Britská královská loď Bounty vyplula z Anglie na svou nejslavnější plavbu 23. prosince roku 1787. Velel jí pětatřicetiletý kapitán William Bligh. Jejím cílem bylo Tahiti, kde měla získat sazenice chlebovníku a dopravit je bezpečně do britských kolonií v západní Indii. Plody chlebovníku se měly stát novým, levným a snadno obnovitelným zdrojem potravin pro otroky pracující na tamějších plantážích.

Až do dosažení Tahiti se na lodi nic zvláštního nestalo, byť bouřlivé počasí u Hornova mysu donutilo kapitána změnit původní úmysl proplout kolem něj, a loď tak doplula do Pacifiku po opačné straně zeměkoule, když jižně obeplula Austrálii a Tasmánii. Jednání s tahitskými domorodci a naložení chlebovníků také proběhlo bez problémů. Loď se poté vydala na náročnou cestu zpět na západ, ta ale skončila předčasně a pro kapitána nečekaným způsobem.

V časných ranních hodinách 28. dubna 1789, zhruba po dvoutýdenní plavbě z Tahiti, se Bligh náhle vzbudil s tím, že ho někdo vší silou tiskne k posteli. Když otevřel oči, uviděl nad sebou v kajutě muže své posádky a v jejich čele pětadvacetiletého pomocníka navigačního důstojníka Fletchera Christiana.

Před 315 lety zachránila britská loď z pustého ostrova Skota jménem Alexander Selkirk, který tam prožil v naprosté samotě více než čtyři roky:

Alexander Selkirk chytá kozu, ilustrace Selkirkových dobrodružství
Robinson Crusoe existoval. Jmenoval se Alexander Selkirk, na ostrově přežil roky

Kapitán byl pod hlavněmi mušket vyvlečen na palubu, kde zjistil, že vzbouřenci lodní posádku rozdělili. Ti, kteří zůstali věrní Blighovi nebo se jim vzpoura jednoduše nelíbila – celkem šlo o osmnáct mužů – byli spolu s ním vyzváni, aby se nalodili do člunu. Ve člunu nebyly žádné mapy, Bligh sám však měl kvadrant, kompas, tabulky pro navigaci a rozbitý sextant. Vzbouřence ještě požádal o vodu a jídlo v množství odpovídajícím pětidenním dávkám pro 19 mužů.

Poté se obě skupiny rozdělily. Bligh, který je už 235 let podezříván, že ke vzpouře vedlo jeho tyranství vůči posádce, předvedl následně nebývalé vůdčí i navigátorské mistrovství a dokázal v otevřeném člunu s 19 muži překonat 3618 námořních mil (zhruba 6700 kilometrů), aby nakonec přistál na ostrově Timor v tehdejší holandské východní Indii.

Ti, kdo zůstali na Bounty pod Fletcherovým velením, se ze všeho nejdřív vrátili na Tahiti, kde si během svého předchozího pobytu řada z nich vyhlédla některé z místních krásek. Odtamtud pak zamířili k ostrovu Tubuai, kde však místní ostrované nebyli tak dobře naladěni jako Tahiťané a uvítali Evropany zbraněmi. Vzbouřenci proto otočili Bounty zpět k Tahiti, kde se většina z nich rozhodla zůstat a vybudovat si tam nový život i rodinu.

Celý svět sledoval na přelomu 19. a 20. století vzrušující závod o to, kdo první pokoří jižní pól. Čtrnáctého prosince 1911 to dokázal Nor Roald Amundsen:

Jméno Sir Ernest Shackleton bude navždy napsáno v análech antarktického průzkumu ohnivým písmem, napsal o svém legendárním předchůdci dobyvatel jižního pólu Roald Amundsen.
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. První výprava k jižnímu pólu

Tyto záměry jim později překazila britská vláda, která poté, co se dozvěděla o vzpouře, vyslala za provinilými námořníky trestnou výpravu. Hodně usedlíků na Tahiti tak bylo zajato a dopraveno zpátky do Anglie. Následně byli postaveni před vojenský soud, který je shledal vinnými ze vzpoury a odsoudil k trestu smrti. Všichni pak byli oběšeni na ráhnech královské lodi Brunswick v portsmouthském přístavu.

Osm nejtvrdších vzbouřenců včetně Fletchera Christiana ale tomuto osudu uniklo, protože se rozhodli na Tahiti nezůstávat, ale naložili na Bounty dvacet domorodců, mužů i žen, přičemž ženy s sebou vzali – v rozporu s vylíčením těchto událostí v romantických filmech – násilím proti jejich vůli, a odpluli bezcílně na oceán. Nakonec narazili na ostrov Pitcairn, kde se rozhodli zůstat.

Toto jsou celkem obecně známá fakta, z nichž se ale vytrácí jedna podstatná věc: jakými lidmi byli ve skutečnosti Fletcher Christian a William Bligh? Co utvářelo jejich osobnosti a motivovalo jejich rozhodnutí?

