Kliknutím zvětšíteLetadlu Lockheed L-1049H Super Constellation, do nějž 107 lidí nastoupilo, se přezdívalo Super Connie. Šlo o americký dopravní vrtulový dolnoplošník se čtyřmi motory, vyráběný od začátku 50. let. Používala ho armáda i civilní komerční letecké služby, a to zejména na dlouhých leteckých trasách.
Platil za spolehlivé letadlo. Přesto však v polovině března 1962 postihla hned dva letouny tohoto typu katastrofa.
Jeden havaroval 15. března při přistání na ostrově Adak na Aljašce. Druhý o den později zmizel bez jediné stopy nad odlehlým úsekem otevřeného oceánu v západním Tichomoří.
Oba letouny patřily do flotily letecké společnosti Flying Tiger Flight Line. Oba sloužily americké armádě. Oba odstartovaly zhruba v tutéž dobu a z téže základny, tedy 14. března 1962 kolem tři čtvrtě na šest ráno z Travisovy vojenské letecké základny v Kalifornii. Oba lety vypravovala táž organizace, Military Air Transport Service, tedy Vojenská vzdušná přepravní služba Spojených států (MATS).
Byla to všechno jenom náhoda, nebo spiknutí?
První nehodu lze vysvětlit, druhou hůře
Z obou katastrof je lépe zdokumentovaná a vysvětlitelná ta na ostrově Adak. Letoun se sedmičlennou posádkou přepravoval na Aljašku armádní náklad a jeho piloti nezvládli přistání, pravděpodobně kvůli tomu, že se jim v mlze a mrholení nezdařilo konečné přiblížení podle přístrojů a špatně nastavili vzdálenost a výšku. Letadlo tak narazilo na práh přistávací dráhy a vzplálo. Ze sedmi lidí na palubě jeden zahynul, ostatní přežili s lehkými zraněními.
Katastrofa druhého stroje je mnohem záhadnější. Letoun, na jehož palubě bylo kromě jedenáctičlenné civilní posádky 93 vysoce specializovaných amerických rangerů a tři jihovietnamští vojáci, měl namířeno na leteckou základnu Clarkovo pole na filipínském ostrově Luzon.
Muži na palubě měli údajně rozkaz vystřídat vojenský výcvikový tým v Saigonu, který připravoval vietnamské jednotky pro boj s partyzány Vietkongu.
Na trase proběhlo několik mezipřistání – jedno v Honolulu, jedno na ostrově Wake a poslední na ostrově Guam, kde letoun přistál 15. března těsně před čtvrt na dvanáct. Odtamtud jej čekal poslední šestihodinový letový úsek na cílovou základnu.
Letoun k němu odstartoval ještě týž den, tři minuty před jednou odpoledne, s palivem doplněným na devět a půl hodiny letu. Měl tedy dostatečnou rezervu. Už nikdy ho ale nikdo nespatřil a jeho osud nebyl dodnes vyjasněn.
Do cíle nedoletěl
"Letoun odletěl 16. března 1962 a někde mezi Guamem a Filipínami nebo Saigonem se ztratil z radaru," uvedla loni pro Supertalk Mississippi Media Dianna Crumplerová, rozená Taylorová, jejíž bratr James Henry Taylor byl mezi vojáky na palubě (Dianně bylo v té době 17 let).
"Vím, že se dostali na Guam, kde tankovali, protože se tam zastavili na dost dlouho, aby stihl hodit do schránky pohlednici své ženě. Napsal jí, že ji miluje a chybí mu a kde je. To byl poslední kontakt, který jsme s ním měli."
James Taylor byl v té době ženatý dva roky a jeho žena Deana, rozená Brownová, s ním právě čekala druhé dítě. Po odeslání pohlednice z Guamu se již nikdy neozval.
