Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Policisté třeba vyšetřovali případ vykradených automobilů. Při tom narazili na svědka, který jim řekl, že viděl zloděje z okna. Nicméně na linku 158 nezavolal. Jiný konkrétní příklad je, kdy pachatel poničil pietní místo. Svědci události opět nic neoznámili. Všichni čekají, co policie udělá, ale nikdo nechce pachatele popsat, ochota svědčit není velká.

Co je podle vás příčinou?
Někdy je za tím obyčejná lidská lhostejnost k neštěstí druhého, někdy obavy, ale možná i něco jiného. Vzhledem k tomu, že někdy bývají lidé takzvaně hluší a slepí, nemůže být řada případů vyřešena z důvodů důkazní nouze.

Týká se to i svědectví u dopravních nehod?
Zde je to méně markantní.

Je neochota svědčit skutečně tak častý jev?
Setkáváme se s tím poměrně často. Na druhou stranu jsou ale i lidé, kteří odvahu najdou a ve prospěch druhého jsou ochotni něco udělat. Díky jim jsme pak třeba schopni pachatele vypátrat a zatknout.

Jsou to spíše starší občané, kteří mají strach svědčit?
Není to generační problém, záleží na každém jednotlivci.

Myslíte si, že veřejnost má dobrou představu o práci policie?
Když se někdo dostane do problému, hledá pomoc u policie. Někdy si ale představuje, že budeme pracovat jako detektivové v amerických seriálech. Policie České republiky je však svázána předpisy a nařízeními, musí dodržovat zákony této republiky. Představy lidí ale často odpovídají spíše metodám soudce Lynche než nastaveným právním předpisům.

Jak situaci zlepšit?
Vše je o budování důvěry. Mezi veřejností i policií, ale i naopak.