Během válek o rakouské dědictví mezi Marií Terezií a pruským králem Friedrichem II. došlo v letech 1741 a 1742 k okupaci Prahy francouzskými, bavorskými a saskými vojsky:

Jaké pevnostní brány měla nebo má Praha a jaké příběhy jsou s nimi spojeny?
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. O pražských hradbách a pevnostech

Odpověď na tyto otázky hledala spisovatelka Caroline Alexanderová, která za tím účelem prostudovala deníky, paměti i dopisy jednotlivých aktérů tohoto dramatu, stejně jako dochované oficiální listiny a další dokumenty anglické admirality, mezi nimiž se nacházejí například lodní deníky, kapitánská korespondence, záznamy o penzijních výsluhách i závěti někdejších námořníků. Své poznatky pak autorka vtělila do knihy Pravdivý příběh vzpoury na Bounty.

Podle dochovaných Blighových osobních písemných záznamů byl Fletcher Christian silně stavěný, asi metr osmdesát vysoký černovlasý mladík se snědou pletí a černou nebo velmi tmavě hnědou barvou vlasů.

„Během vzpoury působil jako šílenec, dlouhé vlasy měl rozcuchané, košili od límce dolů rozepnutou,“ popisoval ho později před soudem námořník Tom Ellison, který se zúčastnil vzpoury na Christianově straně a zařadil se mezi ty, kteří se rozhodli zůstat na Tahiti a později se dočkali oprátky v Pormoutshu.

Přečtěte si smutný příběh jedenáctileté dívky, která přežila vraždu své rodiny:

Masakr na lodi Bluebelle přežila pouze jedenáctiletá dívka jménem Terry Jo Dupperaultová
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Krvavá neděle na jachtě

Ellison mohl schválně líčit velitele vzbouřenců v nepříznivém světle, aby získal větší sympatie soudců, Caroline Alexanderová nicméně zjistila, že mladý Christian byl sice charismatický, ale zřejmě také frustrovaný neuspokojivými poměry ve své rodině, což mohlo vést až k rozvinutí psychické poruchy.

Pocházel z neuspořádaných a chudých poměrů. Otec zemřel, když Fletcherovi byly sotva čtyři roky, a matka naprosto neuměla hospodařit s penězi, takže rodina se brzy topila v dluzích. Aby unikla vězení pro dlužníky, přestěhovala se Christianova matka i se třemi syny na ostrov Man, přičemž synové od útlého věku spíš živili svou matku než naopak. (Fletcher měl starší bratry Edwarda a Humpreyho, a protože jeho matka měla po smrti svého prvního muže ještě další vztahy, měl nakonec celkem devět sourozenců, šest bratrů a tři sestry, z nichž někteří se narodili až v době po vzpouře.) Byly to také finanční důvody, které přiměly Fletchera, aby se dal v devatenácti k námořnictvu.

Nebyl dokonce ani prvním z rodiny, kdo se stal aktérem vojenské vzpoury, protože do jedné se už dřív zapojil i jeho bratr Charles. Byl to také Charles, kdo ve své nepublikované monografii zachytil bratrovo rozpoložení krátce předtím, než mu na Bounty odplul do Tichomoří. „Byl velmi ambiciózní a plný naděje. Vyhrnul si rukávy a já jsem užasl nad tím, jak má svalnaté ruce. Tohle všechno je od dřiny, prohlásil,“ popsal Christiana Charles.

Fyzická síla ani osobní charisma tedy mladému muži zřejmě nescházely, na druhé straně ho však tížil osud zkrachovalé rodiny, která se jen těžko držela nad vodou. Navíc měl s Blighem neurovnaný finanční spor – podle některých informací mu dlužil peníze, podle jiných ho Bligh při cestě z Tahiti obvinil, že mu je ukradl. „Jsem v pekle, jsem v pekle,“ opakoval si prý Fletcher Christian v noci před vzpourou.

V Rakovníku a v jeho okolí se dodnes vypráví o tajemném fextovi Jiřím Sklenářovi, jenž prý vypadal jako vtělená smrt:

V Rakovníku a v jeho okolí se dodnes vypráví o tajemném fextovi Jiřím Sklenářovi, jenž prý vypadal jako vtělená smrt
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Rakovnická smrt

Ani William Bligh nebyl úplně jednoduchou osobností. Byl malé postavy, jeho pleť byla podle dochovaných svědectví „slonovinově bílá“, hrdě se považoval za osvíceného a pokrokového kapitána a tvrdě vyžadoval dodržování hygieny a čistoty na lodi.

Přísně dbal také na to, aby námořníci pravidelně užívali dávky léku proti kurdějím – šlo pravděpodobně o citronovou šťávu smíchanou s olivovým olejem. Tohle všechno ale vedlo k tomu, že posádka jím spíš pohrdala. Bligh navíc nebyl úplně vyrovnaný. Občas míval prudké zvraty nálady: v jednu chvíli byl náchylný k tomu sáhnout po násilí, vzápětí se však rychle uklidnil a snažil se situaci napravit. Jeho muži tak zřejmě nikdy nevěděli, na čem s ním opravdu právě jsou.

