský protektor Konstantin von Neurath, tak jsme tam uklízeli a poznala jsem to tam v celé té parádě: byly tam lovecké trofeje, starožitnosti, gobelíny. Heydrichová, která byla taková shánčlivá, později ty trofeje rozprodala, snad prý na knoflíky. Neurath tam byl jen pár měsíců, od jara do zimy, pak byl odvolán a nahradil ho Heydrich. V březnu 1942 na Velikonoce přijeli Heydrichovi (?) Měli tři děti Klause, Heidera a Silke a pak se v červenci ještě narodila Marta. Proto ani nebyla Heydrichová na pohřbu, protože byla už v pokročile požehnaném stavu.

Jak to bylo s tím Klausem, ten prý zahynul při nehodě?

Tenkrát šli fotbalisté z naší vesnice hrát fotbal tady nedaleko do Úžic. Mě ale fotbal nebavil, tak jsem si vyšla na procházku. U brány zámku jsem se ještě zdržela, voják, co měl hlídku, se mě ptal, proč jsem nešla na fotbal, a říkal, že by šel, kdyby neměl službu. Prostě chtěl si povídat, aby mu služba rychleji uběhla. A ti dva kluci, Klaus a Heider, si vyjeli na kolech - branou ze zámku dolů na náves, kde byl pomník a zase zpátky. Pak jsem slyšela nějaké auto - těch tehdy jezdilo jen pár - a tak jsem si řekla: Fotbalisti se už vracejí. Popošla jsem k návsi a najednou slyším dupot nohou a křik: Zajeli Heydrichovic kluka. A bylo to tak, on jim ten Klaus vjel přímo pod kola.

Jak dopadlo vyšetřování?

Nakonec toho šoféra osvobodili, uznali, že ten kluk mu vjel rovnou pod kola - to potvrdil i ten jeho bratr Heider. Ale potom byl dlouho prohlášený za nezvěstného. Až teď nedávno jsem se dozvěděla od historiků, co zkoumají věci kolem atentátu, že krátce po tom soudu našli toho šoféra mrtvého v sanitce u Štěchovic. Tak kdovíjak to bylo.

Jak to bylo s židovskými vězni, jimž jste na zámku pomáhala?

Bylo jich tu asi 120, vyžádala si je sama Heydrichová. Byli tu od září1942 a některým se poštěstilo, že tu zůstali až 16 měsíců. Tím se možná zachránili před transportem. Bydleli ve stájích a byl mezi nimi i lékař, který byl shodou okolností první u té Klausovy nehody. Pověděl mi o tom právě Milan Platovský, jeden z těch čtyř, jimž jsem pomáhala. Nosila jsem jim dopisy pro příbuzné a přilepšovala s potravinami, jak to šlo. Jednou jsem jim nesla celou šišku salámu, kterou pro ně sehnala teta toho Milana. Cestou jsem potkala toho zmíněného vojáka a salám mi před ním vypadnul. Samozřejmě, že se ptal co a jak, a kdyby chtěl, tak by mě udal. Ale neudělal to a sám měl potom problém kvůli Heydrichové, s kterou se pohádal, a ona ho prý nechala poslat na frontu.

Jak to dopadlo s těmi čtyřmi vězni?

Jeden z nich, říkali mu Miky, dostal zápal slepého střeva, odvezli ho Terezína, tam mu snad pomohli, jenomže to pro něj zároveň znamenalo konec. Dneška se dožil jediný z nich, to je ten Milan, v srpnu mu bude 90. Žije v Chile, obchodoval s elektronikou, tak se měl dobře. Teď před pár dny tu byla jeho dcera Kačenka a tak mi o něm vyprávěla, on sám tu byl po padesáti letech od války. Sešli jsme se a hned mě poznal, na to se nezapomíná.

Ministr obrany Alexander Vondra vás teď ke Dni vítězství vyznamenal medailí Zlatá lípa za odvahu při záchraně lidských životů v době nacistické okupace. Tak se ta vaše činnost asi netýkala jen dopisů?

Asi to bylo trochu nebezpečné. Já jsem se bála, ale ne tolik, abych to neudělala. Tehdy jsem ani netušila, co všechno by se mi mohlo stát. Když byl Milan po těch padesáti letech tady, tak mi řekl: My jsme se neuvědomili, do čeho tě posíláme, že je to tak nebezpečné.

Jaká atmosféra tu byla za heydrichiády? Byla tu třeba nějak posílená posádka?

Ne, to nebyla, nic takového. Jen jsme si říkali: Kdyby to udělali tady, jak údajně chtěli, tady kousek za vsí ve stromořadí, tak by potom asi místo Lidic byly obětí Panenské Břežany.

Po atentátu žila Heydrichová s dětmi na zámku až do konce války. Po válce byl zámek převeden do užívání Výzkumného ústavu kovů. Co jste pak dělala vy?

Když jsem odcházela v pětačtyřicátém, tak jsem si říkala zámek už nikdy. Nu a vidíte, pak jsem tam byla až do důchodu, skoro čtyřicet let. Pracovala jsem tam v laboratoři v tom ústavě. A jako následek zaměstnání mám poškozené nervy na nohou. Pracovalo se tam totiž s těžkými kovy a to prý ty nervy poškodilo. Do osmdesáti to ještě šlo, lítala jsem jako čamrda, ale pak už to bylo jen horší. Prý se s tím nedá nic dělat, jen posilovat ty nervy, polykat vitamíny a podobně.

Horní zámek v Panenských Břežanech, kde za války bydlel K. H. Frank.

Horní zámek v Panenských Břežanech, kde za války bydlel nacistický pohlavár K. H. Frank.