Guamské řídící středisko letového provozu začalo být znepokojeno, když se let v půl čtvrté odpoledne neohlásil podle plánu a neuvedl svou polohu. Dispečeři se pokusili kontaktovat posádku, ale bez úspěchu. Brzy na to bylo zřejmé, že se muselo stát něco hodně vážného, protože letoun na cílové základně nepřistál.
Centrum pro koordinaci záchranných prací na Clarkově letecké základně prohlásilo Lockheed za nezvěstný ráno 16. března 1962. Americká armáda vyhlásila nouzový stav a spustila jednu z největších pátracích a záchranných operací, jaká kdy do té doby v Tichomoří proběhla.
Tajemné zmizení zažehlo spekulace
Do rozsáhlého osmidenního pátrání, při němž bylo prohledáno více než 520 tisíc kilometrů čtverečních oceánu, se zapojilo americké námořnictvo, letectvo, pobřežní stráž i námořní pěchota.
Do pátrání se zapojila letadla z Guamu, z Clarkovy letecké základny, z letadlových lodí americké 7. flotily a z Okinawy. Vedle nich hledaly ztracené letadlo také lodě a letouny z mnoha amerických základen v západním Tichomoří. Výsledkem byla nula. Ani 60 let poté, co se let 739 ztratil, se po něm nenašla ani jediná stopa.
Záhadné zmizení okamžitě vyvolalo celou řadu spekulací, zvlášť proto, že tak těsně následovalo po aljašské havárii, přičemž si oba lety byly tak podobné: oba letouny patřily do flotily jedné společnosti, v obou případech šlo o cestu se zvláštním vojenským určením a oba lety vypravovala táž armádní organizace z téhož letiště zhruba v tutéž dobu.
Navíc se začalo hovořit o tom, že vojenský náklad, které přepravoval let na Aljašku, byl tajný, a že tajné bylo i poslání, s nímž na palubu druhého letounu nastoupilo více než 90 vysoce specializovaných vojáků.
Okamžitě se tedy vynořily spekulace, že obě katastrofy spolu musejí souviset a že jsou zřejmě dílem jedné společné sabotáže, ať už ze strany vnějších či vnitřních nepřátel.
Teorie nepřátelského úmyslu
Teorii sabotáže nebo jiného nepřátelského zničení letu nahrálo jediné potenciální očité svědectví, které mohlo s tajemným zmizením letounu souviset.
Několik námořníků plavících se na liberijském tankeru SS T L Linzen západním Tichomořím ohlásilo, že zahlédlo na obloze dým pohybující se západním směrem a mizející ve vrstvě kupolovitých mraků. O několik vteřin později prý spatřili velkou zářivou explozi, dostatečně silnou na to, aby osvítila palubu lodi, a viděli dvě ohnivé koule, které padaly z nebe různou rychlostí.
Podle lodního radaru mohly dopadnout přibližně 27 kilometrů od aktuální pozice tankeru, tedy něco přes 800 kilometrů od guamského pobřeží. Když tuto informaci uslyšeli pátrači, zpozorněli: místo plus minus odpovídalo přibližné letové dráze letu 739 a námořníci ohlásili světlo na obloze zhruba půldruhé hodiny poté, co se letoun naposledy ozval. Obojí nasvědčovalo tomu, že by opravdu mohlo jít o ztracený Lockheed.
Pátrací a záchranné operace se zaměřily na danou oblast. Šlo o odlehlou část Tichého oceánu, takže bylo vůbec s podivem, že někdo onu explozi zaznamenal. Ani zúžení prohledávaného prostoru však nepřineslo žádné vysvětlení. Po letadle nezůstala na hladině ani stopa.
Aby letoun typu Super Connie vybuchl za letu sám od sebe, bylo velmi nepravděpodobné. U letadla nebyly až dosud hlášeny žádné problémy s palivem nebo s elektrickým vedením. Na palubě navíc nemělo být nic, co by bylo způsobilé vyvolat tak velkou explozi, aby letadlo roztrhla.
