Kliknutím zvětšíteSebevědomí Prahy tehdy sahalo tak daleko, že se vážně mluvilo o tom, že do Evropské unie vstoupíme mnohem dříve nejen než Slovensko, ale i než Maďarsko a Polsko. Měla k tomu přispět i kuponová privatizace, největší a nejrevolučnější změna státního majetku na soukromý. Jenže ta se velice brzy ukázala být „velmi problematickou“. Ve druhé polovině 90. let si česká ekonomika prošla první krizí. A brzy bylo jasné, že z rychlého vstupu do Evropské unie, daleko přede všemi postkomunistickými zeměmi, nebude nic.
Na Slovensku bylo ale ještě mnohem hůř. Vedle sporné, byť jinak provedené privatizace se do krize dostala kvůli autoritářským praktikám premiéra Vladimíra Mečiara i tamní demokracie. Vše vyvrcholilo v roce 1995 zavlečením syna protimečiarovského prezidenta Michala Kováče agenty slovenské tajné služby do Rakouska. A politickou vraždou Roberta Remiáše, který pomáhal odkrýt právě pozadí únosu Michala Kováče mladšího.
Slovensko bylo vyřazeno z první vlny rozšíření NATOa kvůli nedodržování Kodaňských kritérií, požadujících u kandidátů na vstup do EU plnou demokracii, také z integrace do Evropské unie.
Slovensku tehdy pomohly dvě věci. Celková porážka Vladimíra Mečiara ve volbách v roce 1998 a zvolnění rozšíření EU na východ. S vizí pomoci Slovensku ses českou pomocí obnovila činnost Visegrádské čtyřky. „Vyslovujeme naději, že po nedávných volbách dojde k novému rozmachu demokratického vývoje, který napomůže Slovenské republice účastnit se v plné míře evropského integračního procesu,“ uvedlo prohlášení šéfů vlád Česka, Polska a Maďarska hned po volbách v roce 1998.
Slováci mají EU radši
Nakonec se to povedlo. Slovensko, někdy doslova opisující od Česka, jež bylo v jednáních o vstupu do EU mnohem dál, vstoupilo do Unie 1. května 2004. Stejně jako Česko a dalších devět zemí velkého rozšíření. Srbsko, s nímž bylo na konci 90. let mečiarovské Slovensko srovnáváno, není v EU dosud a ještě nejméně několik let nebude.
Po vstupu do Unie Slovensko, kde v té době vládl reformní kabinet Mikuláše Dzurindy, přeřadilo ale v evropské integraci na vyšší rychlost než Česko. Zavedlo tvrdé liberální reformy, zkonsolidovalo státní finance. A už 1. ledna 2009 vstoupilo jako po Slovinsku druhá země východní Evropy do eurozóny. „Euro jsme zavedli v ideální době, ostatním ujel vlak,“ prohlásil tehdejší premiér Robert Fico. Ten se sice od svého předchůdce Mikuláše Dzurindy politicky zásadně lišil, ale program přijetí eura po předchozí vládě převzal a pokračoval v něm.
Česko mohlo do eurozóny vstoupit bez problémů stejně, nebo i dříve než Slovensko. Kritéria vstupu v té době plnilo, ale tehdejší ještě velice vlivný prezident Václav Klaus tomu s politiky vlád ODS zabránil. Ale i Klaus uznal vstup Slovenska do eurozóny za „success story“. Slovensko totiž vstoupilo do eurozóny v době ekonomické konjunktury a Slováci získali euro ve velmi výhodném kurzu a bleskově „zbohatli“.
Od roku 2009 tak má Slovensko, díky členství v eurozóně, výrazně vyšší vliv na dění v EU než Česko. V eurozóně se totiž tvoří klíčová ekonomická rozhodnutí EU. Češi tam nemají jako „ne-eurová země“ přístup.
Větší vliv Slovenska v Unii je vidět na tom, že na vysokých postech v EU je Slováků srovnatelně s dvojnásobně větším Českem. Vlivným místopředsedou Evropské komise Marošem Šefčovičem počínaje a Mikulášem Dzurindou jako šéfem klíčového institutu evropské pravice Martens Centre nekonče. Slovenští europoslanci jsou součástí nejvlivnějších frakcí Evropského parlamentu, zatímco ODS premiéra Petra Fialy uvázla v marginální frakci konzervativců.
Silnější pozice Slovenska se projevuje i ve větší podpoře členství v EU. Zatímco v Česku byla 53 procent, na Slovensku je až o dvacet procent vyšší. Jak ale zadoufal premiér Petr Fiala, právě úspěšné předsednictví Česka v EU by to mohlo pomoci změnit.
30
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
