PODCAST: S velkým platem v práci šťastnější nebudete, říká manažer štěstí Šrajer

Co si mám nebo koho si mám představit pod titulem chief happiness officer?
Tu pozici jsem si vymyslel na základě inspirace kamaráda z Dánska, který si tak říkal. A bylo to už před více než deseti lety a bylo to ve vlastní IT firmě, kterou jsme s kamarády založili, kde jsme si všimli, že to není firma jenom o tom programování. Vystudoval jsem Matfyz, takže jsem myslel, že to bude jako ten kód. Jenomže pak jsem tam chtěl mít lidi a ukázalo se, že ti lidé jsou možná důležitější než ty algoritmy, které jsme tam psali. A čím víc jsem si o tom četl, tím více jsem si byl přesvědčený, že je opravdu potřeba tady tuto složku ve firmě, tu lidskou stránku nějak řešit. Řešil jsem to čím dál hlouběji, až jsem si začal říkat chief happiness officer, což pro mě znamenala v různých fázích různé věci, ale je to hlavně o tom objevování a hledání odpovědí na ty otázky, které zazněly v úvodu.

Vzpomenete si, jaké to bylo, když jste přišel na první pracovní schůzku a představil jste se tímto titulem? Jaká na to byla reakce?
Každý se vždycky usměje. A hned se ptá, co to znamená, co obsahuje ta vizitka, kterou lidem podávám do ruky. Je to velké téma k diskuzi.

Lidí bez práce je v Česku více než volných míst. Poprvé za pět let

Když jsem si o vás hledala informace, tak téměř na každé fotce máte tričko s nějakou postavičkou nebo vtipným nápisem. Je to záměr, jak poukázat na to, že jste šťastný člověk?
Pravda je, že těch obrázkových triček mám opravdu hodně a vždycky přemýšlím, jaké tričko se v mojí situaci aktuálně k tomu, co dělám hodí. Dneska mám na sobě tričko s nápisem stay focus, což znamená soustřeď se na to podstatné, takže ano, jsou to témata blízké tomu, o čem si tady povídáme.

Měl by být manažer štěstí taky někdy nešťastný? Už jen proto, aby dokázal pochopit své kolegy a své případné podřízené?
Já si myslím, že ano. Život není opravdu o tom povinném úsměvu, ale o všech těch emocích. Vždycky, když pořádáme konference, říkáme, že náš cíl není udělat všechny pořád šťastnějšími, ale to, aby lidi mohli být lidmi i v práci, protože to je za mě ta definice štěstí, že tam člověk může být sám sebou. A získat tam nějakou podporu nebo zrovna to, co potřebuje, ale nezískal tam jenom povinnost se usmívat.

Michal ŠrajerZdroj: Deník

A co vás konkrétně Michale přivedlo k myšlence vytvářet nebo přispívat k tomu, aby bylo lidem v práci dobře?
Nakousnutý příběh z té naší firmy, kdy u mě ta cesta byla čistě racionální, což asi tak nějak jako matfyzák jsem. Ono se říká, že matfyzákem se člověk nestává, ale rodí, takže já jsem se tak narodil a taky jím zůstal. Četl jsem čím dál víc článků jednak z firem ze zahraniční, ale taky studuji pozitivní psychologii. A přišlo mi, že tam je tolik jasných racionálních argumentů, že to dává smysl, že má smysl se tomu opravdu věnovat. Nevěnovat se nasazování růžových brýlí, ale věnovat se hloubce toho, z čeho vychází nějaké vztahy mezi lidmi, nebo co nás motivuje k té práci, nebo co ovlivňuje ten pocit v té práci, když tam jsme těch 80 tisíc hodin.

Říkal jste, že jste matfyzák, čtete rád psychologické knihy. Předpokládám, že do toho psychologii musíte hodně tahat.
Čím dál více čtu ušima. Ale ano. Ne že bych všemu samozřejmě rozuměl. A je pravda, že se často vracím k myšlence, jestli bych si náhodou nějakou psychologii neměl dovystudovat, i když s přibývajícím věkem se už těžko představuje, pustit se ještě do nějakého serióznějšího studia. (smích) Samozřejmě jsem četl všechny psychologické segmenty nebo Adama Granta.

Jsou zkušení, chtějí pracovat. Firmy ale starší lidi odmítají. To se může změnit

O štěstí se mluví také v pohádkách, Adolf Hejduk ho přirovnává k mušce zlaté a Richard Müller ve své písni tvrdí, že je to krásná a přepychová věc, ale prachy si za něj nekoupíš. Tak nám zkuste definovat ze své pozice ředitele štěstí, co je to štěstí a kde jste ho našel vy.
Přemýšlím, kolik máme času na definici. Člověk o tom přemýšlí 10 let, tak je těžké to shrnout potom do pár vět.
Popravdě se to pořád mění. Kdybych se teď bavil se svým o pět let mladším já, tak bych se asi divil, co jsem tehdy říkal. A taky bych zíral, co budu říkat za pět let. Takže můj aktuální náhled na věc je takový, že se snažím to ukázat. Snažím se, aby to štěstí bylo spíš o tom, jak prožíváme ty momenty teď a tady v té práci a nebo i mimo práci. Samozřejmě to jsou provázané nádoby, které nejde rozdělit.

