Jednoho dne byl manžel Ivy sám doma s dcerou, již hlídal. Nešťastnou náhodou mu vypadla z náruče a hlavou spadla přímo na hranu postele. Malá Sára upadla do bezvědomí a byla ihned převezena do nemocnice, kde se zotavovala několik týdnů.

„Byl to šok, nejhorší chvíle mého života. To jsem ale nevěděla, že přijde ještě těžší rána,“ prozrazuje žena se slzami v očích.

„Přesně v den měsíčního výročí naší svatby mi přišli policisté sdělit, že mého muže přejel vlak. Psychicky nezvládl, co se stalo. O pár hodin později mi bylo řečeno, že dcera jen o vlásek unikla smrti a bude v pořádku,“ svěřuje se Iva Hašková zlomeným hlasem.

„Neměla jsem jinou šanci, než jít sem do azylového domu, protože mám jen mateřskou, takže bych veškeré platby sama neutáhla,“ prozrazuje.

Jenže zdá se, že pobyt v azylovém domě není pouze nový začátek, ale i zkouška. „Nemůžu upéct žádné cukroví Sáře, není čas a hlavně není kde. Poslední věci si budu stěhovat tento víkend,“ říká už trochu klidněji s tím, že dárky malá Sára určitě dostane.

Vánoce Iva Hašková v dětství nikdy moc neslavila, protože její rodina se již delší dobu potýká s problémy. Proto ji také nemohla nijak v této svízelné situaci podpořit. Jedinou útěchou jí byla adoptivní babička, jež jí hlídala Sáru, a když bylo potřeba, pomohla.

Na otázku, zda se s nepřízní osudu pomalu srovnává, odpovídá: „První dny byly opravdu velmi těžké. Nedokázala jsem si představit, že něco podobného by se mi mohlo stát. A ono se stalo. Po tom neštěstí se na mě a mého manžela okolí koukalo jako na bezcitné tyrany. Hodně tomu nahrával fakt, že Sára nebyla jeho. Vždy se k ní ale choval tak, jako by byla. Tvrdě vydělával peníze a byl s námi doma vždy jen jednou v měsíci. Byl to skvělý muž,“ dodává Iva.

Aby se mohla odpoutat od této situace a mohla uvolnit své místo v azylovém domě dalším maminkám s problémy, chce si sehnat práci a levné bydlení. Navíc její dcerka je již zdravá a šťastná, že jsou opět spolu.

„Do budoucna bych si zase chtěla najít přítele, neříkám, že hned, ale je dobré mít pevnou mužskou ruku. Sára ji potřebuje,“ říká klientka azylového domu a dodává: „Kdyby mi tenkrát řekli i tu druhou zprávu jako špatnou, asi bych se sesypala. Možná bych si udělala i něco víc.“