Žijí mezi námi: Pětačtyřicet let je upoután na vozík

„Jako kluk jsem dělal do všeho. Bavil mě fotbal, chytal jsem fotbal za žáky, a také všechno, co vonělo benzinem. V družstvu jsem jezdil s traktorem už ve dvanácti letech. Vyučil jsem se zedníkem, ale volant mě pořád přitahoval. Řidičák jsem dělal od vojny a hned v osmnácti letech jsem začal jezdit s vejtřaskou,“ vzpomíná Miroslav Bureš.

Narukoval k tankistům na plzeňské Bory, právě tam, kam nikdy nechtěl. „Bylo to v době nacvičování spartakiády v roce pětašedesát. Slibovali nám, že ten, kdo na ní bude cvičit, bude mít opušťáky. A tak jsem se kvůli holce přihlásil a nacvičoval. Byl jsem všestranný sportovec, proto mě vybrali jako skokana z pyramidy,“ vypráví původně dřetovický rodák.

Ale pak se to stalo. Na oslavy velkolepých oslav socialistického sportu – spartakiády, do konce života nezapomene. Byl leden 1965, půl čtvrté odpoledne. Skok jako každý jiný. Připraveno bylo deset párů silných rukou. Ale stala se chyba a přišel pád. Nastal rychlý převoz do Plzně na operaci krční páteře, pak helikoptérou k profesoru Kuncovi do pražské vojenské nemocnice.

„Všichni kolem mě věděli, že nebudu chodit, jen já ne. Nebyl jsem pojištěný, tak jsem od vojáků dostal jen směšnou částku. Tři měsíce jsem ležel na zádech bez hnutí. Na neurologii jsem koukal z okna, jak chodí vojáci z Vypichu na Strahov cvičit,“ říká se slzami v očích Bureš.

Jak to bývá, dostal se do Kladrub, kde byl rok. Nehýbal se, krmili ho, učili ho psát. Neubránil se slzám, ani když vzpomíná na návrat domů. Co tam? K ruce mu byla celá rodina. Pořád si říkal, že by chtěl být alespoň trošku samostatný. Následovalo dlouhé přemlouvání otce k přestavbě pedálů na ruce u žigulíka.

Dalším kladem bylo seznámení s budoucí manželkou Marií a přidělení bezbariérového bytu v kladenské Metě. Nemohlo následovat nic jiného než svatba.
„Dneska mám elektrický vozík a upraveného peugeota. Po městě jezdím na vozíku, sám si nakoupím, nemusím čekat na ženu. Naučil jsem se vyřezávat z překližky různé výrobky, opravovat hodiny, fotil jsem s flexaretou a sám v komoře dělal fotky, dnes už digitálně, pokouším se také hrát na foukací harmoniku,“ jmenuje řadu svých aktivit.

Obdivoval rovněž kamarády radioamatéry. „Pořídil jsem si vysílačku, na kterou nemuselo být povolení. Běžně jsem byl ve spojení v rozsahu sto kilometrů a najednou jsem měl padesát kamarádů. To mi nestačilo. Chtěl jsem něco lepšího. Je tím ´dvoumetr´ na krátkých vlnách, vysílačka Yaesu. K tomu už je třeba licence, přezkoušení z elektrotechniky, například vypočítání trafa a Q kódy pro domluvení se světem. Těším se na nadcházející víkend, kdy se v Holicích sejde až tři tisíce radioamatérů, a to i ze zahraničí. Žena samozřejmě musí se vším souhlasit. Je to o penězích a mé záliby něco stojí,“ přiznává Miroslav Bureš. Autor: Břetislav Kostka