Čechoslováci už Kyjev jednou osvobodili. V roce 1943 byli v centru města první

„U Kyjeva a potom i u Bílé Cerkve jsem sloužila jako zdravotnice. Tam jsem vytáhla z boje a ošetřila dvaačtyřicet raněných. Na nohách nosili válenky, a když jim to utrhlo nohu nebo byli jinak zraněni do nohou, tak všechna ta krev, všechno to steklo do válenek. Museli jsme je stříhat, ale byly zmrzlé, krev v nich byla zmrzlá, všechno. Bylo to strašné, byla to velice těžká práce a byl mráz,“ vzpomínala pro Paměť národa na události listopadu 1943 až ledna 1944 československá veteránka z druhé světové války Anna Havranová, která se narodila v Sinevirské Poljaně v Zakarpatské oblasti Ukrajiny, zvané též Podkarpatská Rus.

Touha dobýt svět. Dějiny Sovětského svazu jsou protkány násilím proti ostatním

Po maďarské okupaci v roce 1939 se rozhodla pro útěk do Polska, kde chtěla vstoupit do vznikajícího československého legionu, připravujícího se bojovat v exilu proti fašistickému Německu. Při útěku narazila spolu s několika dalšími uprchlíky v polských lesích na sovětské vojáky, kteří ji odvezli do sběrného tábora pro utečence, odkud byla deportována do věznice v Dněpropetrovsku a v červenci 1940 odsouzena k pěti letům v pracovním táboře na Sibiři. Ze sibiřského gulagu se dostala až dlouho po napadení Sovětského svazu Německem, kdy byla v Buzuluku založena československá vojenská jednotka. Dostat se do ní ale nebylo jednoduché. Teprve 21. června 1943 se Anna Havranová dočkala po bezmála čtyřleté anabázi v sovětských věznicích a pracovních táborech odvodu do armády.

Po třítýdenním cvičení v Buzuluku odjeli noví branci do Novochoperska, kde se formovala první brigáda. Anna Havranová byla zařazena k protiletadlovému dělostřelectvu. Na radu lékaře si ale udělala zdravotnický kurz a bojů u Kyjeva a Bílé Cerkve se už zúčastnila jako zdravotnice. Informace o jejích pozoruhodných výkonech, konkrétně o zmíněných 42 raněných, které u Bílé Cerkve sama vytáhla z boje, se dostala i do knihy „Z Buzuluku do Prahy“.

Čechoslováci v prvním sledu

Bitva o Kyjev trvala od 3. do 6. listopadu 1943 a byla součástí mohutné ofenzivy sovětských vojsk, která od srpna do prosince 1943 probíhala na obou březích řeky Dněpr. Němci začali na frontě dlouhé 1700 kilometrů uplatňovat taktiku spálené země, což znamenalo, že likvidovali, plenili a podminovávali všechno, co mohlo sloužit nepříteli. Bitva o Dněpr patřila k nejkrvavějším střetnutím druhé světové války, která si od obou bojujících stran vyžádala nejméně kolem 400 tisíc padlých.

Osvobození Kyjeva v ní představovalo významnou kapitolu, do níž se zásadním způsobem zapsala 1. československá samostatná brigáda. Původně měla být začleněna až do druhého sledu útoku s cílem chránit pravý bok útočící 38. sovětské brigády a fungovat jako její záloha. S tím ale nesouhlasil její tehdejší velitel plukovník Ludvík Svoboda.

Zuřivá bitva o Cholm: Šílený masakr trval 105 dnů, přinesl sběratelskou vzácnost

„Útok na Kyjev je v jádru útokem na nepřátelské postavení před Prahou. Váš boj je naším bojem, není nás mnoho, ale jsme tu s vámi – bok po boku. Není proto možné, abyste táhli káru války sami a my se jen vozili. Chceme útočit v prvním sledu,“ cituje Svobodova slova historik Miroslav Brož ve své práci „1. československá samostatná brigáda a osvobození Kyjeva a pravobřežní Ukrajiny“.

„Překročili jsme Dněpr a umístili jsme se v lese v prostoru, kde jsme se připravovali. Jak se ale naše jednotky přesunovaly, bombardovala je německá letadla. Při těchto náletech byla zničena jedna baterie s kanony ráže 76. Velení se rozhodlo, že předá naše děla ráže 45 pěchotě jako pěchotní děla a naše baterie převezme po té zničené baterii její kanony. S touto zbraní jsem nebyli dvakrát dobře seznámeni, a proto jsme se museli intenzivně připravovat, aby nás u Kyjeva nic nepřekvapilo,“ vzpomínal pro Paměť národa na hektické přípravy k úderu na Kyjev další československý veterán a bývalý vězeň ze sovětského gulagu Dimitrij Dráb, původně rovněž obyvatel Podkarpatské Rusi.

Do centra města

Při útoku na Kyjev, který začal 3. listopadu 1943, dostali českoslovenští vojáci rozkaz udeřit od severu. Střed města měly původně obsadit tanky sovětského generálporučíka Andreje Grigorijeviče Kravčenka. Československým tankistům se však podařilo s podporou místních obyvatel dorazit do centra dřív. Ještě předtím zničili německou obranu závodu „Bolševik“, kterou obešli zezadu.

Při pouličním boji o tento závod se podle pamětníků zvláště vyznamenali samopalníci tankového praporu pod velením poručíka Antonína Sochora a tankisté podporučíka Josefa Buršíka a podporučíka Richarda Tesaříka.

Schůzka ve Vlčím doupěti: Německý maršál rezignoval, Hitlera to mělo varovat

Následně českoslovenští vojáci obsadili nádraží a armádní učiliště v centru Kyjeva, a jako první tak splnili stanovené strategické cíle. Protože existovalo naléhavé nebezpečí, že nepřítel se pokusí Kyjev před ústupem zničit, došlo v noci z 5. na 6. listopadu k celonočnímu boji, při němž se československé jednotky dostaly 6. listopadu kolem sedmé ráno až k břehům Dněpru a odřízly Němcům poslední ústupovou cestu. 

Dopoledne se pak brigáda přesunula na předměstí Sofijevskou Borščagovku a Kyjev byl osvobozen. Českoslovenští vojáci zabili 630 německých vojáků, zničili přes padesát krytů i s osádkami, vyřadili šest tanků a samohybných děl a zničili jeden letoun. Ztratili třicet mužů, skoro stovka dalších byla zraněna. Šlo o jeden z jejich největších úspěchů na východní frontě.