Jmenují se Vladislav Fanta a František Brunclík. Jejich hudební život zažil největší slávu v rockové skupině Diskant. A právě tahle skupina je tématem, kvůli kterému jsme se sešli. Za hodinu povídání jsme stihli jen zlomek toho, co prožili. Jasné je, že hudba jim byla vždy takřka nade vše.

Znal je tehdy každý. Jejich písně si broukali lidé na každém kroku. Paradoxně doma, čili v Mnichově Hradišti, odkud se rekrutovali, měli největší potíže. Bylo období hlubokého socialismu a hudební skupina Diskant neměla na růžích ustláno. Na růžích ustláno u vládnoucích soudruhů. Ve svém městě hráli všeho všudy v době největší slávy dvakrát. Pak měli zase stop.

Vynahradili si to ale zejména v severních a východních Čechách. Především Jilemnicko, Semilsko, Jičínsko, tam byli doslova celebritami. Tam je fanoušci nosili doslova na rukou. Dlouho před otevřením dveří do sálu se tísnily davy a na lístky se stály fronty. Byla to pro ně krásná doba.

Na světě se skupina Diskant objevila v roce 1977. A naposledy spolu hráli v roce 2005. To už byla jen sporadická koncertní šňůra u příležitosti padesátin klávesáka Jaroslava Špičky. A pak zase nic. Až nyní se ledy pohnuly. A v sobotu 9. dubna se v mnichovohradišťském klubu Posilovna odehraje velká premiéra. A patrně i derniéra.

Naplánován je jen jeden koncert. Vlastně jedna taneční zábava. Nebo spíše super mejdan. V hlavní roli skupina nesoucí nový název: Diskant 2016. Na pódiu nebude celá čtveřice z nejslavnějšího období. Po boku Františka Brunclíka (kytara), Vladislava Fanty (bicí, saxofon) a Miroslava Horny (basová kytara) už nenastoupí Jaroslav Špička (klávesy) - jeho zdravotní stav nedovoluje, aby usedl za klávesy.

Tam se postaví Vladislav Fanta, 
v Diskantu hrál na bicí. Bubnovat tak bude Jaroslav Hoření ze skupin Adaptace a Tuplák. Na pódiu jako host vystoupí i Zdeněk Jančula ze skupiny Tix Tide, která zahraje v roli předkapely.

V kolik hodin se hudební večer rozjede?

František Brunclík: Start je v osm večer s předkapelou Adaptace, pak jdeme na řadu my a kluci z Tax Tide vše dorazí.

Kapacita klubu není nafukovací, o lístky je veliký zájem. Dají se ještě sehnat?

František Brunclík: Určitě. Především v předprodeji v Posilovně, případně i na místě. I když na to bych nespoléhal.

Všichni stále hrajete, že?

Vladislav Fanta: Já s Frantou hrajeme ve dvojici po tancovačkách v okolí, říkáme si Franta a Fanta. Mirek Horna hraje
v pražské punkové kapele Vision Days.

Kolik vám je vlastně roků? Myslím věkový průměr kapely?

Vladislav Fanta: Mně táhne na 66, Frantovi je 61, Mirek bude slavit šedesátku. Kazí nám to jen Jarda Hoření, tomu je zhruba kolem čtyřicítky.

Kdy jste se rozhodli, že se vrhnete do příprav na tenhle koncert?

Vladislav Fanta: Za vše mohou fanoušci Diskantu, kteří mne pořád uháněli, abych dal kapelu do kupy. Faktem také je, že za to mohou hlavně fanynky. A také Zdeněk Hanzl z Posilovny. Hučeli do mne tak dlouho, až jsem se stavil u Franty a povídám mu, že bychom to měli zkusit. Franta dlouze kamsi koukal a pak říká: Tak jo, jdeme do toho.

František Brunclík: Pořád jsem si říkal, že vše je závislé od zdravotního stavu Jardy Špičky. Bez něho to není ono. Vzhledem k tomu, že jeho stav je takový, jaký je, že na pódium nemůže, tak jsem si řekl, že nesmíme fanoušky zklamat a že musíme zahrát i bez Jardy. Kývl jsem.

Kdy jste se poprvé sešli ke zkoušce a jak probíhala?

Vladislav Fanta: Začali jsme zkoušet na začátku ledna. Na zkoušení jsme měli pouhé tři měsíce. My mnohé písně z repertoáru s Frantou hrajeme. Mirek písně nezapomněl a Jarda je učenlivý chlapec. Ale pár zkoušek by prospělo. 
Fr. Brunclík: Já vím přesně, kolik bylo zkoušek, ale nepovím. Myslím si, že je to ale přiměřené tomu, co si pamatujeme, tomu, co umíme, tomu, co jsme schopni vypiplat. A také našemu věku.

Kolik písniček zahrajete?

