Je pro Vás tento rok něčím výjimečný? Čeho byste chtěl ještě dosáhnout?
OS Lidice se podařilo ve spolupráci s OS Genové sady Tachovska „vyvézt" památnou Lidickou hrušeň za hranice obce. Do Tachova na „Den pro Lidice" byla pozvána delegace Lidických žen a dětí včele s paní starostkou a dalšími lidickými občany za Oázu a OS Lidice. Koncem května jsme zasadili „dceru", tedy štěp naroubovaný rouby z naší hrušně. Tak vznikla nová tradice Posel nadějí. Název pochází od stejnojmenného díla výtvarnice Jany Jíšové, která tak nazvala svojí paličkovanou hrušeň věnovanou do hrušňové sbírky. Hrušňové roubovance budou expedovány z Tachova do míst, kde si jimi lidé budou připomínat Lidice. Význam památné Lidické hrušně se dostane do širšího povědomí obyvatel ČR a bude pohnutou historii obce připomínat, ale také fakt, že se i totální vyhlazení obce dá přežít.

Jste spokojený s informováním veřejnosti o Lidicích, myslíte, že sedmdesáté výročí vyvolalo přece jen větší zájem?
Každé kulaté výročí je v médiích prezentováno více. Sedmdesáté výročí není výjimkou. Neblahou zásluhu, že se o Lidicích v poslední době píše a hovoří více, než kdy jindy vyvolal kontroverzní projekt Rozeznění, ale k tomu bych se už nerad vracel, protože kontroverzních kauz pod jménem Lidic bylo už dost a co je nejhorší, že to dodnes žijící svědkové těžce nesou, jak se se jménem Lidic zachází.

Autoři projekt Rozeznění přepracují, budete mít šanci se na úpravách podílet?
Nechtěl bych se podílet na úpravách projektu Rozeznění, protože přepracování něčeho, co je od základu chybně pojaté je práce spíše pro renomované historiky a scénáristy, kteří udrží pietu a význam Lidic. Tak jak bylo Rozeznění představeno občanům Lidic se na pietní území produkovat nehodí a tedy nesmí. Jde o dílo, naplněné vymyšlenými dialogy které se mohly, nebo také nemusely odehrát, tak jak jsou prezentovány. Jen příklad, u sousoší dětí se odehrává scéna, kdy maminka vypráví synkovi slovo od slova pohádku Boženy Němcové O kohoutkovi a slepičce. Z tohoto důvodu ani projekt rozeznění nejde předělat, ale vytvořit zcela od základu pravdivé vyprávění o Lidicích autentickými svědky za podpory dokumentárních údajů o kterých vyprávějí ve svých textech pan Mahler, Stehlík, Motl a další renomovaní historici.

V muzeu Památníku Lidice je jedinečný film Noc delší než den, který v roce 2002 předal Lidicím pan Stanislav Motl, který shromáždil velké množství výpovědí dnes už nežijících Lidických žen. Nový projekt by měl být prostředkem doplňujícím a prohlubujícím vědomosti návštěvníků o tom, co se zde stalo, nikoliv vyprávění o tom, jak se žilo ve starých Lidicích před vypálením a navíc vymyšlenými příběhy.

Jaká by podle vás byla ideální podoba pietního území?
Pietní území vypálených Lidic je od prvopočátku zachováváno tak, jak jej nacisté opustili. Veškeré poválečné snahy o exhumaci základů jednotlivých domů byly Lidickými ženami odmítnuty, až na výjimky. Základy kostela základy školy, kde ženy s dětmi prožily hrozné poslední chvíle a základy Horákova statku, kam byli nahnání muži před popravou, s tím souvisí i označení společného hrobu mužů a zeď Novákovy stodoly u níž byli popraveni. Do pietního území byly implantovány pískovcové sochy žen v nadživotní velikosti, které zvýrazňují smutek toho údolí pohřbené vesnice. Totéž platí o bronzovém „Památníku dětských obětí války". Symbolicky došlo k navrácení dětí z Lidic do jejich rodné vsi. Na výročí by se mělo víc mlčet než mluvit. Zachovávat v údolí žalu klid a pokoj zvláště pak v nočních hodinách, přeci jen je to jeden veliký hřbitov celé vesnice, což někteří organizátoři pietních akcí na zřeteli nemají.

Který dokument z těch dosud vzniklých nebo vznikajících vás oslovil a doporučil byste ho všem lidem?
A nevinní byli vinni autorů Prokůpek – Stehlík – Štingl, který je produkován v prostorách expozice otevřené v roce 2006. Vnímavý návštěvník muzea je vtažen do děje protektorátu a prožívá vše, co vidí a slyší, podle výpovědí velmi emotivně. Nakonec celého audiovizuálního programu je celý zážitek podtržen autentickými výpověďmi svědků, kteří Lidice přežili.

Myslíte, že povědomí o moderních dějinách je dostačující?
To co se dostane do hlav dětí ve školách je ale občas tristní poslouchat. Myslím si, že by se mělo při výuce dějepisu podporovat hlavně vlastenectví a válečnou historii prokládat autentickými výpověďmi našich hrdinů, ať to byli legionáři, bojující za vznik naší ČSR, nebo ať to byli příslušníci branných sil ve válce proti Hitlerovi ve Francii, v Británii ale také nepotlačovat vědomosti o cestě našich z Buzuluku do Prahy. Poválečná historie je protkána rovněž činy, na které bychom neměli zapomínat, ale nikoliv je upřednostňovat před prvním a druhým odbojem. Pravdivé vyprávění o skutečnostech, které se udály v našich moderních dějinách se dá vštípit mladé generaci jedině ve škole. Je zajímavé, si porovnat prvorepublikové vlastenectví obyčejných lidí, kteří za vlast byli ochotni dobrovolně položit život, s dnešním postojem občanů České republiky. Tenkrát se vlastenectví pěstovalo ve škole i v rodinách. Dnes, změnou hodnoto života tomu tak už bohužel všeobecně není.

Co prožíváte, když jdete po místě, kde stály původní Lidice, dnes?
Pokud někoho po pietním území provázím, tak myslím na výklad historie a události související s Lidicemi. Je rozdíl vyprávět příběh mojí rodiny dospělým nebo dětem.
Když jdu po pietním území sám, jsem v duchu s maminkou a babičkou a prožívám okamžiky jak jsme vždycky šli zapálit svíčky na hrob mužů a k bývalému pomníku nevrátivších se vojáků z první světové války, kde bylo vyjmenováno 15 mužů, mezi nimi i moji dva prastrýčkové. Dojdeme na starý nacisty rozbitý hřbitov, kde byli pochováni praprarodiče a kde jsou dnes asi v těch samých místech kopečky lomikámene. Pak jdeme ještě na nový hřbitov a tam se s maminkou a babičkou rozloučím.
Cestou po pietním území myslím ale také na moji sestru Věnušku, co se narodila až po Lidicích, ale maminka se jejího návratu po válce nedočkala. Věřila, až do své smrti, že někde stále ještě žije. I já věřím, že jistě někde žije a letos jí bude 19. června 70 let.