Je možná paradoxní, že jako dokonale profesionální, a navíc respektovaný velitel se Bligh projevil až při strastiplné, 6700 kilometrů dlouhé plavbě ve člunu, do něhož ho s dalšími 18 členy posádky vysadili vzbouřenci.

Podle všech zachráněných mužů projevil nejenom mimořádnou navigační dovednost, ale i neochvějnou autoritu a klid. V navigaci se opravdu vyznal. V roce 1776 se jako mladý nadějný námořní důstojník zúčastnil třetí a poslední plavby slavného britského mořeplavce a objevitele Jamese Cooka, při které byl Cook zabit. Byla to právě vzpomínka na jeho námořní mapy, jež pomohla Blighovi při cestě na Tahiti obeplout s Bounty Austrálii a provést loď bezpečně přes Velký bariérový útes a která mu teď pomáhala i ve člunu.

Jack Rackham se později proslavil pod přezdívkou Calico Jack:

Jack Rackham alias Calico Jack a jeho milenka Anne Bonnyová. Pro vztah s Jackem hrozil vdané Bonnyové veřejný výprask, nakonec přesto s pirátem utekla
Jeho lásku chtěli veřejně zbičovat. To byl skutečný příběh piráta z Karibiku

Podle spisovatelky Alexanderové je důkazem jeho profesionality i jeho vodou poničený kapitánský deník, který pilně vedl i během šestitýdenního utrpení ve člunu. Prostě plnil svou povinnost.

„Nejsou vidět žádné hvězdy, které by se daly využít k navigaci, a nad námi se neustále lámou vlny… Máčí nás déšť i moře. Můžeme buď panikařit, nebo se spoléhat na své oči a dívat před sebe,“ zapsal si mimo jiné.

Válečný soud britské Admirality ho v říjnu 1790 zprostil viny za ztrátu lodi a rovněž jeho další vojenská kariéra, v níž to dotáhl až na viceadmirála, byla úspěšná. Znovu narazil až ve funkci guvernéra Nového Jižního Walesu, kdy se pokusil o reformu přídělu alkoholu pro vojáky. Neústupnost, s jakou své požadavky prosazoval, se u nich nesetkala s pochopením. Vedla ke vzpouře, a následně dokonce k Blighovu dvouletému uvěznění. Po osvobození opustil Nový Jižní Wales a zbylá léta dožil se svou ženou na rodinném statku v Anglii.

Příběh o Bounty by nebyl úplný, kdybychom zapomněli na zbylé vzbouřence na Pitcairnu. Dlouho o nich nikdo nevěděl, až v roce 1808 je objevila americká velrybářská loď, kterou přilákal k ostrovu kouř z táborového ohně. Američané našli na ostrově společenství žen a dětí vedené posledním přežívajícím námořníkem z Bounty Johnem Adamsem. Podle něj vzbouřenci po připlutí k ostrovu spálili loď i anglické uniformy s tím, že konečně našli místo, kde budou žít. Brzy však mezi nimi propukly nesváry, a navíc je začaly hubit nemoci, jimž padli za oběť postupně všichni včetně Fletchera.

V roce 1825 britská vláda Adamse oficiálně amnestovala, o čtyři roky později patriarcha pitcairnské komunity zemřel.

K jezeru Rúp Kund, které se nachází ve výšce pět tisíc metrů nad mořem v indické části Himálaje, patří jedna z nejstrašidelnějších záhad moderní archeologie:

Vědci považovali kostlivce od jezera Rúp Kund za pozůstatky poutníků, kteří před více než tisícem let zahynuli v bouři. Jenže to není tak jisté
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Jezero smrti v Himalájích

Souostroví kolem Pitcairnu, jež kromě ostrova vzbouřenců zahrnovalo i další tři blízké neobydlené ostrovy, se v roce 1838 stalo součástí britského impéria. V roce 1855 čítala populace na ostrově už téměř 200 osob, které nemohl ostrov o rozměrech dvou čtverečních mílí uživit. Britové proto přestěhovali Pitcairňany na ostrov Norfolk, kde dříve bývala britská trestanecká kolonie. Sedmnáct z nich se však po dvou letech na Pitcairn vrátilo a v roce 1864 je následovalo ještě několik dalších rodin.

Populace Pitcairnu se během let stále snižuje, v roce 2023 už tam žilo jen 35 lidí obývajících Adamstown, představující jedinou pitcairnskou obec. Většinou jde o potomky vzbouřenců z Bounty a Tahiťanů nebo jiných Polynésanů.

Další lidé s původem sahajícím k Fletcherovi Christianovi a jeho druhům žijí na Norfolku, kde představují zhruba polovinu tamější populace.