František Brunclík: Kolem dvaceti a budou to všechno staré známé hity. Žádná novinka se neobjeví. Není.

Diskant vznikl v roce 1977. Pamatujete se na první zábavu?

František Brunclík: Zcela přesně. Svijanský Újezd u Turnova – bylo to 7. ledna 1978. Zpívali tehdy Eva Roubínková a Zdeněk Sedláček.

Kdo stál u zrodu Diskantu?

František Brunclík: Kromě mne to byli Jarda Kotek, Jindřich Zámečník, Zdeněk Sedláček. Pak se objevili Pavel Křelina, Josef Kafka a mnozí další. V roce 1980 během dvou měsíců přišli Jarda Špička a Vláďa Fanta. 
V roce 1981 přišel basový kytarista Mirek Horna a sestava se vykrystalizovala. 

Od té doby začala sláva čtyřčlenné regionální kapely stoupat do širšího okolí. K dalšímu zlomu došlo v roce 1985, kdy do kapely přišel kytarista a zpěvák Vladimír Frinta.

Vladislav Fanta: Nechci to říkat moc nahlas, ale mne tehdy došel střelný prach. Najednou jsem neměl ty správné myšlenky na skládání muziky. Vzali jsme proto Frintu.

Pořád to byl Diskant, ale s příchodem Frinty už muzika dostala jiný říz, texty byly jednodušší, chytlavější. To byl třeba případ písní Já nejsem na baterie či Už nám zas vypli proud. Postupně přišly personální změny, navíc v roce 1987 odjel František Brunclík službě od LIAZu do Bulharska.

Vladislav Fanta: Personální změny, vlastně docházel dech. Odešel jsem já i Mirek Horna. Kapela začala měnit názvy, objevil se Agro Diskant, Agro Rock, Dixon. Starý Diskant tak skončil.

Kdy jste zažili největší slávu?

František Brunclík: Já bych řekl, že to bylo mezi roky 1983 a 1985.

Ačkoliv Hradišťáci, doma jste měli od vládnoucí KSČ stop stav. Přesto jste tu dvakrát vystoupili.

František Brunclík: To je pravda. Jednou v divadle a jednou 
v letním kině. Mohl za to Franta Ringo Čech, protože to bylo v rámci komponovaného pořadu. Divadlo bylo tehdy našlapané do posledního ho místa.

Proč jste byli v nemilosti?

František Brunclík: Chodilo na nás moc lidí a na Prvního máje museli lidi do průvodu nutit.

Proč se smějete, Františku?

František Brunclík: Je to úsměvné, i když v podstatě všechno bylo zároveň smutné.

Ve vašich textech nebylo snad nic, co by mohlo vládnoucí soudruhy provokovat, že?

František Brunclík: Ne, nic takového tam nebylo. Jen to, že jsme měli na lidi velký vliv.

Vladislav Fanta: Prostě nám záviděli naši oblibu. Obyčejná lidská závist.

František Brunclík: Já musel každou chvíli na okrese vysvětlovat, co kdo kde na pódiu řekl. Pořád nás špehovali. Do zadku jsme nikdy nikomu nelezli.

Jsou v kariéře Diskantu nezapomenutelná vystoupení?

Vladislav Fanta: To si pište. Byli jsme úspěšní na festivalu 
Beatsalon. Rok 1984 a v Loukově u Mnichova Hradiště stálo před kulturákem 1300 lidí. Sedm set se jich dostalo dovnitř normálně, stovka prolezla oknem na záchodě a zbytek rozháněli esenbáci. Druhé nezapomenutelné bylo po úspěchu v televizní hitparádě TKM, v Televizním klubu mladých. Hráli jsme v Koberovech u Železného Brodu. Začínalo se v osm a v šest přišli dva včelaři, kteří akci pořádali, že venku stojí dva a půl tisíce lidí a oni už nemají pivo a ještě se nezačalo. A pak když ve Všelibicích u Českého Dubu Franta s kytarou v ruce vylezl na stůl a začal před lidmi pózovat. On byl známý tím, že se moc nepohybuje a nedělá gesta. Tady lidi zůstali v šoku, co se bude dít.

Co se dělo?

František Brunclík: No, já nevím, byla to jakási euforie, kterou nedovedu popsat. Je fakt, že já zrovna pohybem na pódiu nepřekypuju, ale tady to nějak ze mne vyšlo.

Nezapomenutelné jistě bylo, když vám Supraphon vydal malou gramofonovou desku.

František Brunclík: To určitě.

Jak to vzniklo?

