Někdejší hejtman, společně s desítkou dalších lidí podezřelý z podílu na korupčním jednání souvisejícím se stavebnímu a zdravotnickými zakázkami Středočeského kraje, opakovaně prohlašoval, že cílem jeho věznění (a vlastně i celé kauzy) je jeho likvidace jako politika, jako nepohodlného levicového oponenta minulé pravicové vlády. K tomu se ústavní soudci nevyjadřovali – dospěli ale k závěru, že při prodlužování Rathovy vazby loni soudy pochybily; porušily základní práva vězněného exhejtmana.

To, že ústavní soud nyní na základě stížnosti Rathových obhájců zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž vyšší instance 10. června 2013 potvrdila ponechání Ratha ve vazbě kvůli obavám z možného útěku nebo vyhýbání se soudnímu jednání, nebude mít žádný bezprostřední dopad. Rath, který strávil na mřížemi půl druhého roku (od poloviny předloňského května do loňského 11. listopadu), je nyní už stíhán na svobodě, takže na místu jeho pobytu není co měnit. A na vlastní proces v jeho kauze, který u středočeského krajského soudu běží od srpna a zřejmě potrvá ještě několik měsíců, nemá aktuální rozhodnutí žádný vliv. Rathovi v případě uznání viny hrozí až 12 let vězení. Rath, stejně jako až na jedinou výjimku jeho spoluobžalovaní, vinu odmítá.

Pro budoucnost ale otevírá možnost podat žádost o odškodnění za měsíce, po které byl ve vazbě neoprávněně. Podle verdiktu Nejvyššího soudu ČR by se při výpočtu finanční satisfakce mělo vycházet z částky v intervalu orientačně vymezeném mezi 500 a 1500 Kč za jeden den – přičemž ohled se při tom bere nejen na délku vazby, ale také na závažnost zločinu; velký význam má rovněž posouzení míry narušení soukromí každého jednotlivce. V tomto případě by soudy zřejmě vzaly v úvahu i fakt, že Rathovi i navzdory pobytu za mřížemi běžel poslanecký plat. Na tyhle debaty ale podle všeho nedojde. Rath, který brněnské rozhodnutí uvítal, totiž podle svých slov neuvažuje o tom, že by o odškodnění od státu žádal.

Ani Ústavní soud ČR ale Rathovi nevyhověl napoprvé. Exhejtman se vazebnímu stíhání bránil podáním nejméně 12 ústavních stížností. Argumentoval tím, že při prodlužování vazby soudy nevzaly v úvahu možnosti nahradit vazební stíhání uplatněním jiných opatření – a podle něj porušily ústavou garantovaná práva na osobní svobodu, soudní ochranu a spravedlivý proces. Předchozí podání však brněnští soudci rovnou odmítli, aniž by se zabývali jejich projednáním.

Vyhověli až podlesním dvěma, které dostali na starost nově jmenovaní ústavní soudci Kateřina Šimáčková a Ludvík David; společně s nimi zasedala v senátu Ivana Janů, která měla názor odlišný. Většinové stanovisko je ale jednoznačné. „Byla porušena základná práva stěžovatele," konstatovala soudkyně-zpravodajka Šimáčková. Ústavní soud dal Rathovi za pravdu v tom, že nedostatečně zvažoval možnost nahrazení vazby jinými opatřeními podle trestního řádu. Pražské soudy také podle Šimáčkové postupovaly v rozporu s principem presumpce neviny. Argumentem pro potvrzení pobytu ve vazbě se totiž stala charakteristika Rathovy osoby vyvozovaná pouze z faktu, že dotyčný je trestně stíhán. I v tom dali ústavní soudci za pravdu předchozím Rathovým slovům. Souzený exhejtman tak možná ještě častěji než dosud bude naznačovat podjatost předsedy senátu Roberta Pacovského, jenž vede jeho kauzu – a který byl také tím, kdo rozhodoval o prodloužení vaz­by.