Odborníci se proto začali přiklánět k variantě působení vnější síly, buď meteoritu, nebo, což bylo zlověstnější a bohužel i pravděpodobnější, dálkové střely. V té době se celý svět nacházel uprostřed studené války. Spojené státy se zaangažovaly ve vleklém vietnamském konfliktu a obě supervelmoci, USA i Sovětský svaz, proti sobě harašily raketami. Dodnes zastánci této teorie poukazují právě na Sověty jako na možné viníky. Není ale jasné, proč by to Sovětský svaz dělal. Letadlo se v okamžiku svého zmizení nenacházelo v žádné oblasti, která by spadala do jeho zájmové sféry.
Vyloučeno nebylo ani to, že mysteriózní exploze ve vzduchu ze zmizením letadla nesouvisela a že let někdo unesl. Tato teorie však padla s postupem času – únosci by se pravděpodobně přihlásili s požadavky, ale nic takového se nestalo. A kdyby se letadlo zřítilo při potyčce s nimi, pak by asi posádka zase stačila vyslat nějakou zprávu.
Nejpravděpodobnější variantou související s nepřátelským úmyslem tak zůstává propašování nějaké dostatečně účinné explozivní látky přímo na palubu a její odpálení uvnitř letadla (pravděpodobně sebevražedným atentátníkem). Ani pro tuto hypotézu se však nenašly žádné důkazy.
Teorie tajné vojenské operace
Rodiny přeživších naproti tomu razily nejčastěji teorii, že rangeři na palubě plnili tajné poslání, které se bohužel zvrtlo. Tento závěr si pozůstalí po obětech neštěstí zkonstruovali z řady věcí, v nichž viděli indicie; třeba z toho, že vojáci doma nechali některé důležité osobní věci jako snubní prsteny nebo průkazy totožnosti, nebo že se svými blízkými tentokrát zvlášť dlouho a tklivě loučili – jako by věděli, že už se nevrátí.
"Byla to velmi tajná mise. Byla tak tajná, že všem mužům řekli, že si s sebou nesmějí vzít nic, co by je jakkoli identifikovalo. Snubní prsteny, obrázky, psí známky, všechno museli nechat doma. Od té doby jsem se dozvěděla, že hodně vojáků řeklo svým rodinám, že se pravděpodobně nevrátí živí. Já ani moje rodina jsme to ale nevěděli," tvrdila loni i Dianna Crumplerová.
Na její výpovědi je přitom pozoruhodné, že o údajných výpovědích vojáků ví jenom z doslechu – je možné, že si rodiny všechny náznaky, že vojáci se účastnili tajné operace, spíš jenom vsugerovaly, než že by pro ni měly opravdu reálné důkazy.
Někteří z pozůstalých se podle webu Plane & Pilot pokusili nedávno odeslat svou DNA do vojenské databáze používané k identifikaci těl nalezených v zahraničí, aby zjistili, zda mezi nimi nejsou jejich zahynulí příbuzní, ale vláda tyto žádosti zamítla.
Odmítla také přidat jména pohřešovaných vojáků na pamětní zeď padlých vietnamských veteránů, o což jejich rodiny žádaly po desítky let. Americké ministerstvo obrany však nadále trvá na tom, že vojáci z letu 739 nebyli nikdy součástí žádné válečné mise a v okamžiku svého zmizení se nenacházeli v bojové zóně.
Koncem roku 2020 proto postavil jejich dosud žijící rodinní příslušníci ztraceným mužům pomník v South Portlandu ve státě Maine. Byť nejde o památník vietnamských veteránů, aspoň ten by měl připomínat památku mužů, kteří také obětovali život pro svou zem.
Proč vlastně let 739 zmizel, se již zřejmě nikdy nezjistí. "Pokud se nenajdou nějaké důkazy (a pravděpodobnost, že se tak stane, s každým dalším uplynulým rokem stále klesá), zůstává v platnosti tvrzení, že důvod zmizení neznáme a zřejmě ho nikdy znát ani nebudeme," uzavírá Plane & Pilot.
41
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