František Brunclík: Nějak jsme se dostali k tomu, že jsme byli zařazeni mezi ty, kterým by Supraphon vydal desku. Háček byl v tom, že za námi musí stát někdo známý. Prostě někdo, jehož jméno vše popožene. Za vše další mohl novinář Honza Fidler. Jednali jsme 
v Praze a oni nám nabídli, kdo by mohl s námi vše dotvořit. Když jsme jeli domů, Honza povídá, že ti, co nám nabídli, jsou kovaříčci. Že půjdeme za kovářem, že se spojíme 
s Pavlem Vrbou, což byla už tehdy hvězda. Myslel jsem si, že zešílel. Jenže pak jsme u něho dvakrát byli, popovídali jsme si, on si poslechl nahrávky a sám nám pak dvě písničky přetextoval. Díky tomu se na desce objevil náš velký hit Nudi pláž v nezměněné podobě. Háček byl jen s názvem. Slovo nudi za komunistů bylo vlastně tabu. A tak vznikla Pláž. Naši píseň Nejsme jiní přetextoval, vznikla Stejně dál si čekám, a ta se na desce objevila. Bez Vrby by nic nevyšlo. Kapela musela mít za sebou někoho renomovaného.

Deska byla úspěšná?

František Brunclík: Jo, byla. Kolik se jí prodalo, opravdu nevím, ale určitě hodně.

Je zhruba deset dnů do koncertu. Jste nervózní?

František Brunclík: Já jsem klidný. Ale tady Fanťous je nervózní fakt jako pes. Furt ho uklidňuju, že to bude dobrý.

Z čeho jste nervózní, Láďo?

Vladislav Fanta: Ze všeho. Mně se zdá, že dát všechno do kupy a mít na to tři měsíce, je málo.

A na co se nejvíce těšíte?

František Brunclík: Já se těším jako na každý dobrý kšeft.

Vladislav Fanta: Když se večer povede, bude to pro mne osobně seberealizace, stoupne mi sebevědomí. Když se to nepovede, zalezu do kouta a budu říkat, že za všechno může kapelník. A kapelníkem u nás vždycky byl a je Franta Brunclík. No a těším se na to, až si pár okamžiků před vstupem na pódium dáme panáka slivovice. Tak se to občas dělávalo.

František Brunclík: Je to lepší, než si brát prášky na nervy.

V dobách vaší největší slávy vás vaši fanoušci dotlačili v anketě Zlatý slavík mezi skupinami na 33. místo, zpěvák Špička skončil v chlapech devětačtyřicátý.

František Brunclík: Jo, byla to dobrá doba, vážně se nám hrálo dobře. Fanoušci byli skvělí, jezdili za námi na každou štaci, byl to takový základ, na který se všude nabalovali lidé z okolí. Parádní doba.

Těšíte se na fanynky?

Oba: Jasně.

Jen vám trochu zestárly.

František Brunclík: My jim už neublížíme, nemusejí se nás bát. I když Fanta je nebezpečný pro každou fanynku.

Vladislav Fanta: Ony zestárly, ale to vůbec nevadí. Já si to ani nepřipouštím. Já jsem už důchodce a ve svým věku jsem tak blbej, že když chodím po náměstí v Mnichově Hradišti, zastavuju se s každou ženskou od padesáti let výše a s každou se dávám do řeči. Prostě důchodce. Naše fanynky sice zestárly, ale to mně vážně vůbec nevadí. Já je mám rád pořád. Pořád v nich vidím ty mladý holky jako před lety, jak poskakují pod pódiem a my pro ně ždímeme poslední zbytky sil a hrajeme nejlépe, jak umíme. Vlastně mám ještě jedno hudební přání před tímhle koncertem.

A to?

Vladislav Fanta: Byl bych docela rád, kdyby mi na klávesách přistály zase dámské kalhotky jako kdysi na bicích. A klávesy, na které budu v Posilovně hrát, jsou rozhodně blíž než bicí, tudíž dohodit by fanynky, i kdyby byly starší, dokázaly.

Na závěr pár strohých slov. Pro fanoušky starého dobrého Diskantu netřeba dodávat, o co jde. Jsou to velké hity kapely, které zazní v Posilovně. Už na nás pískaj, Rub a líc, Rokenrol Láďa, Minisukně, Starý obraz, Letní rána, Chvíle tvých poznání, Traktorista Véna, Já taky svou hlavu mám, Já nejsem na baterie. Pánové, ať se ten hudební mejdan vydaří.

Vladislav Fanta: Budeme se snažit. A i kdyby to nešlo, snad nám úsměv z tváří nezmizí. Nás ta muzika vždycky moc bavila.

František Brunclík: A baví nás pořád…

Ponuré prostředí restaurace na okraji sídliště zase nakonec tak ponuré nebylo. I v tom přítmí v rohu byla dvojice hudebníků nepřehlédnutelná. Každou chvíli ji někdo zdravil. Napadlo mne, jak to asi vypadalo v dobách jejich největší slávy…

Čtěte také: Luboš Odháněl: zpěvák, kterého živí pivo