Geologické práce v okolí ložisek rudního pole Rožná-Olší byly zahájeny v roce 1954. O rok později začaly průzkumné práce a v sedmapadesátém roce byla zahájena těžba na ložisku Rožná. Ta trvala šest desítek let. Práci tam za tu dobu našly tisíce horníků. To všechno už pomalu odnáší čas. Co ale zůstává, jsou vzpomínky těch, jejichž život byl po delší či kratší dobu s uranovými doly pevně spojen. „Byla to strašná dřina, ale vzpomínám na to rád,“ říká bývalý horník Josef Vašíček.

Veterináři. Svou činnost postavili na zemědělství,ale i třeba výpočetní technice
Socialistický zázrak. Slušovické JZD se stalo modlou, zničila ho až revoluce

„Já jsem začal dělat na šachtě v osmdesátém sedmém jako naražeč u těžby. V osmdesátém devátém jsem přešel do Ostravy do uhelných dolů a v devadesátém druhém jsem se zase vrátil na uran. Dělal jsem nejprve na dobývce a pak komínkáře. Uhelné doly se od těch uranových hodně liší. Na uhlí je velké teplo a vlhko. A tolik prachu, že jsme kolikrát neviděli ani na dva metry. Hodně to tam taky padá. Na uranu je pro změnu zima a hodně vody. V jámě byly kolikrát ledové krápníky. Uranové doly jsou navíc nebezpečné radioaktivním zářením,“ popisuje rozdíly další z někdejších horníků Ladislav Růžička.

Většina uraňáků, jak se horníkům z uranových dolů říkalo, šla na šachtu především kvůli velkým výplatám. „Jezdili z Brna, z Tišnova a z dalších míst, tehdy bylo perfektní autobusové spojení. Peněz se na šachtě dalo vydělat hodně, zlatá éra uranových dolů byla v šedesátých a sedmdesátých letech. V té době to v Dolní Rožínce opravdu žilo,“ usmál se bývalý mašinkář, který s důlní lokomotivou přepravoval uranovou rudu naloženou do vozů, Josef Ťupa.

Hornická elita

Místnímu hostinci se začalo přezdívat Mexiko, bývalo tam prý veselo jako v Mexiku. A právě tam se po výplatách scházela hornická elita. „V Mexiku to vřelo. Uraňáci tam utratili majlant. Scházeli se už ráno. Jakmile vyfárali po noční směně, zamířili do Mexika. Povídalo se, že si po výplatě z Brna objednávali dva taxíky. Do jednoho si dali klobouk a v druhém jeli sami,“ připomíná Josef Vašíček. „A taky se říkalo, že si zapalovali cigaretu stokorunou,“ doplňuje Josef Ťupa.

Historek bylo bezpočet. „Já si zase pamatuji, jak sochu svatého, která stojí na ostrůvku uprostřed místního rybníka, ustrojili uraňáci jako horníka. Nejprve se řádně v Mexiku posilnili alkoholem, pak přeplavali na ostrůvek a nasadili soše na hlavu hornickou helmu, přidali lampu a byl z něj uraňák,“ neubránil se při vzpomínce úsměvu Ladislav Růžička.

Brno 6.3.2019 - ulice Francouzská v Brně
Brněnský Bronx v roce 2019: Strach vystřídala naděje

V uranových dolech pracovala pestrá směs nejrůznějších lidí. Vysoký výdělek přitahoval dobrodruhy i starostlivé hlavy rodin. „S některými bylo těžké vyjít, ti nespolehliví bývali naštěstí brzy propuštěni. Když člověk pracoval na šachtě, musel mít okolo sebe takové lidi, kteří mu poskytli jistotu. Dole jsme byli na sobě navzájem závislí,“ podotýká Josef Vašíček, který je mimo jiné i držitelem ocenění za rekord v počtu vyvezených vozů za jednu směnu. „Naše osádka tehdy udělala 940 vozů za směnu, tento rekord nebyl nikdy překonaný. Když jsme vyfárali na povrch, čekal tam už na nás ředitel i s praporem. Podal nám ruku a poděkoval,“ vzpomíná dnes Josef Vašíček.

Smrt kamaráda

Práce v uranových dolech byla velmi nebezpečná. Úrazů bylo hodně, některé končily dokonce smrtí horníků. „Jeden z mých kamarádů tam zůstal. Bylo to na Velký pátek, všichni mu říkali, ať tam už nechodí, ale on že se tam půjde aspoň podívat. Najednou uslyšeli dunění a z vyraženého komína se vyvalil dým. Utrhl se tam velký kus horniny, všechno to padlo na něj. Zůstal tam po něm v nadloží jen vak na svačinu a kabát. Záchranáři ho našli až v neděli. Byl to dobrý kluk, škoda ho,“ vypráví Ladislav Růžička.

Kromě úrazů byla práce v uranových dolech nebezpečná také tím, že tamní zaměstnanci byli neustále vystaveni radioaktivnímu záření. „Zpočátku byly jen nějaké měřiče na lampě, dozimetry jsme dostali až někdy v devadesátých letech,“ konstatuje Ladislav Růžička.

Vlaky testují na Kolínsku. Už téměř šedesát let.
U Velimi testují vlaky pro Česko i celou Evropu. Veřejnosti je okruh zapovězen

„Když dozimetry naměřily velké záření, byli horníci přeloženi na čas na povrch. Někteří si chtěli vydělat, tak různě fixlovali. Třeba dozimetry do něčeho zabalili, aby byla naměřená hodnota co nejnižší a oni mohli pracovat v dole,“ doplňuje Josef Vašíček.

S radioaktivním zářením se setkávali nejen horníci, ale také lidé, kteří pracovali na povrchu. „Já jsem nastoupil do uranových dolů v sedmašedesátém roce. Nefáral jsem, pracoval jsem ve strojních dílnách. My jsme nedostávali žádné svačiny ani neměli jiné výhody, co měli horníci. A přitom třeba záření jsme byli vystaveni i my. Když nám přivezli na opravu nějaký stroj ze šachty, museli ho nejprve omýt a stejně byly občas hodnoty záření pořád hodně vysoké,“ potvrzuje Antonín Žák, další z bývalých zaměstnanců uranových dolů.

Dříve do důchodu

Jednou z výhod horníků byl také dřívější odchod do důchodu. Po odpracování určitého počtu směn museli z dolů odejít a najít si jinou práci. Měsíčně jim pak byly navíc vypláceny téměř dva tisíce korun. A do starobního důchodu mohli nastoupit už v šestapadesáti letech. I tady ovšem existují výjimky.

Výroba vozů Škoda v závodě Kvasiny.
Kvasinská revoluce. Škoda tlačí platy nahoru, těžko jí konkurují i horské chaty

„Já mám sice odfárané všechny směny, ale starobní důchod mi prý dřív nedají. Nemám totiž odpracované všechny směny v jednom resortu. Tím, že jsem byl tři roky v uhelných dolech v Ostravě, se na mě výhoda, kterou mají ostatní, prý nevztahuje. Přijde mi to dost nespravedlivé,“ říká Ladislav Růžička.