Snažím se ukázat, že je něco jiného štěstí a něco jiného spokojenost. Definuji to tak, že je to racionální hodnocení toho, jak se v životě mám. Takže když dostanu otázku, jak se tedy v životě mám, zamyslím se: „Mám vlastně fajn bydlení, děti mají dobrou školu. Můžu se o ně postarat, co se zdravotní péče týká. Takže já jsem vlastně spokojený, mám všechno, co potřebuji.“

To je ten jeden pohled na věc, ale to opravdové štěstí je podle mě až to 'teď a tady', ne to dlouhodobé racionální hodnocení. Moc hezky o tom píše Daniel Kahneman v knížce Myšlení rychlé a pomalé, kde dává přesně tady ty dvě věci proti sobě. On říká, že mozek funguje dvourychlostně. To pomalejší racionální myšlení nás ve skutečnosti neovlivňuje tak moc, jak si myslíme, že nejsme až tak racionální zvířata, jak bychom se rádi viděli my jako lidé. Daleko víc nás právě třeba v tom pocitu štěstí ovlivňují emoce, ta amygdala - nejstarší část mozku.

„Místo toho, aby firma lidem kupovala dorty nebo dárky na Vánoce, by je měla raději spojit se zákazníky. Přiveďte je do firmy, ať oni povídají své příběhy o tom, jak váš produkt nebo služba ovlivňují jejich život a proč jsou pro ně důležité.“

O tom mi tady nedávno vyprávěl psychiatr Radkin Honzák.
Tak to je samozřejmě daleko větší odborník než já. Poslechněte si pana Honzáka, od něj to uslyšíte, jak to je doopravdy. A zdá se, že jak podle Kahnemana, tak i podle pana Honzáka to, jak se teďka cítím v práci, ovlivňují jiné věci než právě ty, které dokáží racionálně zhodnotit. Na prezentacích lidem ukazuji obrázek, kde na jedné straně jsou nějaké benefity, odměny, mzda, firemní auta, které podle mě ovlivňují spokojenost, která nemá až tak velký vliv na to, jak šťastní potom v té práci budeme.

Na co to ale vliv má, je jakou práci si vybereme. Paradoxně že si vybíráme práci spíš podle těch věcí, které pak dlouhodobě neovlivní to, jak se v té práci budeme cítit, že si řekneme „aha, tak tady mi nabízejí víc, tady mají hezčí kancelář, lepší firemní auto, lepší benefity, tak půjdu pracovat tam“.

A čím to, proč se takto rozhodujeme?
Protože máme hrozně moc kognitivních zkreslení, které nás bohužel ovlivňují a které je strašně těžké překonat. A tady jsou zase velké studie od Dana Gilberta, který ukazuje, že máme pocit, že některé věci na nás budou mít daleko větší vliv, než ve skutečnosti mají, ať už pozitivní, nebo negativní. A takových zkreslení mysli je tam hromada a bohužel je těžké uvědomit si to, když už se dějí. Takže si vybereme práci podle benefitu, ale šťastní budeme v práci spíš podle něčeho jiného.

Jste teď a tady šťastný?
Teď momentálně mě to baví, protože jsem v napětí, jak záludné otázky na mě budete mít.

PODCAST: V rodinách panuje nenávist. Neumíme naslouchat, říká psycholožka

A když se vrátíme ještě k písničce od Richarda Müllera, hrají v pocitu štěstí významnou roli peníze?
Hrají. Možná jinou, než si většina lidí myslí. Když peněz máme příliš málo, když jsme na hranici chudoby a nemůžeme si dovolit ty věci, o kterých jsem povídal v souvislosti s relativně pohodovým životem, tak víc peněz nás opravdu udělá šťastnějšími. Pravda je ale taková, že když dosáhneme nějaké úrovně - řekněme spokojeného života, to znamená bydlení, zdravotní péče, vzdělání -, tak potom už výrazně víc peněz nás výrazně šťastnějšími neudělá. A když se to zanese do grafu, tak to opravdu prudce stoupá na začátku, když se dostáváme z té hranice chudoby tady na ten relativně pohodlný život, ale potom i dvakrát pětkrát víc peněz nás šťastnější neudělá. Když se podíváte na miliardáře, kteří mají stokrát možná tisíckrát víc peněz než my, tak popravdě nejsou šťastnější.

Ale to je další z těch očekávání, když si člověk řekne „no jo, ale ono se jim líp brečí na zadním sedadle limuzíny, než když člověk jede na kole“. Skutečnost je trošku někde jinde. Když budeme cestovat do zemí, kde lidi potřebují daleko míň, zjistíme, že oni tam třeba nemají ani to kolo, chodí 10 km pěšky do školy, ale mají tam rodinu a ví, co tam dělají společně, mají úplně jiné hodnoty a můžou být daleko šťastnější z pohledu toho racionální hodnocení než my tady ve spokojené střední Evropě.

