Taková situace byla po roce 1945 také v Bolaticích na Hlučínsku. V rámci vyhlášené celonárodní akce Budujeme Slezsko se začala psát novodobá historie Bolatic a Slaného.

Díky tomu, že si Slaňáci vzali tehdy nad Bolatickými patronát a v roce 1946 se zavázali k všestranné pomoci, vznikla i nesmazatelná přátelství mezi oběma městy. Bolatičtí díky darům Slaňáků v době největší krize získali sto padesát tisíc korun v hotovosti a sto tisíc na vkladní knížce.

Do knihovny přibyly stovky knih, lidé dostali nové ošacení, hasiči potřebnou stříkačku a za peníze ze Slaného zřídili i tamní rozhlas. Bolatické děti trávily několik let po sobě ve Slaném a okolí, v místních rodinách, klášteře či škole, prázdniny.

2011

Jak šel čas, děti odrostly. Z Bolatic se stala překrásná obec s více než čtyřmi tisíci obyvateli a vzpomínky na časy dávno minulé zůstaly uložené hluboko v hlavách pamětníků. Naštěstí ale také v archivech, kde je vloni objevil tvůrce dokumentu k 760. výročí vzniku obce. Přestože z někdejších dětí jsou dnes ctihodné dámy i pánové, jejich paměti jsou stále živé.

Na podnět Bolatických, kteří jsou dodnes Slaňákům vděční za pomoc, se podařilo po více jak šedesáti letech obnovit přátelství. Zástupci města Slaného se proto před nedávnem vypravili na návštěvu k nim a Bolatičtí na oplátku zavítali do Slaného.


Někteří své přátele našli, poznali se, objímali, vyprávěli si a setkání bylo opravdu šťastné. S některými už se Bolatičtí ani Slánští bohužel nikdy potkat nemohou. Ani to ale neubralo na autenticitě při skládání střípků vzpomínek na Slaný.

Úsměvné příhody, kdy tehdy ve čtyřicátých letech ochutnaly bolatické děti ve Slaném poprvé vánočku, jogurt nebo viděli v místní mlékárně obrovskou hroudu másla, jim zkrátka zůstaly v paměti dodnes.


Bernadeta

„Pamatuji si hodně věcí. Bylo to, jako kdybychom přijeli do nějakého království. U nás doma v tu dobu vážně nic nebylo. Můj první zážitek, když jsme přišli poprvé na snídani v klášteře byly vánočky. Do té doby jsme to nikdy neviděli.

Už jsme ani neměli hlad, ale kvůli tomu, že se ty jednotlivé copánky tak pěkně odlamovaly, tak jsme stále jedli a těšili se na další neděli. Pak tu byla s námi ještě jedna kamarádka, a protože jsme do té doby vůbec nikdo neznal majoránku, tak volala na kuchařku, ať jí z té polévky sundají to černé,“ zavzpomínala Bernadeta Benková.

Hana

„Byla jsem v sedmi letech u rodiny Čečrdlových na Hvězdě. Dnes jsem se setkala s jejich dcerou. Té je dnes sedmaosmdesát roků a jmenuje se Inuška. Ptala jsem se na ni v muzeu. Když jsem tu tehdy byla, bylo jí asi dvacet a pamatovala jsem si, že za ní chodil nějaký pán. Jmenoval se Ryšlavý. Naštěstí se vzali, tak jsem jí podle toho jména našla,“ řekla s potěšením Hana Siebertová.

Valter

„Já byl ve Slaném jako sedmiletý u pana Kotlíka, který měl obchod přímo na náměstí. Potom jsem byl u rodiny Jarouška Dvořáka. Můj bratr u rodiny Gittlerových. Ještě jednou jsem ty rodiče navštívil, když jsem byl na vojně, ale to už byli staří.

Na Slaný mám jen ty nejhezčí vzpomínky. Domů jsem si navíc přivezl plné kufry obleků. Byli jsme úplně chudí. Naši postavili dům v roce 1938 a po válce z něj nezbylo vůbec nic. Rozbombardovali ho, když se přes nás přehnala fronta,“ řekl Valter Kolarčík.

Helmut

„Onemocněl jsem těžkým zápalem plic a byl v nemocnici. Jen díky majiteli slánské mlékárny jsem se uzdravil. Sehnal mi totiž penicilin, kterého byl tehdy nedostatek. Nakonec jsem ale stačil i výlety do Prahy do zoologické zahrady,“ řekl jedenasedmdesátiletý Helmut Frasek.

Anna

„Bydlela jsem na náměstí u Františka a Marie Kostřábových. Ti měli dva kluky, Jaromíra a Antonína. Byla jsem ve Slaném šest týdnů. Když jsem měla jet domů, začala jsem plakat, tak mi paní Kostřábová řekla, že jestli se mi zde líbí, ať ještě zůstanu.

Tak jsem tu chodila i do školy. To víte, po mamince se mi stýskalo, ale doma bylo ještě vše rozbořené. Tady mě všichni obletovali. Švadleny na mě šily šaty, že mi je všichni záviděli,“ zavzpomínala s úsměvem Anna Dudová.


Stanislav

U nás na chatě v Kalivodech jsme měli dívenku z Bolatic, která byla tehdy o pět let starší než já. Jmenovala se Anička, ale nepřijela, protože už se necítí dobře. Tam jsme trávili prázdniny společně s dalšími dětmi a u mého strýce bydlela ještě i další dívenka,“ připomněl Slaňák Stanislav Švarc.

Kurt

Ve Slaném jsem byl v roce 1949. Už si přesně nepamatuji, ale vím, že to bylo v té ulici pod nádražím. Byl jsem se tam podívat, ale už to vypadá jinak. Byli jsme ubytovaní společně a dohlíželi na nás vedoucí. Ze všeho si pamatuji Slánskou horu a prvně v životě jsem tu v mlékárně viděl obrovskou horu másla, že mě to šokovalo. A také jsem tu poprvé jedl jogurt. Bylo mi asi dvanáct roků,“ řekl Kurt Seidel.

Starosta Slaného

„Původní přátelské styky postupně odumřely a teprve nedávno se obnovily. Jsem velmi šťastný, protože je to nádherná ukázka přátelství a spolupráce, která vyplynula spontánně a ne jen na základě takzvaných papalášských vztahů.

Lidé z obou míst se stýkali a stýkají proto, že chtějí a mají se rádi. A to je opravdový princip přátelství,“ řekl první den setkání starosta Slaného Ivo Rubík.

Vystoupení

To, že lidé z Hlučínska mají dobrý základ a dovedou si chránit svoji kulturu v časech dobrých i zlých pod navládami různých panovníků i režimů, kdy se jejich mateřský jazyk proti jejich vůli po staletí mísil s německou, polskou i čekou řečí, předvedly ve slánském divadle krojované Bolatické seniorky.

Diváky provedly při vystoupení historií svého kraje. Za to se jim od Slaňáků dostalo hudebního dárku v podobě pěveckého sboru Světlušky ze 3. ZŠ Slaný a pěveckých vystoupení žákyň Tamary Bernardové.

Starosta Bolatic

„Naši občané, kteří sem jako děti jezdili, mají nesmírně krásné zážitky z toho období. Stejné pocity mám i já. Jsem plný krásných dojmů, emocí a nadšení z nových přátelství,“ uzavřel starosta Bolatic Herbert Pavera, jenž včera, den před odjezdem, předal při zasedání zastupitelstva starostovi Slaného na památku klíč od jejich města.