„Zrovna mi ukradli dva teplé spacáky. Naštěstí mám ještě nějaké deky, takže se to dalo přežít,“ říká ráno u svého stanu a ukazuje do přilehlého lesíku, kam mohly jeho spacáky zmizet. Mezi stromy je dalších asi dvacet stanů bezdomovců. V tu chvíli se teplota pohybuje těsně pod nulou a všem jde pára od úst.

Josef neměl už od začátku dobře rozdané karty. Hned po narození putoval do kojeneckého ústavu, ve třech letech už zamířil do dětského domova. „Byl jsem tam se sestrou, která je starší o jedenáct let, a o devět let starším bratrem,“ vzpomíná Josef.

Poměrně idylické období skončilo v jeho sedmi letech, když ho přemístili do jiného dětského domova. „Hned tam na mě naběhli dva čtrnáctiletí zmetci a začali mi šlapat na hlavu. Bylo to drsné,“ vypráví mladík. Do školy se podle svých slov chodil jenom vyspat, protože v noci se bál usnout.

Po konfliktu s ředitelkou ústavu, které dal facku a věc vyšetřovala i policie, putoval do dalšího dětského domova. „Neměla mi říkat zku…yn,“ hájí se dnes Josef. Nakonec se šel učit zahradníkem, ale na tomto učilišti vydržel jen dva měsíce. Později se vyučil kuchařem.

Jeho život se mohl ubírat jiným směrem, když po otci zdědil statisíce korun. Mimochodem, Josefův otec strávil ve vězení celkem sedmnáct let, matka dokonce pětadvacet let. Domluvil se tedy se švagrem, že budou podnikat, ale nedopadlo to dobře. Pak už to mělo rychlý spád. Zbylé peníze "rozfofroval" a skončil na ulici.

„Každý den jsem utratil třeba třicet tisíc. Drogy, hotely. Myslel jsem si, že se dá přefetovat, ale ono se nedalo. Byl jsem naivní. Říkal jsem si, že prachy budou, ale my nebudeme. Chtěl jsem se cítit jako pán. Chtěl jsem to, co jsem neměl v dětství,“ popisuje.

close Dvaadvacetiletý bezdomovec Josef žije ve stanu nedaleko pražské Skalky info Zdroj: Deník/Zbyněk Pecák zoom_in Dvaadvacetiletý bezdomovec Josef žije ve stanu nedaleko pražské Skalky

V Naději

Josefa jsem poprvé potkal v nízkoprahovém centru pro lidi bez domova ve věku od 18 do 26 let nedaleko pražského hlavního nádraží, které provozuje organizace Naděje. V tu chvíli tam bylo asi šest kluků a jedna dívka, kteří se protloukají životem na ulici. Někdo se přišel nasnídat, jiný si vyprat oblečení a vysprchovat se a další zase brouzdat na internetu. Centrum zatím nemá uzavřená čísla za loňský rok, ale předloni evidovalo 260 mladých bezdomovců. „Toto číslo lehce stouplo, ale nijak závratně. Možná to bude ke třem stům,“ tvrdí vedoucí centra Kateřina Sehnoutková. Sama se těmto lidem věnuje už sedm let.

Jedním z nich je právě Josef, který centrum navštěvuje asi třikrát týdně. „Moc to nevyužívám, jenom když potřebuji. Člověk se ale nevykoupe, pokud nemá známé. Takže se sem jezdím vykoupat. Peru si ale u známého, který mi vypere zadarmo. Občas u něj i přespím,“ líčí mladík.

Život na ulici je podle něj práce na plný úvazek. Josef tráví tři čtvrtě dne tím, že se snaží sehnat něco k jídlu. Obíhá charitativní organizace nebo se přehrabává v kontejnerech za supermarkety. „Většinou beru vakuované potraviny. Nedávno jsem tak narazil asi na pět kilo párků a kilo nivy. Našel jsem i dvanáct dvoulitrových Bráníků,“ chlubí se.

Oblečení krade z balkónů. „Když se mi něco líbí a je to do druhého patra, tak si tam vlezu. Na trenky a ponožky využívám charitu,“ popisuje. Z jeho vyprávění je ale zřejmé, že v životě na ulici nevidí svou budoucnost. Krátce předtím, než jsme se dali do řeči, požádal o pomoc, jak se přihlásit na úřadu práce. „Mám plány, chci se zvednout a žít jako normální člověk a mít rodinu. Chci mít bydlení, to je základ a svoboda. Zavřít za sebou dveře a odpočinout si,“ tvrdí muž, který svůj sen sní už tři roky, ale zatím k tomuto kroku nenašel odvahu.

close Dvaadvacetiletý bezdomovec Josef žije ve stanu nedaleko pražské Skalky info Zdroj: Deník/Zbyněk Pecák zoom_in Dvaadvacetiletý bezdomovec Josef žije ve stanu nedaleko pražské Skalky

Trénink života

Když Josef opustil brány dětského domova, neměl ani ponětí, co ho "venku" čeká. „Připadal jsem si jako ze školky,“ vypráví. Dlužno dodat, že jeho příběh není rozhodně ojedinělý. V Česku ovšem působí organizace, které se snaží tento handicap napravit.

„Pracujeme se šesti dětskými domovy, zejména v okolí Prahy, potom v Písku a u Liberce,“ přibližuje Jiří Strejček, ředitel společnosti Letní dům, která mimo jiné provozuje tréninkové byty pro děti z dětských domovů od 16 do 18 let. V pražském bytě zpravidla pobývá skupina šesti až osmi dětí, kde se například učí, jak si říct o práci, jak absolvovat pracovní pohovor, jak si na úřadu práce říct o dávky. Nedílnou součástí takových pobytů jsou i kurzy, jak nakládat s penězi. Jeden takový cyklus obsahuje sedm víkendových pobytů a v Praze stráví jeden víkend v měsíci.

Tato organizace navíc dětem, které opustily brány ústavu, pomáhá pomocí takzvaných průvodců. „V současné době doprovázejí přes deset dětí. Pomáhají jim například na úřadech a podobně. Z dětských domovů jsou zvyklí, že se o nic nemusejí starat, takže se to musejí naučit,“ vysvětluje Strejček.

V současné době pomáhají lidem do 26 let, ale Letní dům se snaží jejich věk prodloužit až do 30 let. „Zpravidla pomáhají dva až tři roky. Někdo se chytne a řekne, že už doprovázení nepotřebuje. Jindy úplně přeruší kontakt. Jiní se zase vracejí,“ uzavírá Strejček. Základem je podle něj vnitřní motivace každého člověka. Bez ní se těžko postaví na vlastní nohy.