„Práce je součást našeho života. Člověk v práci stráví v průměru 80 tisíc hodin tedy třetinu života. To, co se mu děje v práci, ho ovlivňuje i doma.“

Oba víme, že bez peněz to ale nejde. Dopadá na nás aktuální krizová situace, už jste jí trochu zmínil, kdy enormně zdražily energie, což bude mít nebo už dokonce má neblahý ekonomický dopad na společnost, tedy i na práci, a šéfové nebo majitelé společností soustředí svou energii spíše na přežití firmy než na to, jaké bonusy nabídnou nebo jestli jejich podřízení cítí jakýsi diskomfort. Máte vymyšlenou strategii nebo plán či radu, jak to přežít bez větší újmy?
Nedávno jsme k tomuto tématu pořádali konferenci, kde jsme se snažili ukázat, že jsou cesty, jak udržitelně se věnovat těmto problémům. Dokonce jsem psal takové zamyšlení o tom, co je krize versus štěstí v práci nebo firemní kultura.
A když jsem nad tím přemýšlel, tak mě to dovedlo k tomu, že to je opravdu příležitost. Možná že bude ještě horší doba, kdy opravdu nebudou peníze nazbyt a nebudeme si kupovat nepotřebné věci, a možná nás to konečně přivede k těm věcem, které nic nestojí, ale mají daleko větší dopad. Je to můj boj s větrnými mlýny už víc než těch 10 let. Když se řekne štěstí v práci, tak to, co člověku vyskočí v hlavě, je představa takzvaných beanbagů na sezení a fotbálku v práci a přecpaných kuchyní s jídlem nebo mých oblíbených banánů nebo čehokoliv dalšího. Ale nic z toho nejsou ty věci, které působí na ten 'pocit teď a tady' dlouhodobě a udržitelně. Naopak. 

A jaké věci tedy fungují?
Co já bych radil, ať už na konferenci, nebo kdekoliv jinde, tak prostě místo toho, abyste lidem kupovali dorty nebo dárky na Vánoce, je lepší spojit se se zákazníky a přivést je do firmy, ať oni povídají své příběhy o tom, jak váš produkt nebo služba ovlivňují jejich život a proč jsou pro ně důležité.

Z velkých studií je ukázané, že když si člověk uvědomí to, pro koho konkrétně tu službu vyrábí nebo komu ten produkt poskytuje, tak najednou to úplně zásadně přepíná to, jak vnímá tu práci, kterou dělá, že už najednou není ten, kdo v kanceláři vyplňuje tabulky, ale umí si tam nakreslit postupně cestičku až k tomu, že ta práce se tady propojí až k tomu člověku, kterého vidím a který mi říká, že díky té mojí službě by třeba ani nemohl fungovat tak, jak funguje.

Jednoduše doporučuji vyjít z kanceláře ven, jděte se projít. Dejte si na to ten čas a uvidíte, že najednou se budete na pracovní schůzce bavit o úplně jiných věcech, které jsou možná důležitější pro vás, protože zase podloženo studiemi je vidět, že když je člověk na tom otevřeném prostoru a pohybuje se, tak se dostane myšlením, hlavou úplně jinam, než když má nyní 20 minut na meeting, který musí odbavit v zasedačce, kde sedí mezi čtyřmi zdmi.

Pracující zchudli za rok o desetinu. Mzdy srovnají krok s inflací až příští rok

Ještě si na to najít ten čas a možná u některých i chuť.
Ten čas bude zásadní. Ale možná uvedu takový klasický příklad dřevorubců, kteří strašně sekají těmi sekerami a nemají čas je nabrousit, protože musí sekat. Nemáme čas brousit, ale když se „nabrousíme“ prohlubováním vztahů s lidmi a tím, že půjdeme na hodinu na procházku, tak nám to dost prospěje.

Zmiňujete tady čas. Když jsme si spolu domlouvali rozhovor, měl jste nabitý program a upozorňoval mě, že po páté hodině odpolední spíše ne, protože to už máte doma děti ze školy, stejně jako jste zatrhl termín, kdy měly děti pololetní prázdniny; a mně jste doporučil totéž. Dá se tedy říct: spokojená žena rovná se spokojené děti, a spokojený zaměstnanec rovná se spokojený šéf?
Jsou to pro provázané nádoby. Já vždycky říkám, že ono je to tak, že když člověk z té práce odchází nešťastný a zdrcený tím, co tam dělal, a to, jak s ním bylo zacházeno a jaký měl pocit z toho, když tam byl, samozřejmě nemůže po těch osmi hodinách v práci prostě ze sebe sundat a najednou být ten nadšený táta, rodič, přítel, manžel, že to je prostě jedno s druhým. A stejně tak to funguje naopak, že když je pohoda doma, tak to se nám samozřejmě jinak přichází do práce, když víme, že se máme potom kam těšit. Zase aby to nevypadalo, to jsou jen moje ambice, být vždycky v pět doma a být plně fokusovaný na děti.